Bezpečnost ČR vs. volba malého dítěte mezi matkou a vlastní zemí?

Část I – Česká občanka mezi matkou a státem

Případ ženy z Ingušska otevírá otázku, která je širší než její vlastní pobytové právo. Její dcera je českou občankou. Kdo v celém příběhu chrání její práva?

Na první pohled jde o spor cizinky s českým státem.

Žena pocházející z Ingušska přišla do České republiky bez oprávnění k pobytu. Tvrdila, že z Ruska uprchla kvůli obavám o svůj život. Česká policie rozhodla o jejím správním vyhoštění na jeden rok.

Později se provdala za českého občana a požádala, aby bylo rozhodnutí o vyhoštění zrušeno.

České orgány její žádosti nevyhověly.

Důvod byl mimořádně závažný: podle utajovaných informací Bezpečnostní informační služby žena udržovala kontakty s osobami spojovanými s extremismem a terorismem, které vyvíjely činnost proti zájmům České republiky.

Případ následně prošel Krajským soudem v Ústí nad Labem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem. Soudy bezpečnostní hodnocení státu akceptovaly. Ústavní soud se přitom s utajovanými podklady sám seznámil a konstatoval, že nešlo pouze o náhodné či ojedinělé kontakty, že jsou aktuální a představují skutečné a závažné ohrožení bezpečnosti státu.

Tím by mohl příběh skončit.

Jenže mezitím se narodilo dítě.

A právě tím se právní problém změnil.

Narodila se česká občanka

Nejde o domněnku založenou pouze na tom, že otcem dítěte je Čech.

Ústavní soud v usnesení II. ÚS 742/26 výslovně uvádí, že žena je nejen manželkou občana České republiky, ale také matkou nezletilé občanky České republiky, přičemž matka, otec a dítě žijí v České republice ve společné domácnosti.

Případ proto dnes nelze vnímat pouze jako spor mezi českým státem a ruskou občankou.

Existuje zde třetí subjekt.

České dítě.

A toto dítě není pouhou „rodinnou okolností“ své matky.

Je samostatným nositelem práv.

Proč práva dítěte nestála v centru původního rozhodování?

Odpověď spočívá v časové posloupnosti.

Ministerstvo vnitra rozhodovalo o odvolání matky 25. října 2024. Dítě tehdy ještě nebylo narozené, přestože stát o těhotenství věděl.

Když se případ později dostal před Nejvyšší správní soud, dcera už byla na světě a matka argumentovala také dopady vyhoštění na její život.

NSS však byl při přezkumu správního rozhodnutí vázán § 75 odst. 1 soudního řádu správního. Musel vycházet ze skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu.

Proto v bodě 15 svého usnesení uvedl, že argumenty založené na zájmech dcery nemohou ovlivnit přezkum rozhodnutí, protože dítě se narodilo až po jeho vydání.

To není výtka vůči NSS.

Je to procesní důsledek času.

Současně z něj ale plyne něco podstatného:

rozhodovací řetězec, který skončil před Ústavním soudem, neposuzoval dnešní situaci od počátku z perspektivy již narozené české občanky.

Občan nemůže být nucen opustit svou vlast

Česká Listina základních práv a svobod obsahuje v čl. 14 odst. 4 stručnou větu:

„Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“

V našem případě samozřejmě nikdo nevydal rozhodnutí o vyhoštění dítěte.

Rozhodnutí se týká jeho matky.

Jenže právě u velmi malého dítěte vzniká otázka, zda formální adresát rozhodnutí vystihuje všechny jeho skutečné důsledky.

Dítě může zůstat v České republice s českým otcem.

Nebo může následovat svou matku.

V prvním případě může dojít k odloučení dítěte od matky.

Ve druhém dítě opouští Českou republiku – svou vlastní zemi.

Formálně tedy stát dítě nevyhošťuje.

Právně zajímavá je otázka, zda tím může být vyčerpáno celé posouzení.

Česká občanka je současně občankou Evropské unie

České občanství dítěte totiž otevírá ještě druhou rovinu.

Podle čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie je každý státní příslušník členského státu současně občanem Unie.

