Článek
Když se dnes projdete uličkami ostrova Spinalonga, narazíte na pozůstatky obydlí, která tu stojí od dávných časů. V době benátské nadvlády, kdy Kréta patřila k zámořským koloniím, byla na Spinalonze vybudována pevnost jako obranna před tureckými piráty. Řecko se v 16. století nakonec stalo součástí Osmánské říše, ale Spinalonga vzdorovala a velmi dlouhou dobu zůstavala v područí Benátčanů. Až teprve v 18. století byla na základě dohody předána Turkům pod podmínkou, že všichni místní budou bezpečně dopraveni na Korfu. Tato dohoda však dodržena nebyla a obyvatelé Spinalongy byli buď povražděni, nebo zotročeni.
Turci se na ostrůvku o rozloze 85 000 m² zabydleli a zdejší komunita se postupně rozrůstala. Začátkem 19. století zde žilo přibližně 80 muslimských rodin, ale během následného válčení s řeckými povstalci jich mnoho uprchlo. V roce 1903 zůstala na Spinalonze hrstka obyvatel, kteří nechtěli svůj domov opustit i přesto, že se Kréta od Osmánské říše osvobodila a získala do rukou samosprávu. Zástupitele Kréty nemohli dostat lepší nápad, jak poslední turecké okupanty z ostrůvku vyhnat. Rozhodli, že se Spinalonga stane kolonií pro lidi nakažené leprou a začala sem nemocné posílat.
Ostrov Spinalonga je dnes turisticky vyhledávaným místem
Pro první várku malomocných, kteří sem dorazili na počátku 20. století, nebyl život na nedalekém ostrůvku vůbec jednoduchý. Museli odejít od rodin s vidinou, že se se svými blízkými nejspíš už nikdy neuvidí. Měli možnost nastěhovat se do opuštěných příbytků, kde dříve žili Turci, ale později původní stavby rozbíjeli a kámen použili na stavbu nových domů. Nebyl tu nikdo, kdo by jim poskytoval lékařskou péči. Malomocní se tu totiž neměli léčit, měli být pouze separováni od zdravých lidí. K zaměstnancům ostrova patřil pouze správce, kněz a pár mužů, kteří prováděli dezinfekci. Ti nejspíš také nesměli ostrov opouštět, protože kdo jednou na Spinalongu vstoupil, už odejít nemohl. Rybáři se od ostrova museli držet při nejmenším 200 m daleko.
Doktor Manolis Grammatikakis přišel na ostrov až v roce 1924 a zůstal zde celých 28 let, aby vykonával nejenom povolání lékaře, ale zároveň i policejního dozorce, soudce a obecně byl hlavou celé tamní komunity.
„Když jsem vystoupil na ostrově a našel nemocnici, byla v primirivním stavu. Pacienti se zde neléčili, lékařská péče byla nevýznamná, protože lékaři v Agios Nikolaos ani ve svých vesnicích o nemoci nic nevěděli… “
Lidé nakažení leprou umírali pomalou a bolestivou smrtí (ilustrační foto)
Nakažení leprou znamenalo v té době velkou hanbu, rodiny o svých příbuzných odvezených na Spinalongu neradi mluvili. Malomocní byli vyškrntuti z registru ve svých městech, jako by ani nikdy neexistovali. Byl jim zabaven majetek, ztratili volební právo a v případě, že se nacházeli v manželském svazku, bylo toto manželství anulováno. Jídlo a pitnou vodu nemocným dopravoval převozník. Od státu dostávali menší finanční podporu a za tu si mohli objednat jídlo z nedalekých měst na Krétě. Ti schopnější si přímo na ostrůvku otevřeli obchod s vlastnoručně vypěstovanou zeleninou či ulovenými rybami.
Epaminondas Remoundakis byl studentem práv v Athénách. V jednadvaceti letech mu byla diagnostikována lepra a on musel být v roce 1936 přepraven na Spinalongu. Pro mladíka plného života musel být šok opustit všechno kolem, skoncovat se studiem a žít s vidinou doživotního vězení mezi dalšími malomocnými. Protože ale studoval práva, nemínil v novém prostředí zahálet a rozhodl se, že bude bojovat za lepší životní podmínky na Spinalonze. Založil skupinu, kterou pojmenoval Bratrstvo nemocných, a vedl místní lidi k lepším zítřkům. Domy v ulicích dostaly nový nátěr, nechal postavit divadlo i kino, postaral se o veřejné úklidové služby. Obstaral generátor elektřiny, takže i ulice mohly být v noci osvětleny. Postupně přibylo kadeřnictví a kavárny, takže obyvatelé ostrova konečně žili obyčejným životem, stejně jako tomu bylo na pevnině.
Pozůstatky obydlí místní komunity malomocných zůstávají dobře zachovalé
Nemocných na Spinalonze postupem let přibývalo, a ačkoliv zde oficiálně nebyly povoleny sňatky, mladí lidé, kteří najednou ztratili kontakt se svými blízkými, k sobě jistojstě potřebovali najít spřízněnou duši. Měli stejné touhy jako kterýkoliv jiný člověk. Remoundakis lobboval za to, aby se obyvatelé ostrova mohli nechat oddat, což se nakonec podařilo. Některé páry dokonce zplodily potomky. Bylo až s podivem, že mnohé děti nakažených rodičů se rodily zdravé a zůstávaly vůči nemoci imunní i v následujícíh letech. Byla pro ně dokonce zřízena škola. V roce 1938 pak na Krétě vznikla zvláštní nemocnice pro děti ze Spinalongy. Byly sem povinně dopraveny a jejich stav byl monitorován dokud nedospěly. Až poté mohly léčebnu opustit.
Od roku 1948 se na nemoc začal testovat nový lék a pacienti se postupně uzdravovali. Stigma, které si s sebou na ostrov odnesli ale nezmizelo. Společnost se na bývalé obyvatele Spinalongy dívala skrze prsty a nechtěla je mezi sebe přijmout. Mnozí si tak paradoxně přáli vrátit se na ostrov zpátky. Tady si připadali jako doma a nemuseli zažívat opovržení ze strany svého okolí. Poslední pacient odešel z ostrova v roce 1957.
Dnes je Spinalonga sice neobydlená, ale především v letní sezóně na ní panuje čilý ruch. Jde totiž o druhé turisticky nejnavštěvovanější místo na Krétě. Spousta návštěvníků se chce na vlastní oči přesvědčit, jaké to asi bylo, žít na ostrově, který si vysloužil nechvalnou přezdívku - „hrob živých“.
Zdroje: wikipedia, spinalonga-island, neapoli-crete
