Gladiátoři: Krvavá podívaná starověkého Říma

Když se řekne starověký Řím, většině lidí se okamžitě vybaví obraz kolosálního amfiteátru, burácejícího davu a dvou mužů, kteří v prachu arény bojují na život a na smrt. Gladiátorské hry byly po staletí ústředním bodem římské veřejné zábavy, fenoménem, který v sobě snoubil brutalitu s přísnou disciplínou, a opovržení s fanatickým obdivem. Ačkoliv je dnes vnímáme především jako krvavá jatka, pro Římany představovaly komplexní rituál, demonstraci moci a oslavu válečnických ctností.

Původ gladiátorských zápasů byl dlouho přisuzován Etruskům, avšak moderní historické poznatky a absence etruských vyobrazení soubojů muže proti muži tuto teorii zpochybňují. Stopy nás vedou spíše do Kampánie 4. století př. n. l., oblasti silně ovlivněné řeckou kulturou. Zdejší nástěnné malby zachycují ozbrojené střety, které byly původně součástí pohřebních slavností. Krev prolitá v boji měla usmířit duše zemřelých a usnadnit jim přechod do podsvětí.

Do samotného Říma dorazil tento zvyk v roce 264 př. n. l., kdy Decimus Junius Brutus Pera uspořádal na počest svého zesnulého otce souboj tří dvojic gladiátorů. Tyto rané zápasy, známé jako munera (povinnost či dar mrtvým), byly soukromou záležitostí aristokracie. Sloužily k demonstraci rodinného bohatství a ctností, které zesnulý za života vyznával – odvahy a síly.

S postupem času se však charakter her měnil. Aristokraté si uvědomili, že krvavá podívaná je nejrychlejší cestou k srdci římského lidu. Z pietního aktu se stala politická zbraň. Hry nabývaly na okázalosti – zatímco v roce 216 př. n. l. bojovalo na pohřbu 22 párů, v roce 174 př. n. l. to bylo již 74 gladiátorů v třídenním klání. Zlom nastal v roce 42 př. n. l., kdy se konaly první státem organizované hry. V císařském období se pak pořádání her stalo výsadním právem císaře, který si tak upevňoval svou popularitu. Císař Traianus například na oslavu vítězství nad Dáky uspořádal hry trvající 123 dní, během nichž se v aréně vystřídalo na 10 000 gladiátorů.

S rostoucí poptávkou po profesionálních bojovnících vznikala nutnost jejich systematického výcviku. Gladiátoři žili a trénovali ve speciálních školách zvaných ludi. Ty byly většinou v rukou soukromých podnikatelů – lanistů, kteří gladiátory vlastnili, pronajímali a obchodovali s nimi. V Římě však existovaly čtyři velké císařské školy, z nichž nejslavnější byla Ludus Magnus, přímo propojená podzemním tunelem s Koloseem.

Osazenstvo škol, takzvaná familia gladiatoria, bylo pestré. Tvořili ho váleční zajatci, otroci a odsouzení zločinci, pro které byla škola alternativou k okamžité popravě. Existovala však i skupina zvaná auctorati – svobodní římští občané, kteří se dobrovolně upsali lanistovi. Vedla je k tomu často dluhová past, ale nezřídka i touha po slávě a vzrušení.

Život v ludu byl tvrdý a podléhal přísnému režimu. Gladiátoři bydleli v malých celách, často po dvou, bez lůžek. O jejich výcvik se starali doctores, zpravidla vysloužilí veteráni arény. Trénovalo se s dřevěnými zbraněmi, které byly těžší než ty skutečné, aby se v boji zbraň zdála lehčí.

Překvapivým aspektem života gladiátorů byla jejich strava a lékařská péče. Majitelé do svých svěřenců investovali nemalé prostředky, a proto o ně muselo být dobře postaráno. Gladiátoři měli přezdívku hordearii (ječmenožrouti), protože základem jejich jídelníčku byla kaše z ječmene a fazolí. Tato strava, bohatá na sacharidy, jim pomáhala vytvořit podkožní tukovou vrstvu, která chránila vnitřní orgány před povrchovými řeznými ranami. Lékařská péče byla na špičkové úrovni; například v pergamské škole působil slavný lékař Galénos, díky jehož péči klesla úmrtnost zraněných gladiátorů na minimum.

Římské publikum milovalo rozmanitost a taktické nuance boje, proto se vyvinulo mnoho typů gladiátorů (tzv. armaturae), kteří se lišili výzbrojí a stylem boje. Původně byly typy pojmenovány podle nepřátel Říma (Samnita, Gal, Thrák), později se názvosloví standardizovalo.

Mezi nejznámější patřili:

Existovaly i rarity jako dimachaerus (bojující se dvěma meči), essedarius (bojovník na voze) nebo andabates, který bojoval v přilbě bez otvorů pro oči, tedy prakticky slepý.

Návštěva amfiteátru byla celodenní záležitostí s pevně stanoveným scénářem, který gradoval od rána do večera.

