Článek
Papua Nová Guinea je zemí, která se vymyká běžným měřítkům moderního světa. Pro cestovatele představuje „muzeum světa“, kde se v neprostupných džunglích a strmých horách zastavil čas. Je to místo s ohromující biodiverzitou, kde evoluce vytvořila druhy, které nenajdete nikde jinde na planetě, a kde se dodnes objevují noví živočichové i rostliny. Pod touto fascinující exotickou slupkou se však skrývá temná realita. Papua je místem, kde se doba kamenná sráží s 21. stoletím tím nejbrutálnějším možným způsobem. Je to země, kde se krása mísí s nepředstavitelným násilím, kmenovými válkami a hluboce zakořeněným strachem z temných sil.
Krajina na Papui Nové Guineji
Izolace jako kolébka unikátních kultur i krutých zvyků
Geografie ostrova Nová Guinea, jehož východní část tvoří nezávislý stát Papua Nová Guinea, hrála klíčovou roli v utváření osudu místních obyvatel. Hornatá krajina, neprostupné deštné pralesy a rozsáhlé bažiny vytvořily přirozené bariéry, které od sebe po tisíce let izolovaly jednotlivé komunity. Tato izolace vedla k neuvěřitelné kulturní fragmentaci. Na území téměř šestkrát větším než Česká republika existuje téměř tisíc kmenů hovořících více než 850 vzájemně nesrozumitelnými jazyky.
Každý kmen se vyvíjel v uzavřené bublině, což dalo vzniknout unikátním tradicím, maskám a rituálům, které dnes obdivují turisté na festivalech, jako je Mount Hagen Show. Zde se setkávají „parukáři“ z kmene Huli, muži z kmene Asaro s hrozivými hliněnými maskami či tanečníci zdobení peřím vzácných rajek.
Příslušníci kmene Asaro, známí jako „bahenní muži“
Tato pestrost má však i svou odvrácenou tvář. Izolace znamenala, že kdokoli mimo vlastní kmen byl automaticky považován za nepřítele. V mentalitě mnoha Papuánců je svět rozdělen na „my“ (náš kmen, naše rodina) a „oni“ (všichni ostatní, kteří představují hrozbu). Do nedávna žily horské kmeny doslova v době kamenné. Jejich nástroji byly kamenné sekery, dřevěná kopí a hliněné hrnce. S příchodem misionářů a později moderní civilizace se sice objevily plastové nádoby, textil a internet, ale staré myšlenkové vzorce a kmenová rivalita přetrvaly.
Kanibalismus jako rituál i přežitek minulosti
Jedním z nejtemnějších stínů, který se nad Papuou vznáší, je pověst země lidožroutů. Ačkoliv je dnes kanibalismus vládou oficiálně zakázán a většina kmenů přijala křesťanství, v odlehlých koutech pralesa, kam ruka zákona nedosáhne, se stíny minulosti stále objevují.
Historicky nebyl kanibalismus vždy jen aktem agrese. Pro kmeny v nehostinných horských oblastech, kde byl nedostatek zvěře, představovalo lidské maso vzácný, rituálně posvěcený zdroj bílkovin. Často šlo o součást rituálů. Pojídání zemřelých příbuzných bylo projevem úcty, snahou převzít jejich sílu a moudrost. U kmene Fore to však vedlo k tragické epidemii nemoci kuru (známé jako „chechtavá smrt“), prionového onemocnění přenášeného konzumací mozku zemřelých. Tragédií bylo, že oběťmi se stávaly především ženy a děti. Těm totiž podle kmenové hierarchie připadly „méněcenné“ vnitřnosti a mozek, zatímco muži konzumovali svalovinu.
