Článek
Když Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán 7. srpna 2026 v Mekce podepsaly Mecca Joint Defence Agreement, největší pozornost vzbudila jednoduchá formulace: ozbrojený útok proti jednomu z těchto států má být považován za útok proti všem. (Reuters)
Turecký ministr zahraničí Hakan Fidan následně připodobnil princip dohody k článku 5 Severoatlantické smlouvy. Přirovnání je pochopitelné. Současně však může zakrýt podstatnější otázku. (Reuters)
V Mekce zatím nevzniklo nové NATO. Vznikající obranné uskupení ale může být jedním z příznaků mnohem zásadnější proměny světového bezpečnostního uspořádání.
Nová dohoda nevznikla ve vzduchoprázdnu. Už v září 2025 uzavřely Saúdská Arábie a Pákistán Strategic Mutual Defence Agreement. Také tato dohoda stanovila, že agrese proti jednomu státu bude považována za agresi proti oběma. (Government of Pakistan)
Na tuto již existující obrannou vazbu nyní navazuje nový trojstranný rámec s Tureckem. Dohoda vytváří princip kolektivní obrany, ale zveřejněné informace zatím nepopisují konkrétní vojenské závazky ani integrované velitelské struktury srovnatelné s NATO. Právě v tom spočívá podstatný rozdíl mezi politicky významným obranným paktem a plně rozvinutou vojenskou aliancí. (Reuters)
Nové uskupení přitom spojuje tři velmi rozdílné státy.
Saúdská Arábie představuje ekonomickou a energetickou mocnost Perského zálivu s mimořádnými finančními možnostmi. Turecko disponuje jednou z největších ozbrojených sil NATO, rychle se rozvíjejícím obranným průmyslem a značnou operační zkušeností. NATO samo považuje Turecko za strategicky významného spojence na svém jihovýchodním křídle. (NATO)
Pákistán přidává velkou armádu, strategickou polohu mezi Íránem, Indií, Čínou a Afghánistánem a především status jaderné mocnosti.
Právě poslední skutečnost svádí k rychlému závěru, že Saúdská Arábie a Turecko získávají prostřednictvím Pákistánu jakýsi nový jaderný deštník. Takový závěr však ze samotné existence trojstranné dohody nevyplývá. Kolektivní obrana a rozšířené jaderné odstrašení jsou dvě rozdílné věci.
Pákistánsko-saúdská obranná osa ovšem není pouze papírová. Reuters v květnu 2026 popsal nasazení přibližně 8 000 pákistánských vojáků, letounů JF-17 a systému protivzdušné obrany v Saúdské Arábii v rámci starší vzájemné obranné dohody. Nový pakt tedy nejméně v jedné své části navazuje na spolupráci, která již získala konkrétní vojenský obsah. (Reuters)
Už samotná účast jaderné mocnosti přesto mění strategickou váhu vznikajícího uskupení.
Je to opravdu nové NATO?
V jednom ohledu je podobnost zřejmá.
Článek 5 Severoatlantické smlouvy vychází ze stejného principu: ozbrojený útok proti jednomu spojenci je považován za útok proti všem. Ani článek 5 přitom automaticky neznamená, že všechny členské státy musejí okamžitě vstoupit do války stejným způsobem. Každý spojenec poskytuje takovou pomoc, jakou považuje za nezbytnou. (NATO)
Tím však podobnost z velké části končí.
NATO není pouze smlouva. Za více než sedmdesát let své existence vytvořilo společné vojenské plánování, velitelské struktury, standardy, logistické mechanismy, společná cvičení a vysokou míru interoperability ozbrojených sil. Má stálé vojenské struktury a konkrétní obranné plány. (NATO)
Nic srovnatelného zatím u nové trojstranné dohody neexistuje.
Proto je označení „nové NATO“ dobrá otázka, ale špatná odpověď.
Mnohem zajímavější je Turecko
Právě členství Turecka činí celou věc geopoliticky pozoruhodnou.
Turecko se podpisem dohody nestalo bývalým členem NATO. Naopak. Na summitu NATO v Ankaře 7. a 8. července 2026 se podílelo na dalším posilování aliančních vojenských schopností a závazku kolektivní obrany. (NATO)
Ankara tedy nemusí volit mezi NATO a novým regionálním uskupením.
Může být členem obou.
A právě to může být podstatnější než samotná dohoda.
Po většinu studené války bylo mezinárodní uspořádání poměrně snadno čitelné. Státy se nacházely uvnitř jednoho z velkých bloků, případně se snažily stát mimo ně. Ani období americké převahy po rozpadu Sovětského svazu tuto logiku úplně nezměnilo. Bezpečnostní architektura měla stále poměrně jasná centra.
