Přežil jsem kambodžskou genocidu: Překonal čtyři roky mučení a vražd, ale tragédii stejně neunikl

V roce 1975 převzali v Kamodži moc Rudí Khmerové a začal děsivý teror, který nikdo nečekal. Nadvláda tyranů trvala až do roku 1979 a během té doby docházelo k systematickému vyvražďování kambodžských občanů. Odhaduje se, že během čtyř let takto zemřely necelé dva miliony lidí, což byla téměř čtvrtina tehdejší populace.

Ještě před tím, než Haing Somnang Ngor tragicky zahynul za nevyjasněných okolností, stihl převyprávět svůj děsivý příběh veřejnosti a popsal v něm všechny události, které během čtyř let nepředstavitelného teroru zažil. Jeho příběh bohužel neměl šťastný konec, o to víc se zapsal do srdcí lidí, kteří jeho zpověď zaznamenali.

Krize v Kambodži v roce 1975 byla vyústěním několika let postupné destabilizace, která začala politickým zlomem v roce 1970. Tehdy byl svržen princ Norodom Sihanouk, jenž do té doby udržoval křehkou rovnováhu mezi světovými mocnostmi i vnitřními silami v zemi.

Nový režim vedený Lon Nolem však nedokázal tuto stabilitu nahradit – naopak ztratil podporu části obyvatelstva, zatímco Sihanouk z exilu podpořil své dosavadní nepřátele, komunistické Rudé Khmery. Zároveň se konflikt ve Vietnamu přelil i na kambodžské území: bombardování ze strany Spojených států a přítomnost severovietnamských jednotek zničily velkou část venkova a vyhnaly statisíce lidí do měst.

Haing Somnang Ngor připustil, že největším problémem té doby byl kum, neboli pomsta. Doslova ji nazval nákazou, která rozežírá duši kambodžského národa.

„Jestliže vás udeřím pěstí a vy počkáte pět let, a pak mě jedné temné noci střelíte do zad, tak je to kum… je to dlouhodobá zášť končící pomstou, která způsobí mnohem víc škody, než jaká byla původní újma.“

Zdá se, že pomsta je něco, s čím se lidé v Kambodži rodí, co mají v krvi a co se jich drží a nepustí, dokud se akt pomsty nevykoná. Je to nikdy nekončící příběh, který vyústil v obrovskou válku a krveprolití v nedávné historii lidských dějin.

Haing se se svou ženou Huoy seznámil v momentě, kdy ji a její sestřenice připravoval na zkoušky z chemie. Sám nedlouho před tím dokončil studia a stal se praktikujícím lékařem. Ačkoliv ho už tehdy mladá dívka zaujala, nedal jí to najevo. Až o rok později je osud náhodou svedl zase dohromady. Potkali se na ulici a Huoy ho požádala o pomoc s výkresy, které jako učitelka připravovala pro svou třídu. Nakonec se začali scházet pravidelně. Vzájemnou náklonost si ale dlouho vyjadřovali jen dlouhými pohledy.

„Láska je v Kambodži vždy taková. V naší tradici se muži a ženy pohybují vedle sebe, ale nedotýkají se jeden druhého… neprojevují city na veřejnosti. I kdybychom se s Huoy vídali denně, nemohli bychom se na ulici držet za ruce, protože bychom tím šokovali její sousedy a zavdali příčinu k senzachtivým klevetám. Příslušníci asijských kultur se většinou chovají cudně a prudérně.“

Trvalo několik měsíců, než se Haing osmělil a nenápadně naznačil rodičům, že by se chtěl s Huoy oženit. Rodiče se sňatkem nesouhlasili, protože mladá dívka pocházela z příliš chudých poměrů. Haing ji ale neopustil, láska k mladé ženě byla silnější, než sám původně chtěl.

Rudí Khmerové se mezitím v občanské válce proti režimu tehdejšího prezidenta Lon Nola dostávali do popředí. Schovávali se v džungli a mezi lidmi se proslýchalo, že své nepřátele likvidují velmi krutými praktikami. Civilisté ve velkých městech se nicméně snažili žít tak, jako by se nic velkého nedělo. Haing, jeho rodina i přátelé vůbec nepředpokládali, v jak strašnou katastrofu může válka vyústit.

Partyzáni brzy pronikli do hlavního města Phnompenh a vyhnali všechny civilisty do ulic. Jednotky Rudých Khmerů byly tvořeny mladými a dospívajícími muži, mezi nimi se nacházely dokonce i děti ve věku deseti let, ještě ani neodrostlé, s puškami v rukou a s nelítostným pohledem ve tváři. Divocí vojáci odchovaní džunglí. Brzo se mělo ukázat, že se dokáží chovat hůř než zvířata.