Soudní dvůr Evropské unie přitom vytvořil judikaturu právě pro situace, kdy opatření vůči rodiči ze třetí země může ve svém skutečném účinku zasáhnout práva jeho nezletilého dítěte – občana Unie.

Tato judikatura je pro český případ zásadní.

Ne proto, že by automaticky dávala matce právo zůstat.

Ale proto, že ukazuje, že při posuzování podobné situace nemusí stačit položit pouze otázku:

Koho stát formálně vyhošťuje?

Je třeba položit také otázku:

Co toto opatření ve skutečnosti znamená pro dítě, které je českým občanem a občanem Evropské unie?

Právě na tuto otázku odpovídají rozhodnutí Ruiz Zambrano, Chavez-Vilchez, CS a Rendón Marín.

A ta tvoří právní motor druhé části článku.

Část II – Čtyři rozsudky Soudního dvora a bezpečnostní výjimka

Ruiz Zambrano: stát musí sledovat skutečný účinek svého rozhodnutí

Základním rozhodnutím je rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. března 2011 ve věci Ruiz Zambrano, C-34/09.

Soudní dvůr zde dovodil, že čl. 20 SFEU brání vnitrostátním opatřením, jejichž účinkem by bylo zbavení občana Unie skutečného využívání podstaty práv vyplývajících z jeho statusu.

Podstatné je, že tato ochrana může za určitých podmínek působit i tehdy, když dítě předtím nevyužilo práva volného pohybu mezi členskými státy.

Unijní občanství tedy může chránit dítě také uvnitř jeho vlastního členského státu.

Pro český případ je důležitý především princip:

nestačí sledovat pouze to, komu je rozhodnutí formálně určeno. Je třeba zkoumat také jeho skutečný účinek na občana Unie.

Chavez-Vilchez: nestačí říci, že dítě má českého otce

Ještě bližší našemu případu je rozsudek Soudního dvora ze dne 10. května 2017 ve věci Chavez-Vilchez a další, C-133/15.

Soudní dvůr řešil postavení matek ze třetích zemí pečujících o nezletilé děti, které byly občany Unie.

Samotná skutečnost, že existuje druhý rodič – občan Unie –, který by mohl převzít každodenní péči o dítě, není sama o sobě dostatečná.

Je třeba zjistit skutečný vztah závislosti mezi dítětem a rodičem ze třetí země a posoudit, zda by odmítnutí pobytového práva tomuto rodiči ve svém důsledku vedlo k tomu, že dítě bude nuceno opustit území Unie.

Takové posouzení musí vycházet z konkrétní situace dítěte.

Relevantní jsou zejména jeho věk, fyzický a emocionální vývoj, intenzita vztahu k oběma rodičům a riziko, které by odloučení od rodiče ze třetí země představovalo pro jeho rovnováhu.

Právě zde se dostáváme k jedné z nejdůležitějších otázek českého případu.

Nestačí se ptát:

Může se o dítě postarat český otec?

Je třeba se ptát:

Jaký je skutečný vztah této konkrétní malé holčičky k její matce a co by její odloučení od matky – nebo společný odchod s ní – skutečně znamenaly?

To ovšem ještě neřeší celý problém.

Matka podle českých bezpečnostních orgánů představuje bezpečnostní riziko.

CS: občanství dítěte není absolutním štítem rodiče

Právě konflikt mezi právy dítěte a bezpečností státu řešil Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 13. září 2016 ve věci CS, C-304/14.

Šlo o státní příslušnici třetí země, která byla primární pečující osobou o malé dítě – občana Unie. Její vyhoštění mohlo mít faktický důsledek, že území Unie bude nuceno opustit také dítě.

Soudní dvůr přesto nevytvořil absolutní zákaz vyhoštění rodiče občana Unie.

Připustil, že důvody veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti mohou zásah odůvodnit.

Současně však odmítl automatismus.

Je třeba individuálně posoudit osobní chování dotčeného rodiče, skutečnost a aktuálnost hrozby a zohlednit dopad opatření na dítě.

To je pro český případ zásadní.

České občanství dcery samo o sobě neznamená, že její matku nelze vyhostit.

