Bílé kříže: Truchlivé upomínky na Berlínskou zeď, která brala lidem životy

Procházím se po nábřeží řeky Sprévy a vedle mě se tyčí budova Říšského sněmu, která od počátku svého založení v roce 1894  trochu pozměnila svůj vzhled. V době vlády komunistů se ocitla v bezprostřední blízkosti Berlínské zdi. A právě tady si taky všímám osmi bílých křížů připomínajících sice dávné ale stále smutné události spojené se smrtí lidí, kteří se chtěli přes tuto zákeřnou hranici dostat na svobodu.

Jak víme z historie, Berlín byl oficiálně rozdělen 13. srpna 1961. V Německu tento den nazývají Stacheldrahtsonntag, což bychom mohli volně přeložit jako drátěná neděle. Ten den totiž vojáci v nočních hodinách natáhli ostnatý drát v místech, kde měla plánovaná zeď stát. Od této chvíle se vytyčená místa nesměla překročit pod pohrůžkou smrti zastřelením. Pro obyvatele města to byl šok, protože ještě před několika týdny je tehdejší vůdce NDR Walter Ulbricht ujišťoval, že zeď oddělující východ a západ rozhodně není na pořadu dne. Její výstavba ale nakonec proběhla velmi rychle. O tři dny později už byly po celém pásmu instalovány betonové bloky.

Berlínská zeď má na svědomí více než stovku obětí. První z nich si vyžádala už 22. srpna. Ida Siekmann se den před svými 59. narozeninami pokusila spustit z okna svého bytu na západní stranu Berlína. Při nešťastném pádu však utrpěla smrtelná zranění. O dva dny později se o překročení hranice pokusil čtyřiadvacetiletý Günter Litfin. Nejspíš celou situaci hodně podcenil. Kolem čtvrté odpoledne došel až ke břehu řeky Sprévy v místě Humboldtova přístavu a skočil do vody. V ten moment si ho všiml strážník a začal střílet nejprve pro výstrahu, ale když Günter pokračoval ve svému tempu ke svobodě, začal střílet přímo na něj. Zasáhl ho v momentě, kdy mladý muž doplul ke břehu na západní straně a pokoušel se dostat z vody.

Bílé kříže vznikly už v roce 1971 při jubilejním 10. výročí postavení Berlínské zdi. Původně byly rozmístěny přímo v místě, kde se dotyčný člověk pokusil zeď přelézt a kde následně zahynul. Později se však ukázalo, že praktičtější bude umístit všechny kříže společně na jedno symbolické místo, a tak byly instalovány na plot před Berlínskou zdí nedaleko budovy Říšského sněmu. Berlíňané tyto kříže uctívali jako památku věnovanou lidem, v nichž se mísilo zoufalství s odvahou a nadějí. Vláda Východu je naopak mohla prezentovat jako varování a hrozbu. Kříže mluvily jasně. Režim nebude mít slitování s nikým, kdo se k němu míní otočit zády.

Během let byly bílé kříže několikrát přemístěny, ale dnes je můžeme vidět na nábřeží řeky u zmíněného Říšského sněmu. Je jich osm a z obou stran nesou jedno jméno. Vyprávějí příběhy o osudech několika lidí, kterým při zdolávání betonové zdi nesvítila šťastná hvězda.

Dorit Schmiel bylo dvacet let, když se rozhodla opustit východní Německo. Před vztyčením zdi jezdívala na západ k příbuzným často. V té době mohla nakupovat rozmanité zboží, sledovat filmy v kině nebo poslouchat oblíbené hudební skupiny. Většina těchto možností byla na východě po vystavění zdi značně omezena. Mladá dívka to nesla těžce, chtěla prostě žít bez absurdních zákazů a příkazů. Společně s dalšími mladými přáteli si vybrali místo ve čtvrti Pankow, kam se dostavili o půlnoci 19. února 1962. Měli sebou nůžky na přestřihnutí drátěného plotu. Podařilo se jim prostříhat otvor a protáhnout se jím. Dál se plazili ke zdi po břiše, ale v ten moment si jich všimli strážníci a bez jediného slova varování začali střílet. Dorit jako jediná dostala smrtelný zásah. Na sanitku čekala v bolestech víc než půl hodiny a několikrát se lidí kolem sebe ptala, jestli umře. Byla to její poslední slova.