Dítě z kmene Fore v pokročilém stádiu nemoci kuru, které nemůže sedět ani stát bez pomoci
Děsivé případy se však objevují i v novém tisíciletí. V roce 2013 svět šokoval případ Stevena Tariho, známého jako „Černý Ježíš“. Tento vůdce sekty Harmony Mission v provincii Madang měl na svědomí znásilnění a vraždy dívek, jejichž krev údajně pil a nutil k tomu i jejich matky. Jeho konec byl stejně brutální jako jeho činy. Vesničané ho nakonec dopadli a ubili k smrti. Podobné případy, kdy policie zatkla desítky lidí za účast na lidožroutských obřadech, naznačují, že v nejizolovanějších komunitách mohou staré a kruté zvyky stále přežívat. Často propojené s černou magií.
Kmenové války v 21. století: Od mačet k automatickým zbraním
Zatímco kanibalismus je spíše vzácným extrémem, kmenové války jsou každodenní realitou, která decimuje celé regiony. Tradiční boje o půdu, ženy nebo jako odplata za minulé křivdy (systém „payback“) se změnily v krvavá jatka. Dříve se bojovalo luky, šípy a oštěpy, což limitovalo počet obětí. Dnes se v rukou válečníků objevují automatické pušky M16, AK-47 a podomácku vyrobené střelné zbraně.
Místní obyvatelé města Goroka
Násilí eskaluje do děsivých rozměrů. V únoru 2024 si kmenové střety v provincii Enga vyžádaly desítky životů (původní zprávy hovořily o více než 50 mrtvých), když byla jedna skupina válečníků přepadena ze zálohy. Ještě otřesnější byl masakr v provincii Hela v roce 2019, kdy útočníci vtrhli do vesnice Karida a povraždili 18 žen a dětí. Těhotné ženy byly rozsekány mačetami, děti zastřeleny.
„Znal jsem všechny oběti. Byli rozsekaní na kousky. Všude byly ruce a nohy,“ popsal tehdy svědek Philip Pimua. Tato brutalita, která nerespektuje ani tradiční pravidla války (ušetření žen a dětí), ukazuje na rozpad starých sociálních struktur pod tlakem moderních zbraní a drog, aniž by je nahradil funkční právní stát.
Čarodějnictví a černá magie: Smrtící stigma pro ženy
Snad nejtragičtějším aspektem současné papuánské společnosti je víra v čarodějnictví (sanguma) a černou magii. V mnoha komunitách neexistuje koncept „přirozené smrti“. Pokud někdo zemře, onemocní nebo se stane neštěstí, musí za tím být temné síly ovládané konkrétní osobou. Obětním beránkem se téměř vždy stávají ženy.
Ačkoliv byl v roce 2013 zrušen kontroverzní zákon o čarodějnictví (Sorcery Act), který dříve mírnil tresty za vraždu, pokud byl motivem strach z magie, v praxi se situace spíše zhoršila. Právní vakuum zaplnilo lidové násilí, kterému státní aparát nedokáže čelit.
Rituální tradiční ohnivý tanec v maskách kmene Bainingů z Papuy-Nové Guineje
Obvinění z čarodějnictví spouští řetězec nepředstavitelného násilí. Ženy jsou unášeny, mučeny rozžhaveným železem, mrzačeny mačetami a v krajních případech zaživa upalovány nebo stínány na veřejnosti. Cílem mučení je vynutit si přiznání. Policie je často bezmocná, nebo dokonce sdílí pověry davu a odmítá zasáhnout.
Své o tom ví i česká bioložka Kateřina Sam, která na Papui dlouhodobě působila. Když její tým v pralese onemocněl, místní ji začali podezřívat, že je čarodějnice, protože před nimi tajila menstruaci. V místní kultuře je totiž menstruující žena vnímána jako nositelka nejtemnější formy nečistoty, která má moc otrávit jídlo i vzduch nebo pouhým pohledem vysát z mužů život. „Začali mě obviňovat, že jsem otrávila tým a uhranula lidi,“ vzpomíná. Jen díky své pozici a vyjednávání unikla osudu, který potkává místní ženy. Běžné jsou případy, kdy manželé obviní své ženy z čarodějnictví jen proto, aby ospravedlnili domácí násilí nebo se jich zbavili.