Ale stejně tak existence bezpečnostního rizika sama o sobě neznamená, že lze právní postavení dítěte pominout.

Rendón Marín: ani protiprávní minulost sama nerozhoduje

Stejného dne rozhodoval Soudní dvůr také věc Rendón Marín, C-165/14.

I zde šlo o rodiče ze třetí země a nezletilé děti – občany Unie.

Soudní dvůr odmítl představu, že samotné předchozí odsouzení rodiče může automaticky vést k odmítnutí pobytového práva bez individuálního posouzení konkrétní situace.

Společný princip obou rozsudků lze formulovat jednoduše:

Občanství dítěte není absolutním štítem rodiče před opatřením státu.

Stejně tak ale:

bezpečnostní nebo veřejnopořádková výhrada není bianco šekem, který umožňuje práva dítěte z právní úvahy odstranit.

Český případ má skutečnou bezpečnostní dimenzi

Tuto druhou část rovnice nelze zlehčovat.

V českém případě se správní orgány neopíraly pouze o obecnou obavu. Krajský soud se seznámil s utajovanými informacemi BIS a shledal, že obsahují konkrétní podklady pro hodnocení ženy jako bezpečnostního rizika.

NSS způsob jejich hodnocení akceptoval.

Také Ústavní soud se s utajovanými informacemi sám seznámil a konstatoval, že kontakty matky s osobami spojovanými s terorismem nebyly pouze náhodné či ojedinělé, jsou aktuální a představují skutečné a závažné ohrožení bezpečnosti státu.

Soudy tedy bezpečnostní hodnocení státu přezkoumaly a akceptovaly.

Právě proto je případ obtížný.

Proti právům dítěte zde nestojí administrativní formalita, ale legitimní a mimořádně závažný zájem státu na vlastní bezpečnosti.

Bezpečnost státu proti dítěti je špatně položená otázka

Právní stát však nemůže jednoduše vybrat jednu z těchto hodnot a druhou ignorovat.

Musí chránit bezpečnost společnosti.

Současně musí chránit základní práva jednotlivce.

Proto nastupuje proporcionalita.

Z uvedené judikatury vyplývá potřeba posuzovat zejména:

Nelze tedy použít jednoduchou rovnici:

bezpečnostní riziko = vyhoštění.

Stejně chybná by byla rovnice opačná:

české dítě = nemožnost vyhostit rodiče.

Právo požaduje individuální posouzení obou stran.

Co nám čtyři rozsudky říkají o české holčičce?

Ve vztahu k našemu případu lze judikaturu shrnout do čtyř kroků.

Ruiz Zambrano: sleduj skutečný účinek opatření na občana Unie.

Chavez-Vilchez: nepředpokládej, že existence druhého rodiče-občana Unie problém automaticky řeší; zjisti skutečný vztah závislosti dítěte.

CS: připusť, že bezpečnost státu může zásah odůvodnit, ale požaduj individuální posouzení.

Rendón Marín: odmítni automatické rozhodování založené pouze na negativní okolnosti vztahující se k rodiči.

A právě zde se právní problém posouvá.

Už nejde pouze o pobytové právo matky.

Jde o to, jak má být v konfliktu s legitimním bezpečnostním zájmem státu konkrétně zjištěn a chráněn nejlepší zájem českého dítěte.

To je otázka třetí části.

Část III – Nejlepší zájem dítěte a otázka Ruska

Nejlepší zájem dítěte není dekorace

Evropské právo nepovažuje dítě pouze za součást rodinných poměrů dospělých.

Článek 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že při všech činnostech týkajících se dětí musí být prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Odstavec 3 současně chrání právo dítěte udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, není-li to v rozporu s jeho zájmy.

Obdobný princip obsahuje Úmluva o právech dítěte. Podle jejího čl. 3 musí být nejlepší zájem dítěte prvořadým hlediskem a čl. 9 chrání dítě před oddělením od rodičů proti jejich vůli, není-li takové oddělení podle příslušného řízení potřebné právě v jeho nejlepším zájmu.

Ani tato ustanovení nevytvářejí absolutní zákaz vyhoštění rodiče.

Vytvářejí však požadavek na způsob rozhodování.

