Doživotní galeje a dva roky na samotce. Muž přezdívaný Motýlek jednou inspiroval slavné tvůrce filmu

Každého trestance ve Francii, který si vyslechl podobný rozsudek, čekala na počátku 20. století stejná cesta. Z věznice putoval nejprve na ostrov Saint-Martin-de-Ré poblíž francouzkého pobřeží. Zdejší věznice sloužila jako přestupní můstek do trestanecké kolonie ve Francouzské Guyaně. Jedním z takových vězňů byl i Henri Charrière.

Narodil se v roce 1906 na jihu Francie, a to do úplné a milující rodiny. Především matka ho rozmazlovala, měl s ní velmi úzký vztah a o to víc ho muselo zasáhnout, když v jeho 11 letech zemřela. Byla to doba, kdy se z dítěte stává dospívající mladík a smrt blízkého člena rodiny v něm nejspíš probudila určitou revoltu. Jednoduše řečeno začal zlobit a jeho otec ho nedokázal zkrotit. Nepomohly ani dva roky u námořnictva, kam v sedmnácti letech narukoval. Bylo to těžké, protože kdo jednou sejde na scestí, těžko pak znovu najíždí do správných kolejí.

Mladý muž zvaný Motýlek (podle vytetovaného motýla na hrudi) si měl dle některých verzí vyřizovat účty s pasákem. Během jedné potyčky svého rivala údajně zabil. Charrièrovi bylo teprve dvacet pět let a už musel čelit tak závažnému obvinění. Proti nemilosrdnému státnímu žalobci neměl šanci. Porota ho shledala vinným, což mu vyneslo krutý ortel. Smrt by se možná zdála přívětivější. Byl odsouzen k doživotním galejím v trestanecké kolonii i přesto, že trval na své nevině. V roce 1933 se musel vydat na dlouho cestu.

Když se ptal na životní podmínky v Guyaně svých spoluvězňů, dostal dost jasnou odpověď. Přibližně 80 % z každé nové várky vězňů pobyt nepřežije. Hlavním nebezpečím byly nemoci jako lepra, tuberkulóza, žlutá zimnice nebo infekční malárie. Dalším faktem bylo, že se vězni zabíjeli navzájem kvůli jakýmkoliv neshodám. Stačilo, když jeden chtěl něco, co měl ten druhý a už jen to byla záminka k vraždě. Mnoho vězňů umíralo také při útěku, protože okolní džungle nebyla žádná procházka růžovým sadem. Zkrátka a dobře, přežívali jen ti nejotrlejší.

Běžný den vězně v trestanecké kolonii začínal velmi brzy, obvykle kolem páté hodiny ráno, kdy dozorci provedli sčítání a rozdali skromnou snídani, často jen kávu a kus chleba. Poté byli vězni rozděleni do pracovních skupin a po většinu dne pracovali v těžkých podmínkách tropického klimatu – kácely se pralesy, stavěly cesty, lámalo kamení nebo se pracovalo v přístavech.

Práce trvala často deset i více hodin a byla vyčerpávající nejen kvůli fyzické námaze, ale také kvůli vlhku, horku, nemocem a nedostatečné stravě. Po návratu do tábora následovala jednoduchá večeře, večerní kontrola a noc strávená v přeplněných dřevěných barácích nebo celách, kde vězni spali pod dohledem dozorců a v neustálém strachu z trestů či nemocí. Mnozí vězni byli zároveň deportováni na ostrovy, jako byly například Ďábelské ostrovy, které patřily k nejtvrdším místům celého systému.

Trestní režim v kolonii byl mimořádně přísný a měl vězně především zastrašit. Za porušení kázně, pokus o útěk nebo odpor vůči dozorcům následovaly tvrdé disciplinární tresty. Jedním z nejhorších byla dlouhodobá samovazba v temných a vlhkých celách, kde vězni dostávali jen minimální příděl jídla a byli zcela izolováni od ostatních. Dalším častým trestem bylo připoutání v řetězech nebo přeřazení do nejtěžších pracovních oddílů, které pracovaly v bažinách či husté džungli.

Henri Charrière měl od vyslechnutí rozsudku jasno. Hned po přistání v kolonii se pokusí o útěk. Neměl vůbec v úmyslu přežívat v táboře, na to byl až moc mladý a chtěl žít. V konečníku měl schované pouzdro s penězi a doufal, že mu na jeho cestě za svobodou pomůžou. Snad všichni vězni to tak dělali. Plavba ke břehům Francouzské Guyany trvala 18 dní.

Ti, co chtěli uprchnout, si hned obstarali potřebné informace. Trestanci byli rozdělováni do různých skupin a poté zůstávali v táborech na pevnině nebo byli přepraveni na některý z ostrovů. Útěk z ostrovů byl prakticky nemožný. Charrière potřeboval zůstat v táboře na pevnině a měl štěstí, protože po příjezdu narazil na známého, který v kolonii žil už několik let a pracoval jako saniťák. Za peníze přidělil Charrièrea k nemocným a poslal ho do „špitálu“. Tady je život prozatím klidnější, ale za každou noc se tady musí platit.

O několik dnů později se jemu a několika dalším spoluvězňům podařilo najít člověka, který jim pomohl s útěkem a zajistil člun na pobřeží. Charrière s přáteli se museli týden schovávat v malé zátoce, než je vězeňští bachaři přestali hledat. Mezitím si zhotovili plachtu a kormidlo pro svou loďku, ale brzy si uvědomili, že byli podvedeni a za své peníze dostali shnilý člun, který by moc daleko nedoplul. Nakonec se jim podařilo s pomocí dalšího člověka sehnat bytelnější člun. Jejich cílem byla Kolumbie, ale tak daleko se nedostali. Skončili u břehu ostrova Trinidad spadajícího pod Velkou Británii.