Port Moresby a gangy Raskol: Anarchie v městských ulicích
Útěk z pralesa do města neznamená bezpečí. Hlavní město Port Moresby se pravidelně umisťuje na žebříčcích nejnebezpečnějších měst světa. Ulice ovládají gangy zvané Raskol. Členství v těchto skupinách je často podmíněno brutálními iniciačními rituály. Adept musí něco ukrást a často také znásilnit ženu.
Squatteři v Port Moresby jsou spojováni s Raskolskými gangy
Násilí ve městech je všudypřítomné. Ženy se bojí vycházet po setmění, domy jsou obehnány ostnatým drátem. Ilustrací totálního rozkladu státní moci byly nepokoje v lednu 2024. Když policisté vstoupili do stávky kvůli chybě ve výplatách, město se během několika hodin propadlo do anarchie. Dav raboval obchody, zapaloval budovy a ulice připomínaly válečnou zónu. Výsledkem bylo nejméně 16 mrtvých a miliardové škody.
Příběh Helen, místní aktivistky, ukazuje realitu života ve městě. Byla napadena na ulici mužem, který jí ukousl spodní ret. Důvod? Žádný. Prosté násilí. Když se vrátila z nemocnice, zjistila, že policie útočníka pustila pro nedostatek důkazů. Helen se stala terčem posměchu („upíří žena“), dokud jí nepomohl fotograf Vlad Sokhin a nezisková organizace, díky nimž podstoupila rekonstrukční operaci. Dnes Helen bojuje za práva žen v zemi, kde je domácí násilí normou a znásilnění často zůstává nepotrestáno.
Střet doby kamenné s moderní civilizací a vyhlídky na změnu
Papua Nová Guinea se nachází v bolestivém procesu transformace. Do vesnic, kde lidé ještě nedávno neznali ani kolo, pronikají mobilní telefony, internet a Coca-Cola. Globalizace však přináší i zánik unikátních jazyků a tradic, které jsou nahrazovány pidžin angličtinou a západním konzumním stylem, ovšem bez odpovídajícího vzdělání a infrastruktury.
Dítě v tradičním oděvu na kulturním festivalu Mount Hagen
Země je bohatá na nerostné suroviny, ale bohatství se k běžným lidem nedostane. Místo toho vidíme společnost, která se snaží skloubit prastaré duchovní přesvědčení s moderní realitou. Výsledkem je hybridní svět, kde vedle křesťanských kostelů přežívá strach z lesních duchů a spravedlnost se hledá v soudních síních stejně často jako na ostří mačet.
Nadějí zůstávají lidé, kteří se odmítají poddat strachu. Organizace jako Lékaři bez hranic poskytují nezbytnou péči obětem násilí, statečné ženy jako Helen prolamují tabu a mluví o svých traumatech. Cesta ke změně však bude dlouhá. Dokud bude v myslích lidí přetrvávat víra, že nemoc je dílem čarodějnice a spravedlnost se vykonává krevní mstou, zůstane Papua Nová Guinea nádhernou, ale krvavou zemí, kde lidský život má často menší cenu než prase nebo kus půdy.
Použité zdroje:
Universitas: Hrozně, hrozně úmorná práce. Ale důležitá, popisuje svůj výzkum Kateřina Sam - universitas.cz
Lidé a Země: Výprava do nitra Nové Guiney: Země andělů a démonů - lideazeme.cz
Go2: Papua Nová Guinea - bali-indonesie.cz
ČT24: Papua-Nová Guinea: Ohromující příroda, ale také gangy a nekontrolované násilí, Strach z čarodějnic se nedaří na Papui vymýtit, Na Papui Nové Guineji vypukly po stávce policie nepokoje a začalo rabování, šestnáct lidí zemřelo
Wikipedia (CS, EN): Papua Nová Guinea, Mount Hagen