Lidé opouštěli hlavní město v obavách, že bude po převratu bombardované nepřátelskými Spojenými státy. Původně měli všichni odejít jen na pár hodin s příslibem, že se pak do města zase vrátí. Velitelé Rudých Khmerů se tímto způsobem snažili civilisty vytlačit do vesnic a na pole, kde měli všichni začít pracovat.

Jejich ideologie hlásala důležitou myšlenku:

„Kolo dějin se točí dál. Když ho zkusíte zastavit rukama, polámou vám je paprsky. Když to zkusíte nohama, taky o ně přijdete. Není cesty zpět. Světové dějiny nečekají. Revoluce je tady. Musíte se rozhodnout, buď budete následovat Angku, anebo ne. Když nebudete následovat Angku, nebudeme ručit za vaše bezpečí.“

Nikdo nevěděl, že nad celou organizací stojí jeden diktátor, který se jmenuje Pol Pot. Jeho jméno ani v příštích letech nikdo nevyslovil nahlas. Uskupení partyzánských Khmerů se nazývalo jednoduše Angka (tzn. Organizace). To jediné slovo mělo v lidech vyvolat hrůzu.

Haing na ten den, kdy byl náhle přinucen opustit hlavní město, vzpomíná:

„Dělo se něco, co bylo mimo naše chápání. Mezi naší nadějí na osvobození a zamračenými výrazy na tvářích partyzánů, mezi jejich rozkazem opustit město „na tři hodiny“ a faktem, že tři hodiny trvalo posunout se o tři bloky, zela hluboká propast, kterou naše mysl nedokázala překonat. Dokázali jsme jen cítit, že se odehrává něco obrovského, že my jsme toho součástí a že naše osudy už nejsou v našich rukou.“

Před odchodem z města se mu po mnoha peripetiích podařilo najít svou snoubenku. Vydali se společně na dlouhý pochod, během něhož byly svědky nejrůznějších katastrof. Bohaté rodiny věděly, že je po tomto převratu nečeká nic hezkého. Mnozí páchali sebevraždu. Haing vzpomínal, jak muž s manželkou a dětmi sjel se svým autem z mostu do řeky a dobrovolně tak ukončil životy všech.

Brzy se ukázalo, že vojáci Rudých Khmerů nemají slitování s nikým a že každá maličkost se může stát důvodem k mučení a kruté smrti. Stačilo například, že si jeden z uprchlíků vzal z domu svůj fotoaparát a během pochodu chtěl udělat pár snímků. Vojáci ho okamžitě obklíčili, surově zbili, obvinili ho ze spolupráce s nepřítelem a poté odvezli neznámo kam. Málokdo jejich kruté mučení přežil a oběťmi nebyli jenom muži, ale i těhotné ženy nebo dokonce děti.

Vychytralým způsobem Rudí Khmerové likvidovali všechny vojáky a studované odborníky, kteří pracovali pro dřívější režim. Nová vláda tvrdila, že vojáky a vzdělance potřebuje a že chce, aby pracovali pro jejich Organizaci. Každý, kdo se ale zaspal na jejich seznam a tvrdil, že je voják nebo uznávaný profesor, byl následně odvezen, mučen a zabit.

Tímto způsobem umíraly statisíce lidí. Haing nikdy nikomu nepřiznal, že je lékařem. Když byl v okolí někdo velmi nemocný nebo zraněný, většinou tomu jen přihlížel. Pokud by ho kdokoliv udal, nejspíš by se musel rychle rozloučit se životem. Opakovaně takto porušoval lékařskou přísahu a podléhal rostoucím výčitkám svědomí.

Všichni prostí obyvatelé se museli naučit zpaměti kodex chování. Obsahoval poučky typu:

Budeš milovat a ctít dělníky a rolníky a sloužit jim.

Co se týče jídla a pití, nepozřeš nic kromě revolučních plodů.

Nikdy nevztáhneš ruku ani na zrnko rýže či pilulku léku, které patří do společného vlastnictví státu nebo ministerstva.

Soustavně se budeš podílet na výrobě a budeš milovat plody práce lidu.

Haing a jeho milovaná žena nakonec zakotvili v jedné vesnici, kde museli začít pracovat. Práce byla většinou namáhavá a někdy se zdála zcela absurdní. Muži i ženy například dostaly do rukou kladiva a museli rozbíjet velké kusy kamenů na padrť. Bylo jim řečeno, že štěrk z kamenů se použije při stavbách. Takovou práci museli vykonávat někdy i celé dny a za odměnu dostávali jen misku slané převařené rýže, nic víc.

