Noční můra z Massachusetts: Případ Daniela LaPlantea, chlapce za zdí

Na předměstí města Townsend vyrůstal chlapec, který nikdy nedostal šanci být dítětem. Daniel LaPlante se narodil v roce 1970 a jeho první roky byly poznamenané prostředím, které ho zlomily. Otec i nevlastní otec se k němu chovali krutě, fyzické i psychické týrání bylo součástí každodennosti. Daniel dokonce tvrdil, že během svého dětství byl sexuálně zneužíván mnoha dospělými, včetně svého otce, nevlastního otce a psychiatra. Matka, zahlcená vlastními problémy, nedokázala poskytnout ochranu.

Ve škole se Daniel stal snadným terčem. Spolužáci si všímali jeho zanedbaného vzhledu a podivného chování. Byl outsiderem, který se nikdy nezapojil do kolektivu. Učitelé si všímali jeho neschopnosti soustředit se, jeho zvláštních reakcí a častých výpadků. Psycholog, ke kterému byl poslán, dokonce upozornil na možné hluboké poruchy osobnosti. Ale systém selhal, Daniel zůstal sám.

Doma se naučil, že bezpečí neexistuje a ve škole, že přátelství není pro něj. Jeho svět se zmenšil na kouty, na úkryty, na místa, kde mohl být neviditelný. Už tehdy se formovala jeho schopnost přežívat v tichu a stínech. Dovednost, která se později stane jeho děsivou zbraní.

V polovině osmdesátých let se telefon stal pro Daniela nástrojem, jak pronikat do cizích životů. V době, kdy ještě neexistoval internet ani sociální sítě, byla pevná linka jediným kanálem, kterým se dalo navázat intimní spojení s někým, koho jste nikdy neviděli. Daniel to pochopil dokonale a začal experimentovat.

Vyhledával čísla dívek z okolí a volal jim. Předstíral, že je někdo jiný. Představoval se jako sympatický sportovec, vrstevník, který se zajímá o jejich život. Jeho hlas zněl klidně, dokázal působit přesvědčivě. Pro dívky, které prožívaly své první lásky a ztráty, to byla možnost, jak se svěřit někomu, kdo naslouchá.

Jednou z těch, které oslovil, byla Tina Bowen. Tina byla v té době zranitelná, nedávno přišla o matku a snažila se vyrovnat s prázdnotou, kterou ztráta zanechala. Daniel se jí představil jako atraktivní mladík, který by ji rád pozval na rande. Tina, hledající útěchu a rozptýlení, souhlasila.

Když se však Daniel objevil u dveří Bowenových, čekalo ji šokující zklamání. Místo vysněného sportovce stál před ní zanedbaný, podivně působící kluk. Jeho vzhled (neupravené vlasy, špinavé oblečení, nervózní chování) kontrastoval s obrazem, který si Tina vytvořila po týdnech telefonátů. Rande skončilo dřív, než začalo. Tina se cítila podvedená a rozhodla se na celou epizodu zapomenout.

Pro Daniela to ale nebyl konec. Neunesl odmítnutí. V jeho mysli se začala rodit posedlost. Tina se stala objektem jeho fantazií. Už to nebyla jen dívka, se kterou chtěl mluvit. Byla to dívka, kterou chtěl vlastnit, kontrolovat, pronásledovat.

Po sérii telefonátů, které Tinu Bowen zpočátku těšily a později zklamaly, by se mohlo zdát, že příběh skončil. Jenže pro Daniela to byl teprve začátek. Odmítnutí se v jeho mysli proměnilo v posedlost. Rozhodl se, že se do jejich života vrátí, tentokrát ne přes telefon, ale fyzicky.

Krátce poté se v domě Bowenových začaly dít věci, které by leckdo připsal nadpřirozenu. Tina slyšela kroky na chodbě, šramot v kuchyni, tiché klepání na stěny. Nejprve to přičítala své představivosti, ale pak se objevily první vzkazy. Na zdi ložnice se fixem objevilo: „Mluvím s tebou, Tino.“

Dívka byla přesvědčená, že v domě straší. Její otec, který se snažil udržet rodinu pohromadě po smrti manželky, zprvu její obavy odmítal. Když se vzkazy množily a zvuky sílily, začal i on pochybovat. Byla přivolána policie, ale nenašla žádné známky vloupání. Dům působil klidně, jako by se nic nedělo.

Jenže noční můra pokračovala. Vzkazy se objevovaly na dalších místech: „Najdu tě.“ a „Přijdu si pro tebe.“ Tina byla paralyzovaná strachem. V jejím věku byla představa ducha logickým vysvětlením. Nikdo si nedokázal představit, že skutečnost je mnohem horší.

