Článek
Podle všeho šlo o spolehlivé sovětské letadlo Jak-42, které umělo přistávat i na krátkých dráhách. Oba piloti sedící ten den v kokpitu měli nalétáno tisíce hodin a díky mnohaletým zkušenostem se dalo předpokládat, že si nedovolí udělat chybu. To, že měli přepravit oblíbený ruský hokejový tým, je mělo nabádat k ještě větší opatrnosti.
Mezi ruskými bruslařskými hvězdami se nacházeli ale také čeští hokejisté - Josef Vašíček, Jan Marek a Karel Rachůnek. Zvláštně posledně jmenovaný byl tím, kterého si národ zamiloval na hokejovém mistrovství světa v roce 2010. Nebýt jeho, pak bychom ten rok zlato nevyhráli. Sedm vteřin před koncem zápasu vstřelil Rachna-kachna Rachůnek vyrovnávací gól do švédské sítě a český tým už si pak vyšlapal cestičku až do vítězného finále. To je ale jiný příběh.
Smutné je, že v následujícím roce se štěstí českých hokejistů nedrželo. Ruský tým Lokomotiv Jaroslavl, jehož byli v tu dobu součástí, nastoupil 7. září 2011 do letadla a měl dále směřovat do Minsku v Bělorusku. Původně dvouhodinový let ale skončil nečekaně rychle. Letadlo se rozjelo po dráze a nabíralo vzletovou rychlost. Palubní inženýr dal pokyn pilotům, že mohou přitáhnout řídící páku, ale z nějakého důvodu se přístroj nedokázal odlepit od ranveje.
Při rychlosti 220 kilometrů za hodinu dorazilo letadlo až na konec ranveje a pokračovalo dál po nerovné ploše. V tu chvíli si už všichni cestující museli uvědomit, že se děje něco neobvyklého. Pilotům se v poslední chvíli podařilo dostat letadlo do vzduchu, ale stoupalo ztěžka. Nepodařilo se mu nabrat potřebnou výšku, zavadilo o anténní konstrukci a začalo opět klesat k zemi. Zřítilo se do řeky Volhy přibližně kilometr od konce dráhy. Tragédie se odehrála nečekaně rychle.
Jakmile se k troskám letadla dostali záchranáři, všimli si, že na místě jsou dva přeživší pasažéři. Zničený trup letadla se nacházel u břehu řeky v mělké vodě. Část letounu byla v plamenech a v černém dýmu nebylo vidět žádné další cestující, kteří mohli nehodu přežít. Vzduchem se šířil pach leteckého paliva. Alexandr Galimov, jeden ze členů hokejového týmu, který kolizi přežil, měl popáleniny na 90 % těla. I přes snahu lékařů svůj boj o život nevyhrál a po několika dnech zemřel.
Ještě ten den se začalo vyšetřovat, proč k tak závažné nehodě došlo. Zemřelo při ní celkem 37 cestujících a 7 členů posádky. Na místo tragédie se začali sjíždět hokejoví fanoušci. Země, kde hokej patřil k nejdůležitějším sportům, v němž ruští sportovci vynikali, upřímně truchlila. Na místo osobně dorazil i tehdejší prezident Dimitrij Medvedev, aby uctil památku obětí leteckého neštěstí.
Katastrofě přihlíželo přibližně 20 svědků, kteří se okamžitě dostali do hledáčku vyšetřovatelů. Všichni byli víceméně přesvědčení, že letadlo před vzletem neutrpělo žádnou viditelnou závadu. Prostě se mu jen nepodařilo vzlétnout. Ale proč?
Běžných příčin mohlo být hned několik. Nejprve bylo třeba prověřit, zda měly motory letadla dostatečný tah. Nalezený palubní zapisovač zaznamenal, že motory fungovaly správně. Další možná závada mohla vzniknout v případě, že nebyly dostatečně vysunuté vztlakové klapky na křídlech a nastaven správný úhel stabilizátoru. Bez toho by letadlo nemohlo vzlétnout. Ale i tyto části letadla se zdály být v pořádku, piloti ji neopomněli nastavit do správné pozice. Potvrdili to i videozáznamy z bezpečnostních kamer umístěných na ranveji.
Vyšetřovatelé si tedy začali klást otázku, proč muži v kokpitu nepřerušili let, když zaznamenali potíže během vzletu? Na to, aby se stroj odlepil od země, mu obvykle stačila délka dráhy 1200 metrů. Dráha v Jaroslavli měla 2000 metrů, a i přesto nestačila na to, aby se od ní letadlo odlepilo. Dalším možným problémem, který se začal brát v úvahu, bylo přetížení. Na místním letišti totiž nebyly váhy na vážení zavazadel. Nakonec se ani to při pozdějším přepočítání celkové hmotnosti letadla nepotvrdilo.
Podrobnější zkoumání údajů z palubního zapisovače ukázalo jinou zajímavou věc. Letadlo při rozjezdu nabíralo rychlost neobvykle pomalu, v závěru se dokonce zdálo, že zpomaluje, při tom motory běžely na plný výkon. Pak vyšetřovatele napadl další důvod, který mohl být příčinou zkázy. Nemohl některý z pilotů při vzletu zároveň brzdit? Aby něco takového mohli posoudit, bylo nutné provést test s jiným letounem. Piloti v něm zkoušeli na dlouhé dráze vzlétnout a zároveň šlapat na brzdový pedál. Potvrdilo se, že přístroj skutečně potřeboval na vzlet mnohem víc času. Z jakého důvodu ale mohl pilot brzdit?
Po dalším bádání a prověřování zkušeností pilotů se k vyšetřovatelům dostala velmi důležitá informace. Kapitán letadla trpěl nervovým onemocněním a ztrácel cit v končetinách. Ve skutečnosti vůbec neměl létat. Kromě toho se také zjistilo, že se pilotům nedoporučovalo střídat podobné typy letadel. Kapitán však střídavě létal s typem letadla Jak-40 a Jak-42. Každé z nich mělo jinak sestavené brzdové pedály a piloty to mohlo v určitých případech ovlivnit, což se v této situaci nejspíš stalo. Zatímco v jednom typu letadla mohl mít pilot opřenou nohu o pedál, v druhém typu se to dělat nesmělo. Tak se mohlo snadno stát, že si kapitán se špatným citem v chodidlech neuvědomoval závažný fakt. Při vzletu šlapal na brzdu.
Posledním hřebíčkem do rakve byl fakt, že oba piloti získali osvědčení z kurzů, které ve skutečnosti vůbec neabsolvovali. Letecká společnost Yak Service jim nezajistila dostatečné proškolení na novější typ letounu a tím padla plná vina na její vedení. Záhada letecké katastrofy byla odhalena, ale život 44 lidem to už nevrátilo. Jediným přeživším nehody se stal pozemní mechanik Alexandr Sizov. V následujících letech zůstal ve své funkci pozemního technika, pak ale práce zanechal a úplně se stáhl z očí veřejnosti.
Tragédie hokejového týmu Lokomotiv Jaroslavl patří dodnes mezi nejčernější dny v historii letectví, které Rusko zažilo.
Zdroje:
dokument Vyšetřování leteckých neštěstí