Dítě nesmí být pouhým vedlejším následkem rozhodnutí učiněného o někom jiném. Jeho situace musí být konkrétně zjištěna, jeho zájem identifikován a následně poměřen s ostatními legitimními zájmy – v našem případě s bezpečností státu.

A právě zde se vrací časová hranice popsaná v první části.

Původní správní rozhodnutí vzniklo před narozením dítěte. Později narozená dcera proto nemohla změnit skutkový stav, podle kterého NSS toto rozhodnutí přezkoumával.

To však není totéž jako závěr, že její práva jsou právně bezvýznamná.

Otázka zní jinak:

Jak mají být její vlastní práva posouzena za skutkového stavu existujícího po jejím narození?

Dítě existovalo už před narozením

Případ má ještě jeden zajímavý časový rozměr.

Když Ministerstvo vnitra rozhodovalo, matka již byla těhotná a správní orgány o těhotenství věděly.

České soukromé právo přitom zná ochranu počatého dítěte. Podle § 25 občanského zákoníku:

„Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé.“

Jde o klasickou konstrukci nascitura.

Její význam však nesmíme přeceňovat.

Z § 25 občanského zákoníku nelze automaticky dovodit, že počaté dítě bylo již před narozením pro všechny veřejnoprávní účely českým občanem nebo občanem Evropské unie.

Pro náš případ má tato konstrukce užší význam.

Připomíná, že české právo nepovažuje počaté dítě za právně zcela neviditelnou skutečnost. A především víme, že stát při rozhodování znal těhotenství ženy a věděl, že rodinná situace není statická.

Narozením se však situace kvalitativně změnila.

Nevznikla pouze další rodinná vazba matky.

Vznikl samostatný nositel práv – nezletilá občanka České republiky, a tím také občanka Evropské unie.

To nečiní původní správní rozhodnutí nezákonným ani neodstraňuje bezpečnostní riziko matky.

Znamená to pouze, že po narození dítěte existuje právní situace, která v době původního rozhodování v dnešní podobě neexistovala.

„Manžel může odjet do Ruska“

Právě zde získává nový význam další argument obsažený v dosavadních rozhodnutích.

Český manžel svou ženu poznal v Rusku. Krajský soud proto poukázal na to, že prostředí Ruské federace mu patrně není zcela cizí a může tam svou manželku navštěvovat. NSS obdobně uvedl, že mu nic nebrání, aby ji dočasně následoval.

Ústavní soud pak připomněl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž čl. 8 Evropské úmluvy nezaručuje rodině právo zvolit si nejvhodnější stát pro společný rodinný život.

Ve vztahu mezi dvěma dospělými lidmi jde o relevantní úvahu.

Po narození dítěte se ale otázka mění:

Proč by česká občanka měla realizovat svůj rodinný život právě v Rusku?

České dítě samozřejmě může v zahraničí žít.

Rozdíl je ve slově dobrovolně.

Článek 14 odst. 4 Listiny stanoví, že občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.

Nikdo přitom českou holčičku formálně nevyhošťuje. Adresátem opatření je její matka.

Jenže právě judikatura Soudního dvora popsaná v předchozí části ukazuje, proč samotný formální pohled nemusí stačit.

U velmi malého dítěte, které samo nerozhoduje, kde bude žít, je třeba zkoumat také skutečný účinek opatření vůči rodiči.

Pokud by vztah závislosti na matce byl tak intenzivní, že její odchod fakticky znamená také odchod dítěte, nelze právní problém uzavřít větou:

„Dítě přece nikdo nevyhošťuje.“

A co Ingušsko?

Také zde je třeba rozlišovat dvě různé otázky.

Matka tvrdila, že jí v Ingušsku kvůli rodinným a společenským poměrům hrozí vážné nebezpečí.

Krajský soud poukázal na to, že žena neprokázala nemožnost pobývat v jiné části Ruské federace. Současně připomněl, že tvrzené nebezpečí v zemi původu patří především do řízení o mezinárodní ochraně, v němž žena rovněž neuspěla.

Z dostupných rozhodnutí proto nelze tvrdit, že české soudy zjistily, že by žena byla po návratu do Ruska vystavena pronásledování nebo smrti.

