Článek
Vtom jako by mě zasáhl blesk. Na zábradlí ležérně sedí vysoký, temně hnědý, velice hezký exotický muž a dívá se tmavýma očima přímo na nás, jediné bělochy v tomhle mumraji. Panebože, myslím si, to je ale krasavec, něco takového jsem ještě nikdy neviděla.
Jmenoval se Lketinga a konkrétně patřil k etniku Samburů. Tento kmen žije v polopouštích a horách severní Keni. Domorodci obývají chýše z cedrového dřeva, větví, listí a zvířecího trusu. Živí se převážně pastevectvím, zpracovávají kozí mléko a tvaroh a pijí zvířecí krev. Uctívají jednoho boha a uchovávají si svoje zvláštní tradice. To všechno Corinne nevěděla, když se rozhodla za svým vyvoleným vydat do africké pustiny.
Zklamání přišlo hned na začátku. Mladá žena si masajského náčelníka vysnila jako romantického prince a báječného milovníka, ale její představy se nenaplnily tak, jak předpokládala. Od Afričanky, se kterou se seznámila a spřátelila, se dozvěděla, jak to v jejich kultuře mezi muži a ženami chodí.
Masajští muži jsou jiní. Nelíbají se. Ústa jsou proto, aby se jimi jedlo, ale líbání, a přitom se pohrdlivě zašklebila, to je něco příšerného. Muž by nikdy nesáhl ženě pod pas a zároveň se žena nesmí dotknout mužského pohlaví. Mužské vlasy a obličej jsou také tabu. Nevím, jestli mám brečet, nebo se smát. Toužím po nádherném muži, kterého se nesmím dotknout.
Nic z toho Corinnu neodradí. Rozhodla se jít za mužem svého srdce a přizpůsobit se zdejším zvykům. Dozvídá se tak například, že muži a ženy nesmějí společně jíst. Muž se nedotkne jídla, na které před tím sáhla žena. Jediné, co mohou, je vypít si společně čaj. Když se své přítelkyně zeptala, jak to chodí v samburských rodinách, dostane další nepříznivou odpověď. Ženy jsou většinu času s dětmi a muži se zdržují ve společnosti ostatních mužů. I přes to všechno mladou ženu vábí život v divoké Africe. Zdá se, že lidé jsou v tomhle světě šťastnější, protože toho vlastně moc nepotřebují a nic jim nechybí. Definitivně se rozhodla prodat všechno své jmění ve Švýcarsku a odejít s Lketingou do jeho vesnice. Tam se nejprve musela setkat s jeho matkou a zjistit, jestli ji přijme do rodiny.
Lkteingova matka se protáhla úzkým otvorem tvořícím vchod do chýše. Posadila se proti ohništi a dlouho se na mě mlčky a zamračeně dívala… Lketinga s matkou promluvil pár slov, celou dobu mě při tom pozorovala. Je celá černá, její oholená hlava má hezký tvar. Na krku a v uších ji zdobí barevné korálkové kruhy. Je docela při těle a na jejím nahém hrudníku visí dva dlouhé obrovské prsy. Nohy zakrývá ušpiněná sukně. Najednou ke mně vztáhla ruce a pronesla: „Jambo.“ Pak následovala učiněná záplava slov.
Běloška dostala od matky požehnání a tím okamžikem se stala jednou z nich. Přijali ji mezi sebe, a tak začalo její čtyřleté dobrodružství v zemi, kterou teprve začala poznávat a měla žít s mužem, se kterým se stěží dorozumívala, protože ani jeden z nich neuměl dobře anglicky. Přes všechny těžkosti však byla Corinna na začátku šťastná. Zvykala si na neobyčejný život a s nadšením pozorovala, že i Lketinga se alespoň trochu přizpůsobuje požadavkům své ženy. Zvyknul si jíst v její přítomnosti, a dokonce si dovolil ji políbit. Po ničem jiném netoužila. Brzy však zjišťovala, že život v Africe má svoje nevýhody.
Lketinga a mama probírají špatnou situaci. Sama se divím, z čeho tady lidé žijí. Staré ženy občas dostávají kilo kukuřičné mouky z misie, ale ani s tou se nedá vždy počítat. Lketinga se rozhodl, že večer porazí jednu kozu, hned jak stádo dorazí domů… Poprvé v životě musím přihlížet, jak se kuchá zvíře. Nejdříve nařízli kůži na krku a tím, jak za ni bratr Lketingy zatáhnul, vzniklo něco jako korýtko, které se okamžitě zaplnilo krví. S odporem přihlížím, jak se Lketinga nahnul nad vzniklou kaluží krve a napil se z ní. „Corinno, ty ochutnat krev, ona dávat sílu!“
Mladá žena si postupně zvykala na všechno i na malárii, kterou se několikrát nakazila. Brzy tuhle nemoc prožívala, jako kdyby dostala chřipku. Díky své podnikavosti si opatřila staré auto a rozhodla se začít trochu podnikat. Peněz měla dost na účtech ve Švýcarsku, takže se rozhodla, že si v malém městečku poblíž otevře obchod s potravinami. Zpočátku všechno šlapalo, jak mělo, a za krátký čas Corinna zjistila, že čeká dítě. Narodila se holčička, kterou pojmenovali Napirai. Ale ne dlouho po narození dítěte mezi manžely začaly vyvstávat rozepře. V první řadě to byla žárlivost, která je začala rozdělovat. Samburský náčelník si vzal do hlavy, že ho jeho žena neustálé podvádí. Nebyl ani schopný pomoct jí s vedením obchodu, zkrátka se na něj nemohla v ničem spolehnout. Ačkoliv ho stále milovala, postupně si musela připustit, že vztah s tímto mužem přece jen není takový, jaký ho chtěla mít.
