Legionáři, kteří ohromili svět: Jak Češi dobývali svobodu na Transsibiřské magistrále

Na konci první světové války existoval zvláštní vojenský útvar. Neměl vlastní stát, ale disponoval samostatnou armádou. Češi a Slováci na počátku války stáli v rakousko‑uherských uniformách, ale mnozí se rozhodli bojovat po boku Dohody. Když se v Rusku, Francii či Itálii začaly formovat dobrovolnické jednotky z českých a slovenských zajatců, zrodila se myšlenka, že boj za spojence může být zároveň bojem za Československo.

Jejich cesta se dramaticky propletla s dějinami Ruska – revolucí, občanskou válkou a nekonečnými prostory Sibiře. Největší legendou se stala jejich anabáze po Transsibiřské magistrále, železniční tepně dlouhé 9 289 kilometrů, vybudované na přelomu 19. a 20. století. Stala se dějištěm bojů i každodenního zápasu, v němž se legionáři dokázali udržet jako samostatná a respektovaná síla.

První formací byla v roce 1914 „Česká družina“, malá jednotka začleněná do ruské armády. Její vojáci se vyznamenali hlavně v průzkumu, dokázali se pohybovat v zázemí nepřítele a poskytovali Rusům cenné informace.

Z „družiny“ postupně vyrostl Československý střelecký pluk a nakonec i celé vojsko. V červenci 1917 legionáři dosáhli vítězství u Zborova (2.–3. července 1917). Zhruba 3 500 legionářů tehdy prolomilo rakousko‑uherské linie a zajalo přibližně 3 300–4 000 protivníků. V českém prostředí se tato událost stala symbolem: ukázala, že Češi a Slováci jsou schopni bojovat a vítězit sami za sebe.

Je však nutné dodat, že vojensky šlo spíše o menší úspěch na okrajové frontě. Jeho význam byl hlavně politický. Masaryk a Beneš dokázali výsledek proměnit v argument pro vznik samostatného státu.

V březnu 1918 se legionáři ocitli ve vážné situaci. Brestlitevský mír (březen 1918) uvolnil Němcům a Rakušanům ruce na východě. Při ústupu na východ svedli bitvu u Bachmače (2.–7. března 1918). Několik dní drželi železniční uzel proti mnohonásobné přesile. Tento boj jim umožnil pokračovat v evakuaci a stal se důkazem jejich houževnatosti. Podle dobových hlášení se jim podařilo evakuovat tisíce mužů a stovky vagonů se zásobami.

Podmínky byly nelidské: mrazy, epidemie tyfu, nedostatek potravin. Přesto dokázali udržet disciplínu a stali se pro Dohodu důkazem, že československý národ má svou armádu.

Cílem bylo přesunout se přes Vladivostok loděmi do Francie. To byla jediná možnost, jak se dostat zpět na frontu Dohody. Ale v Rusku vládl chaos. Bolševici nedůvěřovali cizím vojákům a snažili se jejich transport brzdit. Legionáři opakovali svou touhu po návratu, ale situace se neustále komplikovala. V té době už se po magistrále pohybovalo několik desítek transportů s legionáři a jejich materiálem.

Rozhodující okamžik nastal v květnu 1918 v Čeljabinsku. Zde došlo ke střetu legionářů s maďarskými zajatci, kteří bojovali na straně bolševiků. Incident vyvolal zásah místní sovětské moci. Legionáři se vzepřeli a konflikt přerostl ve vzpouru proti bolševikům.

Od této chvíle už nebylo cesty zpět. Legionáři začali obsazovat města a železniční stanice. Na místo pasivní evakuace se stali ozbrojenou silou, která ovládla obrovský kus Ruska. Vzpoura se rychle rozšířila po celé trase jejich transportů.

Do konce léta 1918 kontrolovali legionáři tisíce kilometrů magistrály. Padla Samara (červen 1918), Jekatěrinburg (červenec 1918) i další města. Na čas byli „pány Sibiře“.

