Rodinná tragédie na jachtě Bluebelle: Plavba, z níž se nikdo neměl vrátit

Na obloze se třpytily tisíce hvězd, měsíc se odrážel na hladině a jachta Bluebelle klouzala tmou jako bílý přízrak. Všechno působilo klidně, téměř posvátně. Bahamské moře bylo tiché, jen občasné šplouchnutí vln připomínalo, že pod hladinou se skrývá nekonečná hloubka.

Rodina Duperraultových spala. Otec Arthur měl v hlavě sny o novém životě. Chtěl, aby tahle plavba byla začátkem tradice, kterou budou opakovat každý rok. Jeho žena Jean odpočívala po dni plném slunce a smíchu. Děti – Brian, René a Terry Jo – spaly v kajutách, unavené z koupání a objevování. Všechno vypadalo jako dokonalý obraz rodinného štěstí.

Arthur Duperrault byl muž, který si splnil americký sen. Úspěšný lékař z Wisconsinu, pracovitý, oddaný rodině. Po letech dřiny chtěl dát své ženě a dětem něco víc než jen pohodlný dům a bezpečný život. Toužil jim ukázat svět. A tak padlo rozhodnutí, vyrazí na plavbu z Florida Keys na Bahamy.

Jean, jeho manželka, byla nadšená. Milovala moře, slunce a představu, že jejich děti zažijí něco, co se vymyká každodennosti. Brian, nejstarší syn, měl v očích jiskru dobrodruha. René, nejmladší dcera, se těšila na koupání a hry. A Terry Jo, tichá a vnímavá, si zapisovala každý detail do paměti.

Když rodina 8. listopadu 1961 vstoupila na palubu Bluebelle, jachty dlouhé necelých dvacet metrů, cítili se jako v ráji. Loď byla útulná, dostatečně prostorná pro jejich potřeby, a především měla zkušeného kapitána. Julian Harvey působil jako muž, který má vše pod kontrolou. Jeho žena Mary se k nim připojila jako kuchařka.

První dny byly naplněné smíchem. Děti se koupaly v tyrkysové vodě, Arthur plánoval, že se sem budou vracet každý rok. Jean zapisovala dojmy do deníku, kreslila drobné skici pobřeží. Večer seděli na palubě, dívali se na západ slunce a cítili, že tohle je začátek nové kapitoly jejich života.

Julian Harvey byl na první pohled ideální kapitán. Válečný veterán druhé světové i korejské války, pilot bombardéru B-24, nositel vyznamenání. Jeho životopis vypadal jako záruka spolehlivosti. Když mluvil o svých zkušenostech, lidé mu věřili. V očích okolí byl hrdina, muž, který přežil peklo války a vrátil se, aby vedl klidný život.

Jenže pod povrchem se skrýval jiný příběh, ten se ale naplno odhalil až po tragédii Bluebelle. Harvey byl muž, který se naučil žít z neštěstí. Jeho život byl sérií podvodů. A čím víc se mu dařilo, tím víc riskoval. Válečné zkušenosti mu daly disciplínu, ale také schopnost odpojit se od lidskosti. Uměl jednat bez emocí, bez výčitek.

Harvey se tvářil jako kapitán, který vede rodinu k dobrodružství. Ve skutečnosti je vedl do pasti, kterou sám připravil. A čas, který jim zbýval, se krátil.

Noc z 12. na 13. listopadu 1961 začala klidně. Po večeři se jedenáctiletá Terry Jo odebrala do své kajuty pod palubou a usnula. Ostatní členové rodiny zůstali ještě na palubě s kapitánem a jeho ženou. Vlny se jen lehce lámaly o trup, hvězdy visely nad hlavami a loď se houpala v rytmu, který uspával.

Pak ji vytrhl ze spánku křik. Slyšela tupou ránu, dusot kroků a hlasy, které se nesly lodí. Ztuhla. Nevěděla, co se děje, ale cítila, že je něco strašně špatně.

Když se odvážila vyjít z kajuty, spatřila obrazy, které se jí navždy vryly do paměti. Na podlaze ležela její matka Jean a bratr Brian, oba mrtví. Všimla si Harveyho, jak nese kbelík. Udeřil ji a křičel: „Zpátky dolů!“

Terry Jo se stáhla zpět, paralyzovaná strachem. Věděla, že na palubě se odehrává něco, co nedokáže pochopit. Dívka zůstala v šoku, neschopná křičet. Kapitán Harvey vstoupil do její kajuty, v ruce držel pušku, jeho tvář byla bez emocí, oči prázdné, ale prozatím nezasáhl a vrátil se na palubu. Terry Jo pak uslyšela zvuky kladiva.

Noc, která měla být jen další zastávkou na cestě za dobrodružstvím, se stala hranicí mezi životem a smrtí.

