Šedesát let od koncilu, který změnil tvář katolicismu

Druhý vatikánský koncil, který skončil před šedesáti lety, 8. prosince 1965, představuje jeden z nejdůležitějších milníků v dvoutisícileté historii katolické církve. Shromáždění, které svolal papež Jan XXIII. a dokončil jeho nástupce Pavel VI., nebylo jen administrativní schůzí biskupů, ale radikálním pokusem o otevření oken církve čerstvému vzduchu moderního světa. I po šesti dekádách zůstává jeho odkaz živý, inspirující, ale i předmětem vášnivých diskusí.

Když se v říjnu 1962 sjelo do Říma přes 2 500 biskupů z celého světa, málokdo tušil, jak hlubokou proměnou katolická církev projde. Podle historiků a teologů šlo o nejvýraznější reformu od dob tridentského koncilu v 16. století, či dokonce od konstantinovského obratu ve starověku. Cílem nebylo definovat nová dogmata nebo odsuzovat bludy, jak tomu bylo u koncilů předešlých, ale nově formulovat vztah církve k sobě samé a k okolnímu světu.

Tento proces, nazvaný italským termínem aggiornamento (zaktualizování, dnešním jazykem „update“), měl za cíl učinit křesťanské poselství srozumitelným pro člověka 20. století. Koncil ukončil éru, kdy se církev stavěla do pozice „dokonalé společnosti“ opevněné proti modernitě, a zahájil éru dialogu – s ostatními křesťany, s jinými náboženstvími i s nevěřícím světem.

Potřeba změn v církvi uzrávala již v 50. letech 20. století. Ačkoliv navenek působila katolická církev jako pevná a jednotná instituce, uvnitř se začaly projevovat trhliny v dosavadním pojetí teologie a pastorace. Oficiálnímu učení dominoval neoscholastismus a lpění na doslovném znění starých dogmat, což se stále více dostávalo do rozporu s realitou poválečného světa.

Nová generace teologů, mezi něž patřili Yves Congar, Karl Rahner, Henri de Lubac či mladý Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.), začala volat po návratu k biblickým kořenům a k myšlenkám raných církevních otců. Tito myslitelé se snažili propojit neměnné pravdy víry s existenciální zkušeností moderního člověka. Biskupové v terénu mezitím čelili praktickým problémům: úbytku věřících, vlivu materialismu a neschopnosti starých struktur reagovat na sociální a politické změny.

Myšlenkou na svolání koncilu se zabývali již papežové Pius XI. a Pius XII., ale obavy z teologických rizik a organizační náročnosti je vždy odradily. Zdálo se, že po vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu (1870) již další koncily nebudou potřeba, neboť vše může rozhodnout papež sám.

Zlom přišel s volbou Angela Roncalliho, který přijal jméno Jan XXIII., v roce 1958. Původně byl vnímán jako „přechodný papež“ vzhledem ke svému vysokému věku (77 let). O to větší šok způsobil, když necelé tři měsíce po svém zvolení, 25. ledna 1959, oznámil úmysl svolat ekumenický koncil. Podle jeho vlastních slov šlo o spontánní vnuknutí. Když se ho ptali na program koncilu, údajně otevřel okno a řekl: „Chci nechat otevřená okna církve, abychom viděli na lidi venku a oni se zase mohli dívat dovnitř.“

Přípravy byly dramatické. Římská kurie, která se obávala ztráty vlivu a oslabení nauky, se snažila koncilní agendu plně ovládnout. Přípravné komise, složené převážně z kuriálních úředníků, vypracovaly 69 schémat, která byla napsána v konzervativním duchu a měla být koncilem pouze formálně schválena. Papež Jan XXIII. však zřídil také Sekretariát pro jednotu křesťanů pod vedením kardinála Augustina Bey, který se stal protiváhou konzervativním silám a otevřel dveře ekumenickému dialogu.

Koncil byl zahájen 11. října 1962 velkolepým průvodem do baziliky sv. Petra. Hned v prvních dnech došlo k rozhodujícímu momentu, který určil směřování celého sněmu. Při volbě do pracovních komisí odmítli koncilní otcové, vedeni kardinály Liénartem a Fringsem, schválit předpřipravené seznamy kandidátů z kurie. Vyžádali si čas na vzájemné seznámení a sestavení vlastních kandidátek. Tímto aktem biskupové převzali otěže koncilu do svých rukou a odmítli roli pouhých statistů.

Koncil probíhal ve čtyřech zasedacích obdobích v letech 1962–1965. Po smrti Jana XXIII. v červnu 1963 se novým papežem stal Pavel VI., který se zavázal v díle svého předchůdce pokračovat. Jednání se účastnili i pozorovatelé z jiných křesťanských církví, což bylo do té doby nemyslitelné.