Vznikající systém může fungovat jinak.
Stát může být členem jedné globální aliance, současně vytvářet regionální bezpečnostní strukturu, spolupracovat ekonomicky s jinou velmocí a v konkrétní otázce uzavírat partnerství ještě s někým dalším.
Místo blokového světa může vznikat svět překrývajících se sítí.
Světové těžiště se posouvá
Při pohledu z Evropy může mekkská dohoda působit jako regionální událost. Jenže její geografie ukazuje širší význam.
Turecko propojuje Evropu, Kavkaz, Černé a Středozemní moře. Saúdská Arábie leží mezi Perským zálivem a Rudým mořem a Pákistán na západním okraji jižní Asie, mezi Íránem, Indií a Čínou. Propojením těchto tří bodů vzniká bezpečnostní osa od východního Středomoří k Indickému oceánu.
Právě v tomto prostoru se koncentrují některé z nejvýznamnějších strategických otázek současnosti: energetické trasy Perského zálivu, Hormuzský průliv, Rudé moře, izraelsko-íránský konflikt, nestabilita Jemenu, rivalita Indie a Pákistánu a dále na východ soutěž Spojených států a Číny.
Také ekonomická geografie se mění. Mezinárodní měnový fond v dubnu 2026 nadále označoval Asii za hlavní motor světového růstu, přestože region zatěžoval blízkovýchodní konflikt a následný energetický šok. (IMF)
Neznamená to konec významu Evropy ani Spojených států. Znamená to však, že stále větší část událostí s globálními důsledky vzniká v prostoru, který byl z evropského pohledu dlouho považován spíše za periferii. Mění se nejen rozložení moci, ale i mapa míst, kde se rozhoduje o budoucnosti.
Co na to Írán?
Právě Írán představuje jeden z nejzajímavějších testů nové dohody.
Na první pohled reagoval překvapivě klidně.
Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Esmaeil Baghaei 10. srpna prohlásil, že Teherán nemá důvod se dohody obávat. Naopak ji interpretoval jako možný projev rostoucí snahy států regionu zajistit vlastní bezpečnost s větším spoléháním na vlastní schopnosti než na vnější mocnosti. Současně zdůraznil, že podobná spolupráce by měla být inkluzivní a respektovat geopolitickou a historickou realitu regionu. (Reuters)
Tuto reakci není důvod považovat pouze za diplomatickou frázi.
Regionální bezpečnostní autonomie může být skutečně v íránském zájmu, pokud znamená menší závislost sousedních zemí na Spojených státech.
Jenže zde vzniká paradox.
Írán může podporovat princip regionální bezpečnostní autonomie a současně zjistit, že jedním z jejích výsledků je vznik silného obranného uskupení přímo v jeho sousedství.
A tím se dostáváme ke klasickému bezpečnostnímu dilematu.
Když obrana jednoho zneklidňuje druhého
Americký politolog Robert Jervis popsal bezpečnostní dilema jako situaci, v níž kroky přijímané jedním státem k posílení vlastní bezpečnosti mohou učinit ostatní méně bezpečnými a vyvolat jejich protiopatření. Problém přitom nemusí vzniknout z agresivních úmyslů; může být důsledkem nejistoty o budoucích úmyslech a schopnostech druhé strany. (Jervis)
Přesně tento mechanismus může začít působit kolem mekkské dohody.
Představme si, že Saúdská Arábie, Turecko a Pákistán dohodu skutečně chápou výhradně jako obrannou.
Írán přesto musí při svém vojenském plánování počítat s tím, že vedle něj vzniká institucionalizované bezpečnostní spojení tří převážně sunnitských států, z nichž jeden disponuje jadernými zbraněmi a druhý patří zároveň do NATO.
Teherán nemusí věřit, že se připravuje útok.
Stačí, že se změnily schopnosti ostatních.
Pokud Írán v reakci posílí vlastní raketové síly, spolupráci se spojenci nebo jiné prostředky odstrašení, mohou totéž interpretovat Saúdská Arábie a její partneři jako důvod k dalšímu posílení vlastní obrany.
Nikdo nemusí chtít válku.
A přesto mohou všichni skončit ve světě, kde se na válku připravují intenzivněji než předtím.
To je podstata bezpečnostního dilematu.
První zkouška přišla téměř okamžitě
Dohoda navíc nevznikla v klidném období.