Julian Harvey stál na palubě Bluebelle. Věděl, že vraždy samy o sobě nestačí. Pokud má jeho příběh o „nehodě“ obstát, musí zmizet i samotná loď. Začal jednat s chladnou přesností: poškodil trup, otevřel ventily a nechal vodu proudit dovnitř.

Měl připravenou verzi – bouře, požár, loď, která se potopila během několika minut. On, jediný přeživší, který se zachránil na člunu po marných pokusech pomoci ostatním. V jeho příběhu měl být hrdinou, obětí přírody, nikoli vrahem. Věděl, jak se tvářit, jak mluvit, jak působit věrohodně.

Když se kajuta začala rychle zaplavovat vodou, vrátila se Terry Jo na palubu, spatřila Harveyho a člun plovoucí na levoboku. Harvey jí podal lano od svého záchranného člunu a přikázal jí, aby ho držela, než ho vyprázdní. Dívka, zmatená a vyděšená, lano pustila. Harvey musel naskočit na člun, aby o něj nepřišel a odplul pryč, přesvědčený, že se Terry stejně utopí.

Terry Jo zůstala sama na potápějící se lodi. V poslední chvíli objevila malý korkový plovák – bez vesel a bez vybavení. Ten se stal jejím jediným útočištěm, zatímco Bluebelle mizela v hlubinách.

13. listopadu 1961. Posádka tankeru Gulf Lion zahlédla na širém moři malý záchranný člun. V něm seděl Julian Harvey. Vedle něj bezvládné tělo sedmileté René.

Když ho vytáhli na palubu, působil klidně, až chladně. Vyprávěl o katastrofě, která prý přišla náhle a nečekaně. O lodi, která se během minut změnila v past. O ohni, který se rozšířil tak rychle, že nezbyl čas na záchranu ostatních.

Posádka tankeru mu naslouchala. Příběh zněl uvěřitelně. Harvey se stylizoval do role oběti, která přežila jen díky náhodě. Tragédie se zdála být vysvětlená.

Když se Bluebelle potopila, Terry Jo zůstala sama. Harvey zmizel na záchranném člunu, ale ona se v poslední chvíli zachytila malého korkového plováku. Neměla nic: žádné jídlo, žádnou vodu, žádné veslo. Jen vratkou plošinu, která ji držela nad hladinou.

První hodiny byly otupělé. Šok, únava, neschopnost uvěřit, že její rodina je pryč. Pak přišlo spalující slunce. Byla bosá, v tenkých šatech, bez ochrany. Kůže jí rudla, rty praskaly. V noci se dostavil chlad, který pronikal až do morku kostí.

Druhý den se žízeň stala nesnesitelnou. Voda byla všude kolem, ale žádná k pití. Slaná vlhkost jí vysušovala rty, oči se zalévaly slzami. Občas zahlédla ryby nebo ptáky, ale pomoc nikde.

Třetí den ji opouštěly síly. Občas upadla do polospánku a probouzela se s pocitem, že se potápí. Temnota byla absolutní, hvězdy příliš vzdálené, vlny nekonečné.

Čtvrtý den už sotva vnímala, tělo bylo vyčerpané. Seděla na plováku, oči napůl zavřené. Už ani nevěděla, jestli bdí, nebo sní. Její malý plovák se houpal na vlnách jako bezmocná skořápka.

A právě tehdy se na obzoru objevila silueta. Nejprve jen tmavý stín, pak jasnější obrysy, řecká nákladní loď Captain Theo. Námořníci si mysleli, že vidí trosku, kus dřeva, který se bezvládně pohupuje. Ale když se přiblížili, spatřili dítě. Jedenáctiletou dívku, která se držela života s neuvěřitelnou houževnatostí.

Záchrana byla dramatická. Terry Jo byla na pokraji smrti, ale stále při vědomí. Její oči byly zakalené, tělo vyčerpané, ale ruce se stále křečovitě držely plováku. Námořníci ji vytáhli na palubu a okamžitě poskytli první pomoc.

Pravda, kterou chtěl Harvey pohřbít na dně oceánu, se vrátila na hladinu v podobě vyčerpané, ale nezlomené dívky.

Julian Harvey ještě chvíli hrál svou roli. Před vyšetřovateli působil klidně, sebejistě, jako muž, který přežil tragédii. Znovu zopakoval svou verzi, že náhlá bouře strhla stěžně, prorazila trup, protrhla pomocnou palivovou nádrž a způsobila požár. Za těchto okolností nemohl zachránit svou ženu ani žádného člena rodiny Duperraultových. Harvey také tvrdil, že našel tělo malé René plovoucí ve vodě a že se neúspěšně pokusil dítě oživit.