Výraznou stopu zanechali i biskupové z Československa, ačkoliv jejich účast byla omezena komunistickým režimem. Kardinál Josef Beran, který se mohl zúčastnit až posledního zasedání po letech internace, vystoupil s památným projevem o náboženské svobodě. Jeho osobní svědectví vězně nacismu i komunismu zásadně přispělo k tomu, že deklarace o náboženské svobodě byla přijata v neředěné, jasné podobě.

Výsledkem tříletého úsilí bylo 16 dokumentů, které nově definovaly směřování církve. Mezi nejdůležitější patří čtyři konstituce:

Kromě konstitucí přijal koncil dekrety a deklarace, z nichž revoluční byla zejména deklarace Nostra aetate o vztahu k nekřesťanským náboženstvím, která odsoudila antisemitismus a uznala, že i v jiných náboženstvích se nachází paprsek pravdy. Deklarace Dignitatis humanae pak potvrdila právo každého člověka na náboženskou svobodu.

Nejviditelnějším dopadem koncilu byla liturgická reforma. Latina, po staletí sjednocující, ale pro většinu nesrozumitelný jazyk, byla nahrazena národními jazyky. Oltáře byly postupně obráceny čelem k lidu (ačkoliv to koncil přímo nenařídil, stalo se to symbolem reformy), což mělo vyjádřit společenství stolu Páně. Z mše svaté se stala slavnost, do které se věřící zapojují zpěvem a odpověďmi, nikoliv jen tichým přihlížením.

Změnilo se i sebepochopení církve. Koncept „Božího lidu“ znamenal konec klerikalismu, který viděl církev rozdělenou na „učící“ (kněží) a „slyšící“ (laici). Koncil zdůraznil všeobecné kněžství všech pokřtěných a jejich povolání k apoštolátu ve světě.

V oblasti vztahů se světem církev opustila mentalitu obležené pevnosti. Přestala volat po tom, aby státní struktury byly podřízeny katolickým principům, a místo toho nabídla spolupráci při řešení globálních problémů, obraně míru a lidských práv. Symbolickým gestem bylo zrušení vzájemné exkomunikace mezi Římem a Konstantinopolí z roku 1054, k němuž došlo v závěru koncilu.

Uvádění závěrů koncilu do praxe nebylo bezbolestné. Církev se polarizovala. Na jedné straně stáli tzv. tradicionalisté, kteří změny odmítali. Nejvýraznějším představitelem byl arcibiskup Marcel Lefebvre, který založil Kněžské bratrstvo svatého Pia X. a později se dostal do schizmatu s Římem. Tradicionalisté kritizovali novou liturgii jako „protestantizaci“ a ekumenismus jako zradu jediné pravdy.

Na druhé straně stáli ti, pro které byly reformy příliš pomalé nebo nedostatečné. Velké rozčarování v liberálnějších kruzích přinesla encyklika Pavla VI. Humanae vitae (1968), která potvrdila zákaz umělé antikoncepce. Diskuse o celibátu kněží, ačkoliv byla na koncilu otevřena (např. obnovením trvalého jáhenství pro ženaté muže), nevedla ke zrušení povinného celibátu pro kněze v latinské církvi.

Někteří kritici poukazují na to, že po koncilu následovala krize identity, masivní odchody kněží a pokles návštěvnosti kostelů v západním světě. Zastánci koncilu však argumentují, že bez reforem by byl úpadek mnohem drastičtější a že koncil dal církvi nástroje k přežití v sekulární době.

I po šedesáti letech zůstává Druhý vatikánský koncil kompasem pro katolickou církev. Teolog Karl Rahner označil koncil za počátek třetí epochy církevních dějin, kdy se církev stala skutečně světovou institucí, nikoliv jen evropským exportem.

Mnoho úkolů, které koncil vytyčil, zůstává nedokončeno. Jde především o hlubší realizaci kolegiality (spoluodpovědnosti biskupů za celou církev), inkulturaci liturgie v mimoevropských oblastech a nalezení srozumitelného jazyka pro dialog s moderním ateismem a lhostejností.

Druhý vatikánský koncil nebyl jen historickou událostí, která skončila v roce 1965. Je to trvalý proces obnovy. Jak ukazuje současný synodální proces v církvi, otázky otevřené před šedesáti lety – o roli laiků, o dialogu a o tom, jak hlásat evangelium v měnícím se světě – jsou dnes stejně aktuální jako tehdy, když Jan XXIII. poprvé otevřel ona pomyslná okna.