Až jednoho večera, když se otec vrátil domů, našel scénu, která působila jako z hororu. V obýváku byly rozházené věci a na zdi další vzkaz. A pak, za skříní, objevil Daniela. Krčil se v dutině ve zdi, s nožem v ruce.

Ukázalo se, že v dutinách mezi stěnami rodinu celé dny sledoval. Znal jejich rutiny, jejich strach, jejich nejintimnější okamžiky. Byl přítomen, ale neviděn.

Pro rodinu Bowenových to byl šok, který se do jejich paměti vryl navždy.

Odhalení v domě Bowenových Daniela nezastavilo. Naopak, jeho chování se začalo stupňovat. Krátký pobyt v diagnostickém zařízení ho nedokázal změnit. Rozhodl se, že nebude jen pozorovatelem, ale aktérem.

V roce 1987 se jeho pozornost obrátila k rodině Gustafsonových. Andrew Gustafson byl úspěšný právník, jeho manželka Priscilla byla těhotná a starala se o dvě malé děti, Abigail a Williama. Byla to rodina, která ztělesňovala přesně to, co Daniel nikdy neměl: stabilitu, lásku a bezpečí.

1. prosince 1987 se Andrew vrátil domů a našel scénu, která se navždy vryla do historie Massachusetts. Priscilla ležela mrtvá ve své ložnici, byla znásilněna a zastřelena. Těla obou dětí, byla nalezena utopená v oddělených koupelnách. Brutalita činu šokovala i zkušené vyšetřovatele.

Stopy vedly k Danielovi, který byl už známý svými předchozími činy. Tentokrát ale nešlo o podivného teenagera ukrývajícího se ve zdech, šlo o vraha. Tento čin znamenal definitivní přerod.

LaPlante byl policií vyslýchán asi dva dny po vraždách, ale v té době nebyl dostatek důkazů k jeho zatčení. Později téhož dne se policie vydala k LaPlanteovu domu, aby ho dále vyslechla, a když Daniel viděl, jak se policie blíží, seskočil z verandy a uprchl.

Policie okamžitě spustila největší pátrací akci v regionu od 70. let. LaPlante mezitím prchal. Ozbrojený, zoufalý a skrývající se v lesích, stal se neviditelným protivníkem. Policie prohledávala domy, stodoly i opuštěné chaty. Obyvatelé města žili v hrůze. Věděli, že někde mezi nimi se pohybuje vrah, který už jednou dokázal celé dny přežívat v úkrytech.

Policie nasadila stovky mužů, psy i vrtulníky. Každý den přinášel nové falešné stopy. Někteří obyvatelé hlásili, že viděli postavu v lese, jiní tvrdili, že slyšeli kroky kolem svých domů. Po dvou dnech pátrání byl Daniel nalezen v lese nedaleko Pepperellu. Policisté ho obklíčili a přinutili vzdát se.

Soudní síň v Middlesex County byla v roce 1988 zaplněná do posledního místa. Novináři, veřejnost i rodiny obětí sledovali, jak před porotu předstupuje devatenáctiletý Daniel LaPlante. Vysoký, hubený, s prázdným pohledem. Působil spíše jako ztracený chlapec než jako muž, který měl na svědomí tři životy. Ale důkazy byly neúprosné.

Forenzní důkazy, otisky prstů i svědectví sousedů tvořily pevný řetěz, který ho usvědčoval. Obhajoba se to snažila uhrát na jeho věk a traumatické dětství. „Byl to chlapec, který nikdy nedostal šanci,“ zaznělo v závěrečné řeči. Ale porota viděla něco jiného, mladého muže, který se vědomě rozhodl zničit rodinu.

Když soudce vynesl rozsudek – tři po sobě jdoucí tresty doživotního vězení s možností podmínečného propuštění po 45 letech – v síni zavládlo ticho. Andrew Gustafson, který přišel o manželku i děti, seděl v první řadě. Jeho tvář byla kamenná, ale oči prozrazovaly bolest, která nikdy nezmizí.

LaPlante neprojevil žádnou lítost. Žádné slzy, žádná slova omluvy. Jen prázdný pohled, který se díval kamsi do dálky, jako by se ho rozsudek netýkal.

Když se za Danielem zavřely dveře věznice, mohlo by se zdát, že příběh skončil. Ale ve skutečnosti teprve začal žít vlastním životem. „Chlapec ve zdech“ se stal symbolem strachu, který překračuje hranice běžného zločinu. Nebyl to jen vrah, byl to přízrak, který dokázal celé dny existovat v prostoru, kde se lidé cítili nejbezpečněji – ve vlastním domě.