17. listopadu, uprostřed výslechu, mu vyšetřovatelé oznámili, že Terry Jo byla nalezena živá a její stav se zlepšuje. Harvey nejprve vykřikl: „Ó můj Bože!“, a hned nato klidně dodal: „Není to úžasné?“ Poté požádal o omluvu z dalšího výslechu s tím, že je unavený a chce mluvit s rodinou své ženy. Vyšetřovatelé mu vyhověli.

Její přežití bylo pro něj rozsudkem. Harvey věděl, že se blíží okamžik, kdy bude konfrontován. A věděl, že tentokrát už neuteče.

Krátce nato zamířil k Biscayne Boulevard a ubytoval se v motelu Sandman pod falešným jménem John Monroe. Zaplatil hotově, v pokoji napsal dvoustránkový dopis příteli z armády a pak si v koupelně podřezal žíly. O dvě hodiny později našla jeho mrtvolu pokojská.

Po Harveyho smrti zůstala spousta otázek. Vyšetřovatelé se pustili do rekonstrukce událostí, které se odehrály na palubě Bluebelle. Terry Jo byla klíčovým svědkem, její výpověď, dětsky prostá a přitom neúprosná, rozmetala všechny Harveyho lži.

Z dokumentů i výpovědí vyplynulo, že si nedokázal udržet práci, měl vážné finanční problémy a jen dva měsíce po svatbě sjednal na svou šestou manželku Mary vysokou pojistku s dvojnásobným plněním v případě „nehody“.

Další zjištění ukázalo, že měsíc před tragédií uzavřel Harvey dohodu s majitelem jachty Haroldem Peggem. Za 300 dolarů měsíčně a možnost bydlet na lodi měl brát turisty na plavby. Ironií osudu se prvními pasažéry stala právě rodina Duperraultových.

Při hlubším pátrání vyšetřovatelé zjistili, že Harvey měl za sebou řadu podezřelých nehod. Už v roce 1949 přežil autonehodu, při níž utonula jeho druhá manželka i její matka. Později se potopila jeho jachta Torbatross po nárazu do vraku v Chesapeake Bay a v roce 1958 šel ke dnu i jeho motorový člun Valiant u Kuby. Všechny tyto tragédie mu přinesly značné pojistné plnění, z něhož finančně profitoval.

Vyšetřovatelé dospěli k závěru, že Harveyho původním cílem byla jeho manželka. Chtěl získat pojistné plnění ve výši 20 000 dolarů, které by se při „nehodě“ zdvojnásobilo. Jenže plán se zvrtnul. Arthur Duperrault ho zřejmě přistihl při útoku na Mary nebo při snaze zbavit se jejího těla. Harvey pak musel umlčet i zbytek rodiny. Podle vyšetřovatelů dokonce vytáhl tělo malé René z moře, aby dodal své verzi věrohodnost. Z pojistného podvodu se tak stala pětinásobná vražda.

Závěrečná zpráva konstatovala, že kdyby Harvey nespáchal sebevraždu, stanul by před soudem za vraždu všech, kdo na Bluebelle zahynuli, i za pokus o vraždu Terry Jo.

O Terry Jo Duperrault se po návratu do Spojených států psalo jako o „dítěti z oceánu“. Média ji líčila jako zázrak, zatímco ona sama nesla trauma, o kterém dlouho mlčela. Byla příliš mladá, aby unesla tíhu toho, co se stalo.

Po ztrátě rodiny se vrátila do Green Bay, kde vyrůstala u příbuzných z otcovy strany ve městě De Pere. Odmítala se rozloučit s oblečením, které měla na sobě při záchraně. O rok později si změnila jméno na Tere. Nechtěla být navždy vnímána jen jako oběť.

V šedesátých letech se o traumatech dětí příliš nemluvilo. Nikdo s ní její prožitek systematicky neprobíral, nedostala žádnou odbornou pomoc. Proto o ztrátě rodiny a svém přežití veřejně nemluvila víc než dvacet let. Mlčení bylo jejím způsobem, jak se chránit.

Později se vdala a měla tři děti. Jako dospělá se rozhodla žít a pracovat blízko oceánu. Dnes je v důchodu a žije v Kewaunee ve Wisconsinu.

V roce 2010 vydala pod jménem Tere Duperrault Fassbender spolu s psychologem Richardem D. Loganem knihu Alone: Orphaned on the Ocean, v níž poprvé naplno promluvila o hrůze té noci i o síle, která jí umožnila přežít.

Tere Duperrault Fassbender & Richard D. Logan: Alone: Orphaned on the Ocean, 2010

All That’s Interesting: The Horrific Survival Tale Of The 11-Year-Old Girl Who Was Orphaned At Sea

Wikipedia EN: Bluebelle (ship)