Dopoledne: Lov a zvířata (Venatio)

Program začínal přehlídkou exotických zvířat a lovem (venatio). Římané dováželi šelmy z celého známého světa – lvy, tygry, medvědy, slony, hrochy i pštrosy. Proti nim nastupovali specializovaní lovci (venatores) a bojovníci se zvěří (bestiarii). Často šlo o masová jatka; při otevření Kolosea bylo zabito na 9 000 zvířat. Někdy byla zvířata nucena bojovat proti sobě navzájem, jindy byla neškodná zvěř vypuštěna pouze jako bezbranná kulisa krveprolití.

Poledne: Popravy (Meridiani)

Čas oběda byl vyhrazen pro popravy zločinců, zběhů a později křesťanů. Tyto exekuce byly často inscenovány jako mytologická dramata, kde odsouzenec v roli hrdiny skutečně zemřel – byl ukřižován, upálen nebo předhozen šelmám (damnatio ad bestias).

Odpoledne: Gladiátorské zápasy

Vrchol dne. Zápasy začínaly slavnostním nástupem (pompa). Na rozdíl od filmových představ nešlo o bezhlavou řežbu, ale o sportovní výkon pod dohledem rozhodčích. Souboje měly pravidla a rozhodčí mohli duel přerušit, pokud se gladiátorovi uvolnila výstroj.

Boj nekončil vždy smrtí. Vycvičit gladiátora bylo drahé a lanisté nechtěli přicházet o své investice. Historické analýzy naznačují, že v 1. století n. l. končil smrtí zhruba každý desátý zápas. Pokud byl gladiátor zraněn nebo odzbrojen, mohl požádat o milost zdvižením prstu. O jeho osudu pak rozhodoval pořadatel her (často císař) na základě vůle lidu. Gesta palcem jsou dodnes předmětem debat – zatímco „palec nahoru“ ve filmech znamená milost, v Římě mohl symbolizovat tasený meč (smrt), zatímco „palec sevřený v pěsti“ (meč v pochvě) znamenal život.

Postavení gladiátorů bylo plné paradoxů. Právně stáli na nejnižším stupni společnosti, na úrovni otroků a prostitutek, zbaveni cti (infamis). Zároveň však byli celebritami své doby. Úspěšní bojovníci se těšili obdivu davů, jejich portréty zdobily lampy i mozaiky a ženy z vyšších vrstev je vyhledávaly jako milence. Nápisy v Pompejích hovoří o gladiátorech jako o „vzdychání dívek“.

Jejich život byl však krátký. Většina umírala mezi 20. a 30. rokem života. Ti nejlepší si mohli vybojovat svobodu. Symbolem propuštění byl dřevěný meč – rudis. Někteří propuštění gladiátoři (rudiarii) se však do arény vraceli dobrovolně, jako například slavný Flamma, který odmítl svobodu čtyřikrát. Jeho náhrobní kámen na Sicílii praví: „Žil třicet let, bojoval čtyřiatřicetkrát, zvítězil jednadvacetkrát, remizoval devětkrát a byl poražen čtyřikrát.“

Do arény občas vstupovali i samotní císaři, aby si dokázali svou sílu. Císař Commodus byl tímto proslulý, bojoval jako secutor a chlubil se stovkami vítězství (samozřejmě proti soupeřům, kteří se neodvážili císaře zranit).

Ačkoliv byla aréna doménou mužů, existovaly i ženy-gladiátorky, často nazývané Amazonky. Jejich zápasy byly vzácné a považované za exotickou kuriozitu, která měla hry ozvláštnit. Bojovaly stejně tvrdě jako muži, což dokládají dobové reliéfy. Jejich vystupování však budilo i pohoršení a v roce 200 n. l. je císař Septimius Severus zakázal.

Nejnákladnější a nejvelkolepější podívanou byly naumachie – rekonstrukce námořních bitev. Arény byly zaplaveny vodou, nebo byla vykopána umělá jezera, na nichž se střetávaly skutečné válečné lodě s tisíci bojovníky (zpravidla odsouzenci na smrt). První naumachii uspořádal Julius Caesar, ale nejslavnější se konala za císaře Claudia na Fucinském jezeře, kde bojovalo 19 000 mužů. Právě zde měla zaznít slavná věta „Ave Caesar, morituri te salutant“ (Zdráv buď Caesare, jdoucí na smrt tě zdraví), která je mylně považována za běžný pozdrav gladiátorů, ačkoliv byla pronesena pouze při této jediné příležitosti.

Konec gladiátorských her nepřišel ze dne na den, ale byl výsledkem dlouhodobého procesu a změny společenského klimatu. S nástupem křesťanství se pohled na krvavou zábavu měnil. Císař Konstantin Veliký hry zakázal již v roce 325 n. l., ale jeho edikt nebyl v praxi plně dodržován a zápasy pokračovaly.

Definitivní tečku za gladiátorskými souboji udělal incident z roku 404 n. l. Podle legendy vtrhl do arény křesťanský mnich Telemachus, aby zastavil boj. Rozvášněný dav ho ukamenoval. Císař Honorius, otřesen touto událostí, gladiátorské zápasy zakázal. I poté však v arénách přetrvávaly venationes (lovy zvířat), které byly definitivně ukončeny až v 6. století.