Museli vést bitvy s bolševiky, ale také udržovat chod železnice. Opravovali mosty, organizovali dopravu, zajišťovali zásobování. Jejich vojsko, čítající v roce 1918 asi 42 000 mužů, se proměnilo ve „stát ve státě“. Celkově v Rusku prošlo legiemi 60–65 tisíc mužů.

Americký list The New York Times ve vydání z 23. srpna 1918 informoval o československých vojácích ovládajících klíčovou železniční tepnu Ruska. Jejich kontrola magistrály umožnila spojencům udržet přístup k sibiřským zásobám a přístavům.

Z dopisu jednoho legionáře domů do Plzně:

„V Jekatěrinburgu jsme zprovoznili tramvaje a opravili mosty. Město se nadechlo, lidé nám nosili chléb a mléko, i když sami měli málo.“

Legionáři se nevyhnuli ani politickým intrikám. Podpořili vznik protibolševické vlády v Samaře, později spolupracovali s admirálem Kolčakem. Československé vedení v zahraničí ale varovalo: nemají se příliš zaplést do ruských záležitostí. Jejich hlavní úkol byl jediný – dostat se domů. Přesto jejich vojenská přítomnost umožnila Kolčakovi převzít moc v Omsku a na čas sjednotit protibolševické síly.

Život na magistrále byl tvrdý. Vojáci spali ve vagónech, v mrazech se zahřívali malými kamínky. Jídla bylo málo, epidemie si vybíraly krutou daň. Přesto legionáři dokázali udržet disciplínu i kulturní život. Vydávali vlastní noviny, hráli divadlo, pořádali koncerty.

Mladý střelec si do deníku poznamenal:

„Topili jsme vším, co hořelo – uhlím, pražci, někdy i starými bednami od munice. Když jsme opravovali most přes Angaru, stáli jsme s puškami po boku, protože v lese se potulovali rudí.“

Josef Švec si 3. února 1919 poznamenal:

„V Krasnojarsku jsme hráli Revizora. Kulisy z plachet, kulometné bedny jako stoly. Lidé se smáli, a aspoň na chvíli zapomněli na válku.“

Méně známým aspektem byla činnost československých zdravotnic. Několik desítek žen doprovázelo legie a staralo se o raněné v improvizovaných lazaretech podél magistrály.

Zdravotnice, která sloužila u stanice Mariinsk, popsala zimu 1919:

„V lazaretu jsme měli jen dvě lampy a kamínka z plechového sudu. Když jsem držela pilku na kost, ruce se mi třásly zimou, ale věděla jsem, že musím pokračovat.“

Další zdravotnice si 15. ledna 1919 poznamenala:

„Sníh nám zalézal do očí, saně drncaly po zmrzlé cestě. Raněný sténal, ale mlčel. Věděl, že každá minuta rozhoduje.“

V letech 1919–1920 začal postupný odchod na východ. Kolčakova moc se rozpadla a bolševici získávali převahu. Legionáři věděli, že musejí pryč.

Do Vladivostoku dorazily desetitisíce vojáků i civilistů. Spolu s nimi putovalo i tzv. „kolčakovské zlato“, které využívali k financování transportů. Část zlata byla ale nakonec vrácena sovětům (1922). První lodě vypluly už na jaře 1919, poslední loď s legionáři odplula v září 1920. Tím skončila nejdelší vojenská odysea českých dějin.

Legionář z Vladivostoku popsal plavbu do USA:

„Na palubě jsme zpívali, hráli karty, ale i cvičili. V San Francisku nám mávali z nábřeží, házeli květiny a volali ‘Welcome Czechoslovaks!’“

Jiný legionář, který cestoval přes Indii, napsal:

„Po letech mrazu nás v Bombaji udeřilo vedro jako kladivo. Pot nám stékal po tváři, ale byli jsme šťastní – domov byl zase o něco blíž.“

Legionáři nebyli sami. Spolu s nimi cestovaly tisíce civilistů – krajané, ruští uprchlíci i sirotci. Vladivostok se stal přístavem naděje.

Lodě mířily přes Japonsko, kde se legionáři setkali s úplně jinou kulturou. Několik týdnů strávili v Nagasaki či Jokohamě, než mohli pokračovat dál. Odtud se transporty dělily: část vojáků a civilistů cestovala přes USA, jiní přes Indii a Suez. Cesta se tak pro mnohé proměnila v cestu kolem světa.