Netrvalo dlouho a přihnal se domů, rozrazil dveře, vytáhl mě z postele a chtěl vědět jména těch, se kterými jsem se spustila. Teď už si je prý úplně jistý: Napirai není jeho dcera! Prý jsem mu napovídala, že přišla na svět dříve jen kvůli mému onemocnění, při tom jsem určitě otěhotněla s někým jiným. S každou jeho větou se moje už tak těžce zkoušená láska k němu začíná vytrácet. Nechápu ho. Nakonec opustil dům a křičel, že už se nevrátí a najde si místo mě nějakou lepší ženu.
Vzájemná nedůvěra a záchvaty zuřivosti z Lketingovy strany nakonec Corinnu přesvědčí, že se bude muset s dcerou vrátit do své vlasti. Nejdřív to vypadalo, že ji manžel nepustí, ale ona ho dokázala obelstít a přesvědčit, že se k němu zase vrátí. Zabalila jen pár věcí pro svou dceru a vrátila se do Švýcarska. Jemu o několik dní později napsala dopis, kde mu vysvětlila, že už do Afriky nepřiletí. Bylo jí to líto a prosila ho, aby se nezlobil. Nechovala vůči němu nenávist, ale vysvětlila mu, že jejich světy jsou skutečně tak odlišné, že to jejich lásku zničilo.
V následujících měsících si zvykala na život zpátky v civilizaci. Bylo to pro ni těžké, už ani tam se necítila jako doma. Začala svůj život budovat zase od píky, tentokrát s dcerou, které ještě nebyly ani dva roky. Rozhodla se také napsat o svých zážitcích z Afriky knihu, která jí přinesla obrovský věhlas. Všechno se postupně dává do pořádku. Z Napirai vyrůstala mladá slečna. Corinna po celou dobu udržovala písemný kontakt s Lketingovým bratrem, který jako jediný chodil do školy a naučil se psát. Tak měla alespoň trochu přehled o tom, co se ve vzdálené zemi děje. Postupem let Lketinga zapomněl na zlobu, znovu se oženil a narodilo se mu další dítě. Ve vesnici však opakovaně panovala chudoba a hlad. Corinna se snažila svou Africkou rodinu na dálku finančně podporovat.
Po čtrnácti letech se rozhodla, že Afriku znovu navštíví a setká se i se všemi blízkými lidmi z vesnice. Dobré vztahy měla především s Lketingovým bratrem i jeho matkou. Na oba se moc těšila. Na reakci svého bývalého muže, se kterým se nechala mezitím rozvést, byla upřímně zvědavá. Dceru, která ještě nebyla plnoletá, ale raději nechala doma. V Keni to byl pouze otec, kdo o dítěti rozhodoval. A tak se Corinna vydala na cestu v doprovodu fotografa, který měl setkání po letech zdokumentovat pro novou knihu. Nejprve se sešla s Lketingovým bratrem a dozvěděla se od něj, že Lketinga má nyní dvě manželky. První žena už nemohla znovu otěhotnět a on si přál mít další děti. Corinna mu z celého srdce přála štěstí. Doufala, že jejich setkání proběhne v přátelském duchu.
Shledání v Barsaloi, Corinne Hofmannová, Ikar, 2006
Konečně vystoupím z auta a mohu se rozhlédnout. Spatřím Lketingu pod vysokou akácií asi dvacet metrů od našeho vozu. Stojí hrdě s elegantně překříženýma nohama v typickém masajském postoji. Vím, že se nepohne ani o krok. Nepatří se, aby samburský válečník šel vstříc ženě. Jdu tedy k němu já, sledována zvědavými pohledy všech kolem. Hlavu mám prázdnou, nemohu v tu chvíli na nic myslet a slyším jen tlukot vlastního srdce. Těch pár metrů mi připadá neskutečně dlouhých… Cestou k němu ale slyším, jak se smíchem říká: „Hej, ty jsi ale velká, vypadáš jako naše stará mama.“ Takový pozdrav zažene mé rozpaky a odvětím žertem: „Ani ty nevypadáš zrovna jako mladík.“ Docházím k němu a dívám se mu do očí a pak se vše zběhne samo od sebe. Padneme si do náruče, zdravíme se a tiskneme se srdečně jeden k druhému. Nezáleží na tom, že něco takového tu vůbec není obvyklé…
Setkání proběhlo tak, jak doufala. Žádná zloba, žádné výčitky ani zášť. Jako by se setkali dva přátelé, kteří se dlouho neviděli. Stejně dojemné přivítání ji čekalo ještě s Lketingovou matkou, která byla stále zdravá a při síle. Opět ji mezi sebe všichni přijali a ona se cítila šťastná. Ujistila se, že její srdce bude do této země vždycky částečně patřit a že pro místní lidi bude vždycky jejich bílou Masajkou. Příště sem možná zavítá i se svou dcerou, když si to bude přát.
Tady se mi vždy podlomí kolena – s Masajem za zády nebo bez něj. Tady mě přepadly city, které se nedají vysvětlit, ani dnes ještě ne. S hlubokým přesvědčením však mohu říct, že ničeho, čeho jsem se odvážila, co jsem cítila a prožila, nelituju.
Zdroj citací:
Shledání v Barsaloi, Corinne Hofmannová, Ikar, 2006
Bílá Masajka, Corinne Hofmannová, Ikar, 2004
