Může stát odmítnout ochranu člověku, kterému hrozí nasazení do války?

Rozhodnutí České republiky neposkytovat nově dočasnou ochranu ukrajinským mužům v bojovém věku vyvolalo mezi veřejností řadu emocí. Vedle politických názorů se však objevila i otázka čistě právní:

Má člověk, kterému hrozí povinné nasazení do války, právo získat v České republice mezinárodní ochranu?

Na první pohled se nabízí jednoduchá odpověď. Ve skutečnosti je však situace podstatně složitější.

Prvním krokem je rozlišit dva právní instituty, které bývají ve veřejné debatě často zaměňovány.

Prvním je dočasná ochrana. Ta představuje mimořádný nástroj Evropské unie určený pro hromadné krizové situace. Její podmínky mohou být měněny podle aktuální situace a politického rozhodnutí členských států.

Druhým institutem je mezinárodní ochrana, tedy zejména azyl nebo doplňková ochrana. O těchto formách ochrany se nerozhoduje plošně, ale vždy individuálně podle okolností konkrétního případu.

Právě zde vzniká nejčastější omyl.

Skutečnost, že určitá skupina osob nově nesplňuje podmínky pro dočasnou ochranu, neznamená, že ztratila právo požádat o mezinárodní ochranu. Každý člověk může podat žádost a stát je povinen ji individuálně posoudit.

To však současně neznamená, že na udělení azylu vzniká automatický právní nárok.

Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 vychází z ochrany osob pronásledovaných z přesně vymezených důvodů. Sama skutečnost, že občan podléhá zákonné branné povinnosti, ještě sama o sobě zpravidla nepředstavuje pronásledování. Stejný přístup dlouhodobě zastává také Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), který současně uznává právo států organizovat vlastní obranu a ukládat občanům vojenskou službu, pokud je vykonávána v souladu s mezinárodním právem. Současně však upozorňuje, že výjimku mohou představovat případy, kdy by vojenská služba znamenala účast na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti nebo jiném jednání odporujícím mezinárodnímu právu. (unhcr.org)

Podobný přístup zaujal také Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku C-472/13 Shepherd. Zdůraznil, že samotné odmítnutí vojenské služby automaticky nezakládá postavení uprchlíka. Rozhodující jsou vždy konkrétní okolnosti případu, zejména povaha vojenské služby, charakter případného konfliktu a důvody, pro které žadatel ochranu požaduje. (eur-lex.europa.eu)

Právě zde se podle mého názoru dostáváme k otázce, která ve veřejné debatě zaznívá jen zřídka.

Mezinárodní právo totiž současně uznává právo každého státu na individuální i kolektivní sebeobranu. Obrana státu není pouze vojenskou otázkou. Je také otázkou veřejnoprávního vztahu mezi státem a jeho občany. Pokud stát za podmínek stanovených svým právním řádem požaduje po občanech splnění branné povinnosti, nejde bez dalšího o projev pronásledování, ale o výkon veřejné moci, který mezinárodní právo obecně připouští.

To samozřejmě neznamená, že každé povolání do armády je automaticky legitimní nebo že každý stát jedná vždy v souladu s mezinárodním právem. Stejně tak to neznamená, že osobě podléhající branné povinnosti nelze nikdy poskytnout mezinárodní ochranu.

Znamená to však něco jiného.

Při rozhodování o mezinárodní ochraně je třeba pečlivě rozlišovat mezi samotnou existencí zákonné branné povinnosti a okolnostmi jejího konkrétního výkonu. Právě ty mohou rozhodnout o tom, zda jde o legitimní veřejnoprávní povinnost občana, nebo již o situaci, která zakládá důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany.

Veřejná diskuse proto podle mého názoru nestojí na otázce, zda chránit jednotlivce, nebo chránit stát.

Správná otázka zní jinak:

Jak má být v konkrétním případě vyváženo právo jednotlivce na mezinárodní ochranu s právem státu požadovat po svých občanech obranu své existence?

Právě hledání této rovnováhy bude podle mého názoru jedním z největších úkolů evropského azylového práva v příštích letech.

Právní prameny

Whyessjay Strong
Head of Project AIR