Legionářská anabáze měla zásadní vliv na meziválečnou Československou republiku. Legionáři tvořili jádro nově vzniklé armády a přinesli si zkušenosti z front i z organizace obrovského prostoru.

Tyto zkušenosti se odrazily v bezpečnostní strategii státu. Československo budovalo silnou armádu založenou na branné povinnosti, s důrazem na disciplínu, moderní výzbroj a schopnost improvizace. Generálové jako Jan Syrový či Radola Gajda vnesli do armády tvrdost sibiřských let. Politické vedení si uvědomovalo, že malý stát uprostřed Evropy musí mít dobře organizovanou obranu. Vznikla myšlenka „hradby demokracie“ – pevnostní linie, která měla bránit hranice. Legionářské zkušenosti s koordinací, železniční dopravou a logistikou byly přímo aplikovány na obranné plány republiky.

Po návratu v letech 1919–1920 stáli legionáři u zrodu nového státu. Mnozí se stali politiky, diplomaty či důstojníky. Přinesli si nejen vojenské zkušenosti, ale i vědomí, že malý národ může hrát velkou roli, pokud má odvahu a vůli.

Jistý legionář po letech přiznal:

„Dodnes slyším v noci hukot kol a vidím nekonečné koleje mizící v bílé pustině. A tváře kamarádů, kteří tam zůstali.“

Zároveň si však nesli i trauma. Tisíce jejich druhů padly nebo zemřely na nemoci. Ti, kdo přežili, vzpomínali na mráz, hlad i nekonečné sibiřské koleje. Jejich příběh zůstal hluboko vrytou kapitolou českých dějin.

Po návratu se legionáři sice stali hrdiny nového státu, byli oslavováni jako zakladatelé republiky, dostávali privilegia, legionářská obec se stala vlivnou organizací, ale zároveň se kolem nich začala tvořit i kritika. Vojáci, kteří se vrátili z jiných front, se cítili opomíjeni. V některých regionech vyvolávalo zvýhodňování legionářů napětí.

Legionáři na Transsibiřské magistrále dokázali nemožné. Ovládli tisíce kilometrů železnice, zasáhli do ruské občanské války a stali se jedním z argumentů, díky nimž světové velmoci uznaly samostatné Československo.

Jejich anabáze nebyla jen vojenskou operací. Byla to zkušenost, která formovala armádu, politiku i kulturu meziválečné republiky. A byla to i cesta lidí, kteří obětovali roky života, aby se vrátili do země, která teprve vznikala.

Legionářská epopej nebyla jen příběhem hrdinství.

Tyto momenty nijak nesnižují zásluhy legií na vzniku republiky, ale ukazují, že dějiny nejsou černobílé.

Sibiřská anabáze se v české paměti proměnila v mýtus, který přesahuje vojenské dějiny. Nebyla to jen série bitev a pochodů, ale příběh o vytrvalosti, odvaze a schopnosti malého národa prosadit se v bouřlivých dějinách světa. Legionáři se stali živým důkazem, že Češi a Slováci dokážou obstát i v extrémních podmínkách a hrát roli, s níž musí počítat i velmoci.

V meziválečném období se jejich odkaz stal součástí státní identity – připomínal se v učebnicích dějepisu, na pomnících v městech a při pravidelných pietních aktech a slavnostech pořádaných legionářskými spolky i státními institucemi. V literatuře a umění inspirovala anabáze romány, básně i obrazy, které zdůrazňovaly nejen vojenské vítězství, ale i lidskost a soudržnost. V rodinách se vyprávěly příběhy otců a dědů, kteří „došli až z Vladivostoku“, a tyto vzpomínky se staly součástí kolektivní paměti.

Síla symbolu spočívá i v univerzálním poselství: že i v chaosu a beznaději lze najít cestu domů, pokud existuje společný cíl a vůle ho dosáhnout. Proto sibiřská anabáze dodnes rezonuje. Svoboda a nezávislost nejsou samozřejmostí, ale výsledkem odvahy a obětí.