Ačkoliv je obyvatelé ostrova přijali vlídně, protože věděli, že v trestanecké kolonii se s odsouzenci zachází skutečně nelidsky, britské úřady nesouhlasily s přijetím uprchlíků. Charrière musel pokračovat v cestě. Přes ostrov Curacao s dvěma společníky doplul až do Kolumbie (celkem 2 500 km!) a nějakou dobu se ukrýval v indiánské vesnici. Našel si tu dokonce dvě ženy a ve skromných podmínkách s nimi žil několik měsíců zcela bezstarostným životem. Jenomže život mezi indiány byl pro mladého muže z civilizované Evropy nejspíš až moc jednoduchý, a tak si jednoho dne sbalil několik málo věcí a putoval dál.

Jenomže ani Kolumbiská vláda se na trestance nedívala shovívavě. Charrière byl hledaný v několika státech a policie ho nakonec dopadla a zatkla. Putoval zpátky do vězení. Chvíli litoval toho, že opustil sice primitivní ale svobodný život v kmeni domorodců, ale nakonec musel připustit, že život utečence, který se musí na věky skrývat, není pro něho. Přál si žít svobodně kdekoliv na zemi. Chtěl svoje jméno očistit a první očistec ho čekal vzápětí v káznici, kde měl pobývat dva roky v naprosté izolaci od ostatních.

Káznice se nacházela na ostrově Svatého Josefa přibližně 11 kilometrů od pobřeží Francouzské Guyany. Ve svých pamětech ji popisuje takto:

„Představte si sto padesát cel v řadě vedle sebe. Po celé délce dlouhých čtyř zdí je řada malých železných dveří s okýnkem… Jedna deka; vzadu v koutě cementový blok místo stoličky; koště; plechový hrnek, dřevěná lžíce, železná zástěna a za ní záchodový kbelík, který je k ní přivázán řetězem. Cela je tři metry vysoká. Místo stropu obrovské železné mříže, silné jako tramvajová kolej, a zkřížené tak, že nic jen trochu objemnějšího jimi neprojde. O kus výš je teprve střecha budovy, asi tak sedm metrů od země, dole v cele je sotva vidět i za bílého dne…“

Pobyt na samotce v otřesných podmínkách se dal zvládat jen těžko. Dva roky s nikým téměř nepromluvil, dozorce oslovovat nesměl a v případě onemocnění nemohl zažádat o lékařskou prohlídku - to jedině v případě, že by šlo skutečně do tuhého. Za zbytečné volání lékaře následovaly tresty. Den za dnem se vlekl ve stejném režimu. Ráno kousek chleba a káva, v poledne polévka s malým kouskem masa, večer čočka nebo fazole. Jídelníček se neměnil a žádné jiné povyražení na vězně nečekalo. Charrière měl jediné štěstí a tím byli jeho přátelé. Tajně mu do kobky pašovali kokosové ořechy a cigarety. To byl luxus, který ho držel nad vodou.

Po dvou letech v káznici byl poslán na ostrov Spásy, kde pracoval jako čistič stok. Na ostově pobývali samí zločinci, většinou odsouzení na doživotí. Takoví muži, kteří už neměli co ztratit, byli nebezpeční. Stačilo, aby jeden z nich prohrál v kartách a už se mstil zabíjením bez rozmyslu. Smrt jednoho kamaráda byla vzápětí důvodem pro pomstu a další vraždění. Charrière bydlel se 120 trestanci v jednom baráku. Každý den, když si splnil svou práci, mohl se po ostrově volně pohybovat. Chvíle si krátil rybařením a plánováním dalšího útěku.

Uprchnout se pokusil ještě několikrát, ale vždy to skončilo fiaskem, které ho málem stálo život. Do káznice se dostal ještě jednou a tentokrát byl odsouzen k osmi letům. Nebylo pravděpodobné, že by tolik let na samotce mohl přežít, naštěstí mu byl ale po necelých dvou letech trest prominut. Ani to ho neodradilo, aby od svých pokusů upustil. Po deseti letech, kdy si odpykával trest na galejích, se mu nakonec podařilo opustit trestaneckou kolonii nadobro a najít útočiště ve Venezuele, kde později získal občanství a začal nový život.

Zpočátku se živil různými manuálními pracemi, později si však dokázal vybudovat stabilnější zázemí a provozoval menší podnik, díky čemuž se vymanil z chudoby. Skutečný zlom přišel až v roce 1969, kdy vydal autobiografický román Motýlek (orig. Papillon), v němž popsal své útěky a život v trestaneckých koloniích. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem a zajistila mu slávu i finanční úspěch. Jeho příběh následně zaujal i filmaře. Slavná filmová adaptace z roku 1973 byla obsazena herci se zvučnými jmény. Hlavní roli ztvárnil Steve McQueen, zatímco jeho přítele Louise Deguese hrál Dustin Hoffman.

Henri Charrière zemřel v roce 1973 ve věku 66 let, krátce poté, co měl film premiéru. Od chvíle, kdy se u pařížského soudu rozhodlo o jeho osudu, byl přesvědčený o tom, že se nenechá zlomit a že si svou svobodu jednoho dne vybojuje zpátky. Po dlouhých a strastiplných letech se mu jeho pevná vůle a nezlomné odhodlání vyplatilo

Zdroje:

//cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8E%C3%A1belsk%C3%BD_ostrov

https://en.wikipedia.org/wiki/Henri_Charri%C3%A8re

Motýlek, Henri Charrière, Vintage, 2022

https://www.cumbres.cz/exp/francouzska-guyana/ostrovy-spasy/

https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-exotika-a-amerika-dabelske-ostrovy-byvala-tu-desiva-veznice-dnes-jsou-tropickym-rajem-213519