Pro náš problém je však rozhodující jiné rozlišení:

bezpečnost matky v Rusku a právní postavení její české dcery nejsou totožné otázky.

I kdyby matka mohla bezpečně žít v jiné části Ruské federace, stále zbývá posoudit, co by takové řešení znamenalo pro dítě, které je občanem České republiky a Evropské unie.

Historická zkušenost: ASANACE

Československá historie nabízí extrémní připomínku rozdílu mezi formálním a faktickým odchodem občana.

Komunistická Státní bezpečnost používala v rámci akce ASANACE nátlak proti vybraným odpůrcům režimu s cílem přimět je k emigraci.

Tady je nutné stanovit jasnou hranici.

Dnešní případ není operací ASANACE a demokratická Česká republika není komunistické Československo.

Současná věc prošla správním řízením a nezávislou soudní kontrolou. Přímé srovnání by proto bylo historicky i právně nesprávné.

ASANACE zde připomíná pouze obecný princip:

mezi formálním příkazem občanovi opustit stát a státním opatřením, jehož faktickým důsledkem může být jeho odchod, existuje rozdíl.

Právě tento rozdíl je relevantní i pro současnou unijní judikaturu.

U malé české občanky proto nestačí položit otázku:

„Vydal stát rozhodnutí o jejím vyhoštění?“

Je třeba se ptát také:

„Jaký bude skutečný důsledek rozhodnutí vůči její matce pro ni samotnou?“

Dva příběhy, které nelze zaměnit

Tím se dostáváme k podstatě celého případu.

Existuje příběh matky: neoprávněný pobyt, správní vyhoštění, manželství s českým občanem a následně bezpečnostní informace BIS. Tento příběh prošel správním a soudním přezkumem a soudy bezpečnostní hodnocení státu akceptovaly.

A existuje příběh dcery.

Ten začal později.

Narodila se česká občanka, která sama žádný právní předpis neporušila a podle dostupných podkladů nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko.

Tyto příběhy spolu bezprostředně souvisejí.

Nejsou však totožné.

Proto nelze automaticky předpokládat, že potvrzením zákonnosti rozhodnutí vůči matce byla současně vyřešena všechna práva později narozené dcery.

A právě od tohoto rozlišení se bude odvíjet závěrečná otázka:

Jak má Česká republika současně chránit svou bezpečnost a práva vlastní nezletilé občanky?

Část IV – Co tedy Česká republika chrání?

Na začátku jsme položili otázku, zda může stát chránit svou bezpečnost způsobem, jehož důsledky mohou zasáhnout jeho vlastní nezletilou občanku.

Po předchozí analýze lze odpověď zpřesnit.

Český stát měl závažný důvod zabývat se bezpečnostním rizikem představovaným matkou.

Tento důvod nebyl založen pouze na obecném podezření. Správní orgány vycházely z utajovaných informací BIS a jejich význam následně prošel soudní kontrolou. Soudy bezpečnostní hodnocení státu akceptovaly.

Tuto část případu tedy nelze ignorovat.

Stejně tak ale nelze ignorovat skutečnost, která nastala později.

Narodila se česká občanka.

A právě tím vznikla právní situace, kterou původní správní rozhodnutí nemohlo posuzovat v její dnešní podobě.

Co z rozhodnutí můžeme – a nemůžeme – dovodit

Z dostupných rozhodnutí nelze odpovědně tvrdit:

„Česká republika porušila práva svého nezletilého občana.“

Takový závěr by přesahoval podklady, které máme k dispozici.

Stejně tak však nelze tvrdit:

„Práva dítěte již byla plně posouzena a vyřešena.“

Ani takový závěr z rozhodovacího řetězce nevyplývá.

Přesnější formulace je užší:

Dosavadní soudní řízení přezkoumalo zákonnost správního rozhodnutí vydaného za skutkového stavu, kdy dítě ještě nebylo narozené.

Tím není zpochybněn výsledek tohoto přezkumu.

Zůstává však otevřena jiná otázka:

Kdo a v jakém řízení posoudí situaci, která existuje po narození dítěte?