Obyvatelé země, kteří byli vyhnaní z velkých měst na venkov, si většinou museli postavit svoje vlastní přístřešky ze dřeva. Kopali zavodňovací kanály a starali se o rýžová pole, ale nesměli si nechat ani zrnko. Všechno se muselo odevzdávat Organizaci. Jakmile si někdo tajně nechal malý příděl pro sebe a přišlo se na to, byl potrestán smrtí. Lidé měli strach, rostla mezi nimi nevraživost a často udávali z pomstychtivosti jeden druhého.

Všechno, na co byli obyčejní lidé celý život zvyklí, najednou skončilo. My bychom si podobnou situaci, kterou Haing ve svých vzpomínkách popisoval, pravděpodobně neuměli představit. Organizace nechtěla mít v zemi vzdělané lidi, nesmělo se číst, důležitá byla pouze produkce zemědělských potravin.

Rodiny se rozpadly, děti a staří lidé museli žít v oddělených skupinách. Města už neexistovala. Neexistovaly tržnice, obchody, restaurace ani kavárny. Žádné soukromé autobusy, auta nebo kola. Žádné školy. Žádné knihy a časopisy. Žádné peníze. Žádné hodiny. Žádné volné dny a náboženské svátky. Jen slunce, které vycházelo a zapadalo, hvězdy na nočním nebi a déšť. A práce.

Vláda mluvila o tom, že pro všechny občany bude všeho dostatek, ve skutečnosti ze z obyvatel stali jen otroci, kteří sloužili Organizaci. Nikdo však nevěděl, kdo se za ní skrývá, kdo jsou skuteční velitelé a kdo rozhoduje o jejich osudu. Dokonce ani okolní svět nevěděl, co se za hranicemi Kambodži doopravdy děje. Panoval obrovský hladomor, šířily se nemoci a nemocniční péče téměř neexistovala. Všude panovala nepředstavitelná bída, strach a smrt.

Haing se svého vysvobození z krutého režimu dočkal, ale neobešlo se to bez těch největších tragédií v jeho životě. Několikrát ho jednotky Rudých Khmerů zatkly a odvlekly, protože se podle nich dopustil zločinu. Poprvé to bylo proto, že si pro sebe nechal větší zásobu jídla, místo toho aby ji odevzdal Organizaci. Zároveň byl obviněn, že svou ženu oslovuje miláčku, což bylo v jejich společenství zakázané. Všichni se směli oslovovat pouze výrazem soudruhu a soudružko.

Mučení, které zažil a kterého byl sám svědkem, bylo natolik drastické, že na to čtenáře ve své knize vždy dopředu upozorňoval a slabším povahám radil, aby následující kapitolu přeskočili. Rudí Khmerové se v trýznění prostých Kambodžanů skutečně vyžívali a dopouštěli se těch nejhorších zločinů proti lidskosti. Nešetřili nikoho, včetně žen a dětí, dokonce i těch ještě nenarozených.

Haing všechna mučení jako zázrakem přežil a vždy se vrátil zpátky do své chatrče. Nejsmutnějším dnem v jeho životě byl ten, kdy zemřela jeho milovaná žena. Jejím přáním bylo mít dítě a skutečně se jí podařilo otěhotnět. Porod ale u ní nastal bohužel předčasně, a protože byla podvyživená a neměla dost sil, během porodu zemřela ona i dítě. Ačkoliv byl Haing vystudovaným gynekologem a porodníkem, své ženě pomoct nedokázal. Neměl žádné potřebné vybavení ani léky, které by jí pomohly.

Vláda Rudých Khmerů skončila v roce 1979 vpádem vietnamské armády. Haingovi se podařilo utéct do Thajska a později emigroval do Spojených států. O svém utrpení v Kambodži napsal knihu. Dokonce získal hereckou roli ve filmu, který se věnoval tématu kambodžské genocidy a získal ocenění za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.

V roce 1996 došlo k poslední tragédii, která nevyjasněným způsobem ukončila jeho život. Když vycházel ze svého domu v Los Angeles, přepadli ho tři členové místního gangu. Dle vyšetřování mu vzali hodinky a poté požadovali medailonek s fotografií jeho zemřelé ženy. Když jim ho odmítl dát, zastřelili ho. Během dalšího vyšetřování se různily teorie a názory, které naznačovaly, že Haing byl obětí Rudých Khmerů, kterým vadilo, že je i nadále veřejně očerňuje. Nikdy se to ale nepodadřilo plně prokázat a případ jeho tragické smrti zůstává do dnešních dnů nevyjasněn.

Zdroje:

Haing_S._Ngor

Kambodžská genocida

abc.net.au

whokilledhaingngor.com

Vražedná pole, Haing Somnang Ngor, 1984