Článek
Gary Gilmore vyrůstal se svými třemi bratry v rodině, kde se rodiče ustavičně hádali. Nadávky, výhrůžky a výprasky dětí byly na denním pořádku. Jemu se otcova agrese nejspíše vryla pod kůži a on ji přijal jako svou součást. Ačkoliv byl inteligentní a ve škole prospíval, jeho divoká povaha ho ponoukala dělat věci, které se příliš neslučovaly se zákonem. Ve čtrnácti letech se podílel na krádeži auta, za což byl poprvé zatčen a v následujících letech byl za loupeže a potyčky zadržen ještě několikrát.
Ve čtyřiadvaceti letech ho za násilné napadení a opakovanou trestnou činnost odsoudili k patnáctiletému vězení, ale propustili ho už po odpykání poloviny trestu. Jako člověk nebyl příliš šťastný, jednou se dokonce po smrti otce pokusil ve vězení o sebevraždu. Nakonec na krátký čas zakotvil v městečku Provo. Azyl mu poskytla sestřenice, která se ho snažila přivést na správnou cestu. Na krátký čas sekal dobrotu. Velice důležité pro něho bylo setkání s devatenáctiletou dívkou Nicolle Barret Bakerovou, se kterou navázal intenzivní milostný vztah. Ale i mezi nimi to bylo jako na houpačce. Brzy se začala projevovat Garyho nevyzpytatelná povaha a on znovu začal krást, půjčovat si peníze, které nevracel a velmi často pil. Nakonec to dospělo do bodu, kdy se Nicole s Garym rozešla, a to byl moment, který spustil katastrofu.
Gary zašel za roh od místa, kde zaparkoval dodávku a zamířil k benzinové pumpě. Nikdo tam nebyl. Kromě jednoho chlápka, co měl službu. Byl to příjemně vypadající vážný mladík… Na prsou overalu měl připnutou jmenovku – MAX JENSEN. Zeptal se „Přejete si?“ Gilmore vytáhl automatickou dvaadvacítku browning a řekl Jensenovi, aby vyndal všechno z kapes. Jakmile si nastrkal do vlastních kapes všechny peníze, řekl: „Jdi do umývárny.“ Když prošli dveřmi, okamžitě přikázal: „Lehni si na zem.“ Když si Jensen lehal na podlahu, pokusil se o úsměv. Gilmore nakázal: „Ruce si dej pod sebe.“ Jensen zaujal polohu s rukama pod břichem. Ještě se pokoušel usmívat…Gilmore přiložil pistoli Jensenovi k hlavě. „Tohle je za mě,“ řekl a vystřelil. „Tohle je za Nicole,“ znovu vystřelil.
Gary hned po činu navštívil svou sestřenici. Sama byla ve finanční tísni, a tak jí chtěl půjčit peníze, které chvíli před tím ukradl. Odmítla, ale dojalo ji to a byla ráda, že si o ni dělá starost. Nakonec začala mít podezření, jestli peníze zase někde neukradl. Nebylo na něm ale znát sebemenší rozrušení, a proto by ji ani ve snu nenapadlo, že před malou chvílí někoho zastřelil. Ještě tu noc Jensenovo tělo objevil zákazník pumpy. Vyšetřovatelé se jen pozastavovali nad tím, proč by během loupeže někdo zastřelil člověka, který se ani nijak nebránil. Už další den to bylo v novinách a lidé z města byli v šoku, jenom Gary, který ještě v tu chvíli nepatřil mezi podezřelé, to komentoval slovy: „No, třeba si zasloužil, aby byl zabitej.“
Následující den po vraždě se snažil najít Nicole. Byl zoufalý z jejich rozchodu a přál si, aby se k němu vrátila. Mladá žena se před ním schovávala, protože měla strach z jeho násilnické povahy. Když se dozvěděla, že někdo na benzinové stanici zastřelil prodavače, hned ji napadlo, že to udělal on. Napadlo to ještě spoustu dalších lidí, kteří Garyho znali, ale nikdo z nich to ten den policii nenahlásil. Kdyby se k tomu odhodlal aspoň jeden z nich, k druhé vraždě dojít nemuselo. Místo toho Gary následující večer nakráčel do motelu a chladnokrevně zastřelil mladého muže na recepci. Vzal si peníze z pokladny a venku odhodil zbraň do křoví. Ani se příliš nerozhlížel a nevšimnul si několika svědků kolem. Krátce na to byl zadržen. Poručík se ho později zeptal, proč ty muže zabil.