A především:

Bude při tomto posouzení malá česká občanka vnímána pouze jako rodinná vazba své matky, nebo jako samostatný nositel českých, unijních a mezinárodně chráněných práv?

Bezpečnost státu proti dítěti je falešné dilema

Demokratický stát má právo chránit svou bezpečnost.

Má dokonce povinnost ji chránit.

Nemusí čekat, až se bezpečnostní riziko promění v dokonaný trestný čin. Pokud bezpečnostní orgány disponují věrohodnými informacemi o skutečné a aktuální hrozbě, stát může reagovat prostředky, které mu právní řád poskytuje.

Stejný stát má však také povinnost chránit své občany.

Včetně těch nejmenších.

Proto konečná otázka nemůže znít:

Má Česká republika chránit dítě, nebo svou bezpečnost?

To je falešné dilema.

Správná otázka zní:

Dokáže Česká republika ochránit svou bezpečnost způsobem, který současně respektuje práva malé české občanky, jež sama žádné bezpečnostní riziko nepředstavuje?

Judikatura Soudního dvora ukazuje, proč odpověď není jednoduchá.

Existence českého otce sama o sobě nemusí vyřešit otázku skutečné závislosti dítěte na matce.

Současně narození českého dítěte samo o sobě neodstraňuje právo státu reagovat na skutečnou bezpečnostní hrozbu představovanou rodičem.

Právo zde požaduje něco obtížnějšího.

Individuální posouzení obou stran rovnice.

Bezpečnostní hrozby na jedné straně.

Konkrétní situace a práva konkrétního dítěte na straně druhé.

Právě schopnost provést takové posouzení je jedním z testů právního státu.

Poslední otázka tedy patří dítěti

Příběh začal jako případ ruské ženy, jejího pobytového statusu a bezpečnostního rizika.

Narozením její dcery se však rozšířil.

Vedle otázky:

„Smí Česká republika vyhostit tuto ženu?“

dnes stojí ještě jiná:

„Co toto rozhodnutí znamená pro českou občanku, která je její dcerou?“

První otázkou se české orgány a soudy zabývaly.

Druhá vznikla v plné podobě až později.

A odpověď na ni může být nejdůležitější kapitolou tohoto příběhu, která zatím nebyla napsána.

Analytická poznámka WS

Případ ukazuje rozdíl mezi adresátem státního rozhodnutí a občanem, na kterého toto rozhodnutí může fakticky dopadat.

U nezletilého občana nestačí pouze konstatovat, že rozhodnutí formálně směřuje proti jeho rodiči. Současně však ochrana dítěte nemůže automaticky neutralizovat legitimní bezpečnostní opatření státu.

Skutečným testem právního státu je schopnost chránit bezpečnost společnosti a současně neztratit ze zřetele individuální práva člověka, který sám žádnou hrozbu nevytvořil.

Prameny, právní předpisy a judikatura

Česká rozhodnutí

1. Krajský soud v Ústí nad Labem, rozsudek ze dne 22. 9. 2025, č. j. 175 A 19/2024-31.
Základní skutková historie případu; správní vyhoštění, následné manželství, těhotenství, utajované informace BIS, otázka možného pobytu mimo Ingušsko a proporcionalita zásahu do rodinného života.

2. Nejvyšší správní soud, usnesení ze dne 14. 1. 2026, č. j. 22 Azs 228/2025-41.
Zejména body 12–18. Pro článek je zásadní bod 15, podle kterého nebylo možné při přezkumu správního rozhodnutí zohlednit zájmy dcery narozené až po jeho vydání.

3. Ústavní soud, usnesení ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. II. ÚS 742/26.
Zejména body 12–14. Ústavní soud výslovně potvrzuje, že dcera je nezletilou občankou České republiky a žije s rodiči ve společné domácnosti. Současně se sám seznámil s utajovanými informacemi a potvrdil existenci skutečného a závažného bezpečnostního rizika.

Český právní rámec

4. Listina základních práv a svobod, čl. 14 odst. 4.
„Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti.“

5. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 25.
Právní konstrukce nascitura – ochrana počatého dítěte, pokud je to v jeho zájmu.

6. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, § 75 odst. 1.
Správní soud při přezkumu vychází ze skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu.