Dva dny po jejím podpisu Húsiové oznámili dronový útok na rafinerii Saudi Aramco v Džázánu. Saúdské úřady potvrdily požár, který byl uhašen bez obětí. Reuters současně upozornil, že nebylo jasné, zda a jak se Turecko nebo Pákistán do reakce na útok zapojí. (Reuters)
To poskytuje nové dohodě mimořádně rychlý test.
Ne nutně právní — nebude-li konkrétní útok kvalifikován jako případ aktivující závazek kolektivní obrany — ale především politický.
Co skutečně udělají Turecko a Pákistán, bude-li bezpečnost Saúdské Arábie vážně ohrožena?
Právě zde se ukáže rozdíl mezi deklarací a aliancí.
Skutečná hodnota obranného paktu se totiž nepozná při jeho podpisu, ale ve chvíli, kdy je jeden z jeho členů skutečně napaden.
Svět po amerických garancích?
Bylo by předčasné tvrdit, že nová dohoda dokazuje ústup Spojených států nebo rozpad západního bezpečnostního systému. NATO v roce 2026 svou obranu naopak posiluje: na červencovém summitu v Ankaře spojenci znovu potvrdili závazek kolektivní obrany a další rozvoj vojenských a průmyslových schopností; evropské státy a Kanada současně přebírají větší část nákladů a odpovědnosti. (NATO)
Mekkská dohoda proto nemusí být konkurentem NATO. Může být součástí širšího trendu, v němž státy vytvářejí vlastní regionální pojistky, aby nebyly existenčně závislé pouze na jednom partnerovi.
Bezpečnost se tím může regionalizovat a svět zároveň multipolarizovat. Výsledkem nemusí být několik nových NATO stojících proti sobě, ale složitější systém překrývajících se aliancí, partnerství a účelových koalic.
Turecko může být členem NATO a současně partnerem Saúdské Arábie a Pákistánu; Rijád může udržovat strategické vztahy se Spojenými státy a současně budovat vlastní regionální bezpečnostní síť; Pákistán může spolupracovat s Čínou a zároveň poskytovat vojenskou váhu uskupení, jehož členem je klíčový stát NATO. Takový svět už nelze jednoduše rozdělit na Západ a jeho protivníky.
Nové NATO tedy nevzniká.
Mekka možná nebude místem zrodu aliance srovnatelné s NATO. Nová dohoda zatím nemá vojenskou infrastrukturu, institucionální hloubku ani desetiletí společné zkušenosti, které dávají Severoatlantické alianci její skutečnou sílu.
Přesto může být historicky významná.
Ne kvůli tomu, čím je dnes.
Ale kvůli tomu, co ukazuje.
Ukazuje Turecko, které nemusí opustit NATO, aby budovalo další bezpečnostní vazby. Ukazuje Saúdskou Arábii hledající větší strategickou autonomii. Ukazuje Pákistán jako jadernou mocnost vstupující hlouběji do bezpečnostní architektury Blízkého východu. A ukazuje Írán, který může vítat ústup od závislosti na vnějších mocnostech a současně čelit novému bezpečnostnímu dilematu.
Především však ukazuje svět, jehož politické a ekonomické těžiště se již nedá hledat pouze mezi Washingtonem, Bruselem a Moskvou.
Stále více je třeba sledovat také Ankaru, Rijád, Teherán, Islámábád, Dillí a Peking.
Mekkská dohoda nemusí být předzvěstí nového NATO. Může být předzvěstí světa, který už žádné jediné NATO svého druhu mít nebude.
Zdroje a literatura
Reuters, Saudi Arabia, Turkey, Pakistan pledge mutual defence as Middle East turmoil escalates, 7. 8. 2026.
Reuters, Turkey, Pakistan, Saudi Arabia defence pact technically same as NATO's Article 5, Turkish minister says, 8. 8. 2026.
Reuters, Yemen's Houthis attack Saudi refinery after kingdom signs defence pact, 9. 8. 2026.
Reuters, Iran says no reason to fear Pakistan-Turkey-Saudi security pact, 10. 8. 2026.
Reuters, Pakistan deploys jet squadron, thousands of troops to Saudi Arabia during Iran war, 18. 5. 2026.
NATO, Türkiye and NATO.
NATO, The Ankara Summit Declaration, 8. 7. 2026.
International Monetary Fund, Asia's Economic Resilience Is Being Tested by the Energy Shock, 16. 4. 2026.
Robert Jervis, Cooperation under the Security Dilemma, World Politics.
Government of Pakistan, Pakistan, Saudi Arabia ink Strategic Mutual Defense Agreement, 17. 9. 2025.
Whyessjay Strong
Head of Project AIR