Další hrdinský a zároveň smutný příběh může vyprávět bílý kříž se jménem Heinz Jercha. Tento sedmadvacetiletý muž žil v západním Berlíně s manželkou a malou dcerkou. Měl štěstí, že se nacházel na správné straně, zároveň však rozuměl, jak nešťastní musejí být ti za zdí. On a jeho kolegové bojující za správnou věc začali kopat tunel, který ústil v budově postavené na východní straně města. Tímto tunelem se jim noc co noc dařilo převádět uprchlíky na svobodu, a to až do osudného 27. března. Tento den na Heinze Jerchu na konci tunelu nečekali uprchlíci ale ozbrojené komando, které díky svému informátorovi zjistilo, co se pod zemí děje. Heinz před strážníky ještě stihl utéct tunelem, ale jedna odražená kulka ho zasáhla tak nešťastně, že svým zraněním podlehnul. Právem ale patří mezi hrdiny, kteří byli ochotni riskovat život, aby pomohli druhým.

Dva bílé kříže jsou věnovány manželům Dieterovi a Elke Weckeiserovým. Jejich rozhodnutí překročit Berlínskou zeď nebylo vůbec šťastné. Dieter vyrůstal na západní straně města, ale po svatbě se svou první ženou se na její popud přestěhovali do východní části. Dietrovo manželství nevydrželo, brzy se však seznámil s krásnou Elke a oženil se znovu. Oba se shodli na tom, že život na východě není pro ně a že se pokusí překročit zakázanou hranici. Vybrali si ale celkem špatné místo i dobu. Večer 19. února 1968 byl velmi mrazivý. Elke a Dieter došli ke břehu řeky Sprévy jen kousek od budovy Říšského sněmu. Toto místo bylo přísně hlídané. Podařilo se jim protáhnout se dírou v plotě a přejít výběh pro psy. Ta nejtěžší část je teprve čekala. Přelézt třímetrovou zeď a přeplout ledovou řeku se zdálo nemožné. Nedostali však šanci se k těmto překážkám vůbec dostat, protože strážníci je včas zpozorovali a okamžitě zahájili palbu. Ani jeden z nich nepřežil. Otázkou je, jestli manželský pár neměl v úmyslu jít na jistou smrt. Dle zmíněných údajů byl Dieter Weckeiser vážně nemocný.

Jednou z velmi mladých obětí Berlínské zdi se stala Marienetta Jirkowsky. Ta by se ovšem k překročení hranice nejspíš sama jen tak neodhodlala, nebýt jejího snoubence, do kterého byla velmi zamilovaná. Šlo ovšem o nešťastnou lásku od začátku až do samého konce. Osmnáctiletá Marienetta se zamilovala do jistého Petera W., který nebyl zrovna vzor ctnosti. Dle výpovědi Marienettiny kamarádky byl Peter násilnický, působil výtržnosti a svou přítelkyni několikrát zbil. Marienetta byla i přes to všechno stále zamilovaná. Její rodiče si však přes policii vymohli příkaz, na jehož základě se měl Peter držet od jejich dcery dál. Zakázaná láska milence donutila k zásadnímu rozhodnutí. 22. listopadu 1980 si vyhlédli místo, které se jim zdálo vhodné pro přelezení zdi. Peterovi a jejich společnému příteli se přelézt přes překážku podařilo, ale pro Marienettu to tak jednoduché nebylo. Hraniční stráž ji zastihla v momentě, kdy k ní Peter natahoval ruce, aby jí pomohl přelézt. V tu chvíli dívka dostala smrtelný zásah do zad. Peter dopadl na zem na západní straně a získal tím svobodu. Cena za ni byla ale příliš vysoká.

Jeden z křížů je označen jménem Chris Gueffroy. Tento mladý muž se považuje za poslední zastřelenou oběť. Zemřel 5. února 1989 a bylo mu dvacet let. Pokud bychom chtěli zmínit úplně posledního člověka, kterého touha po svobodě stála život, pak bychom museli přidělat ještě jeden kříž a napsat na něj jméno Winfried Freudenberg. Ten pro svůj únik z východního Berlína navíc zvolil neobvyklý způsob. Spolu s manželkou sestrojili balón, který hodlali napustit plynem a zeď přeletět. Během napouštění balónu však byli vyrušeni policejní hlídkou. Protože si nebyli jistí, že je balón unese oba, Winifried nakonec rozhodl, že do balónu naskočí sám. Byla to chyba, protože balón byl zatížen příliš lehce a muž tak vystoupal až do výšky dvou kilometrů. Ve vzduchu vydržel několik hodin, nakonec se však zřítil. Winfried Freudenberg na místě zemřel a vysloužil si tím status poslední oběti Berlínské zdi.

Jak jde čas, vzpomínky na krutou dobu blednou a obličeje zemřelých se rozmazávají. Na některá jména si už ani nevzpomeneme, ale těch několik křížů nám mnohé připomene. Pokud se chystáte navštívit Berlín a hodláte se pokochat místními zajímavostmi, nezapomeňte se u bílých křížů zastavit a jen na krátko uctít památku těchto lidí. Zaslouží si, aby se o nich vědělo, protože jen málokdo byl tak odvážný, jako byli oni.

Zdroje: Visitberlin, Wikipedia, Chronik-der-mauer