Právo Evropské unie

7. Smlouva o fungování Evropské unie, čl. 20.
Občanství Evropské unie a práva s tímto statusem spojená.

8. Listina základních práv Evropské unie, čl. 24.
Práva dítěte, nejlepší zájem dítěte jako prvořadé hledisko a právo na pravidelný osobní vztah a přímý kontakt s oběma rodiči.

Judikatura Soudního dvora Evropské unie

9. SDEU, rozsudek velkého senátu ze dne 8. 3. 2011, Ruiz Zambrano, C-34/09.
Základní judikatura k čl. 20 SFEU a zákazu opatření, která by občana Unie zbavila skutečného využívání podstaty práv vyplývajících z jeho statusu.

10. SDEU, rozsudek ze dne 10. 5. 2017, Chavez-Vilchez a další, C-133/15.
Požadavek konkrétního posouzení vztahu závislosti mezi dítětem-občanem Unie a rodičem ze třetí země. Samotná existence druhého rodiče-občana Unie není automaticky dostačující.

11. SDEU, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 9. 2016, CS, C-304/14.
Bezpečnostní a veřejnopořádková výjimka v případě rodiče nezletilého občana Unie; nutnost individuálního posouzení a proporcionality.

12. SDEU, rozsudek velkého senátu ze dne 13. 9. 2016, Rendón Marín, C-165/14.
Odmítnutí automatického zásahu do pobytového postavení rodiče pouze na základě jeho předchozího odsouzení a nutnost zohlednit postavení jeho dětí-občanů Unie.

Mezinárodní právo

13. Úmluva o právech dítěte, zejména čl. 3 a 9.
Článek 3 zakotvuje nejlepší zájem dítěte jako prvořadé hledisko při činnosti týkající se dětí. Článek 9 chrání dítě před oddělením od rodičů proti jejich vůli, není-li takové oddělení podle příslušného řízení potřebné v nejlepším zájmu dítěte.

14. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 8.
Právo na respektování soukromého a rodinného života. V posuzované věci tvoří základ pro poměřování rodinného života s legitimním zájmem státu na ochraně bezpečnosti.

15. ESLP, Ahmut proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 28. 11. 1996, stížnost č. 21702/93.
Judikatura použitá také Ústavním soudem k závěru, že čl. 8 Úmluvy nezaručuje rodině absolutní právo zvolit si stát, ve kterém bude realizovat společný rodinný život.

16. ESLP, Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, rozsudek ze dne 28. 5. 1985, stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81.
Judikatura k rozsahu pozitivních závazků státu podle čl. 8 Úmluvy v oblasti rodinného sjednocení; rovněž citována Ústavním soudem v projednávané věci.

Další relevantní unijní pramen

17. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, zejména čl. 27.
Umožňuje omezení práva volného pohybu a pobytu z důvodů veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, avšak vyžaduje proporcionalitu a založení opatření na osobním chování dotčené osoby. Toto chování musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.

Historický kontext

18. Akce ASANACE Státní bezpečnosti.
V článku není používána jako právní precedent ani jako tvrzení o srovnatelnosti současného případu s postupy komunistického režimu. Slouží výhradně jako historická ilustrace rozdílu mezi formálním příkazem občanovi opustit stát a státním jednáním, jehož faktickým důsledkem může být jeho odchod.

Základní online zdroje

Ústavní soud – NALUS
Usnesení II. ÚS 742/26 ze dne 20. 5. 2026.

Nejvyšší správní soud
Usnesení 22 Azs 228/2025-41 ze dne 14. 1. 2026.

Soudní dvůr Evropské unie – CURIA

Rozsudky:

EUR-Lex

Smlouva o fungování Evropské unie, zejména čl. 20; Listina základních práv Evropské unie, zejména čl. 24; směrnice 2004/38/ES, zejména čl. 27.

České právní předpisy

Listina základních práv a svobod, zejména čl. 14 odst. 4; občanský zákoník, zejména § 25; soudní řád správní, zejména § 75 odst. 1.

Úmluva o právech dítěte

Zejména čl. 3 a 9.

Whyessjay Strong
Head of Project AIR