Gilmore se mu podíval přímo do očí. Poručík si zvykl vídat v očích vyslýchaných zášť, výčitky svědomí nebo takovou lhostejnost, že z ní mrazí u srdce, ale Gilmore se dovedl do očí podívat takovým způsobem, že se vyšetřující v nitru otřásl. Jako by se ten člověk díval až na samé dno vaší hodnoty. Bylo těžké ten pohled snést. „Já nevím, neměl jsem žádnej důvod.“ Byl klidný, když to říkal, a smutný. Působil dojmem, že nemá daleko k pláči… Po krátké přestávce řekl: „Víte, s těma dvěma mě to moc tíží. Četl jsem nekrolog jednoho z nich. Byl to mladej kluk…“ Gary se rozplakal. Neplakal hlasitě, ale v očích měl slzy. „Doufám, že mě popraví. Měl bych zemřít za to, co jsem udělal.“
Trest smrti byl v Utahu obnoven jen krátce před tím, než Gilmore vraždy spáchal. O pár týdnů později byl během krátkého procesu skutečně odsouzen na smrt, jenomže někteří aktivisté se proti tomu začali silně ohrazovat, považovali to jen za další vraždu. A tak se začalo projednávat zmírnění trestu. K překvapení všech byl ale Gilmore proti tomu. Chtěl, aby byl původní rozsudek vykonán, nikdo však moc nevěřil, že by byl vrah skutečně popraven.
Gilmorovi právníci i přes jeho protesty podali odvolání, on tedy zažádal, aby byli zproštěni funkce a nechtěl, aby ho dále obhajovali. Byl přesvědčený, že smrt pro něj je tím správným trestem. Najal si advokáta, od kterého požadoval opak toho, co všichni zločinci chtějí. Obhájce ho neměl zbavit viny, ale pomoct mu dosáhnout trestu smrti. Většímu paradoxu společnost už dlouho nepřihlížela.
Katova píseň, Norman Mailer, 1992
Během pobytu ve vězení znovu navázal vztah se svou přítelkyní Nicole. Neustále jí posílal zamilované a smutné dopisy. Ačkoliv z něj měla původně strach, v nejtěžších chvílích si uvědomila, že Garyho stále miluje a děsilo ji, že by měl zemřít a ona by musela žít bez něho. Gilmore ale ztrácel vůli k životu, a když už to vypadalo, že mu bude trest smrti zmírněn na doživotí, rozhodl se vzít si život sám. Přesvědčil svou milenku, že odejdou ze světa společně. Nicole propašovala svému milenci do vězení prášky na spaní. Domluvili se, že si je vezmou přesně o půlnoci.
Byla to spousta pilulek a ona si je brala pomalu, polykala je po jedné nebo po dvou a dávala si pozor, aby se nezalkla. Kdyby začala zvracet, bylo by všechno v háji…V těchto dnech nebyla ani jediná vteřinka, kdy by na něj nemyslela. Ale teď byl hodně blízko a ona začala myslet na to, že brzy bude s ním a jak mu věří a vůbec se ho nebojí… Když si lehla do postele, vzala Garyho fotografii a dala si ji pod polštář. Pak začaly pilulky účinkovat a ona se cítila moc dobře. Pocítila, že už to přichází…
Nicole se předávkovala doma, Gilmore ve vězení. Oba se na poslední chvíli podařilo zachránit. Gary byl v depresi ještě víc než předtím. Smrt už měl skoro na dosah. Všechno už mohl mít za sebou, ale společnost ho přivedla zpátky do života a procesy začaly na novo. Předešlý právník se moc neosvědčil a Gilmore hledal dalšího, který by mu pomohl v boji za popravu. Mezitím se o vězně začínala zajímat televize. Jeden z režisérů se rozhodl od něj odkoupit práva, aby mohl jeho příběh převyprávět ve filmu. Gilmorův proces byl tehdy jednou z nejsledovanějších podívaných.
Nakonec odsouzenec dosáhl svého a termín popravy byl stanoven na 17. ledna 1977. Ze dvou způsobů popravy, které si mohl vybrat, zvolil tu méně obvyklou. Nepřál si být pověšen, ale zastřelen. V den popravy si jako poslední jídlo zvolil karton piv. Před smrtí stihnul poskytnout mnoho rozhovorů. V jednom z nich uvedl:
„Byl jsem vždycky schopný vraždit. Je ve mně něco, co nemám rád. Můžu být vůči ostatním naprosto bezcitný, neemocionální. Vím, že dělám něco příšernýho. A přesto jdu a udělám to.“
Poprava proběhla ve skladišti. Gilmore byl připoután ke staré kancelářské židli, kolem něj byly rozestavěny pytle s pískem, aby se vystřelené kulky od něčeho neodrazily. Když se ho zeptali, jestli chce ještě něco říct, klidně odvětil:
„Prostě to udělejte.“
Jeho osobnost byla těžko popsatelná. Gary Gilmore se ke svým blízkým uměl chovat ochranitelsky a laskavě, ale ke všem ostatním dokázal být nemilosrdný. Společnost ho z větší části odsuzovala, ale našlo se i mnoho takových, kteří ho oplakali. Je možné odpustit člověku ten nejhorší zločin, i když ho později lituje? Doufal, že najde vykoupení tím, že bude usilovat o svou vlastní smrt? Nebo byl prostě jen unavený životem a přál si se vším skoncovat? Co se mu v poslední chvíli honilo hlavou, a jestli přece jen svého rozhodnutí nakonec nezalitoval, se už bohužel nedozvíme.
Zdroj citací: Katova píseň, Norman Mailer, Český literární klub, 1992
