Článek
Ernesto Guevara byl ženatý dvakrát. Poprvé se oženil s peruánskou ekonomkou a oddanou vyznavačkou komunistického režimu Gildou Gadeovou. Na mladíka z Argentiny, který nedávno dostudoval medicínu, měla v tomto ohledu zajisté i ona velký vliv. Oba byli nespokojeni s režimem, jenž měl za následek lidskou bídu a chudobu. Hlavního vykořisťovatele Latinské Ameriky viděli obecně především ve Spojených státech. Gueavara a Gadea museli kvůli politickým aktivitám uprchnout do Mexika. Zde se rozhodli vzít po tom, co vyšlo najevo, že je Gilda těhotná. Guevara však dlouho po boku své ženy nezůstal. Seznámil se totiž s kubánskými rebely a jejich vůdcem, Fidelem Castrem. Jejich přátelství se utužilo především díky společným vizím a plánům. Guevara se k rebelům přidal, aby bojoval za lepší život na Kubě.
Aleida March se narodila na Kubě v roce 1936 do chudé rolnické rodiny ve venkovské oblasti na předměstí Santa Clara. Její početí bylo zcela neplánované a zařadila se tak mezi čtyři další sourozence. I přesto vyrůstala v milující rodině a přes všeobecnou chudobu na své dětství vzpomínala ráda. O politiku se příliš nezajímala až do toho pověstného roku 1952, kdy moc v zemi během puče násilně převzal Fulgencio Batista. Lidé věřili, že tenhle muž nepřinese nic dobrého, stejně jako jeho předchůdci. Jak se zdálo, diktatura neměla konce. Batista byl zkorumpovaný a udržoval styky s mafií. Za jeho vlády prosperovaly především kasina a nevěstince.
Většině Kubánců se to samozřejmě nelíbilo, ale jen málokteří se odvážili něco podniknout. Jedním z toho mála byl Fidel Castro a jeho studentské hnutí, které vypuklo 26.července 1953. Povstání bylo velmi rychle potlačeno, ale jméno Castro zůstalo v povědomí všech obyvatel Kuby. Historky o tomto bojovníkovi se dostaly i k Aleidě. Nikdo však moc nevěřil v jeho další úspěchy, protože Batista ho nechal uvěznit a Fidel Castro si měl odpykat několikaletý trest. Je až s podivem, že o dva roky později kubánský prezident udělil všem politickým vězňům amnestii. Castro uprchl do Mexika a zde začal plánovat svou revoluci. Během tohoto období se seznámil s Ernestem Guevarou a velmi lehce ho přetáhl na svou stranu. Argentinec, který za každým druhým slovem říkal „che“ (překládá se jako "hele") si tímto získal svůj přídomek. Dalo by se říct, že pro revoluci byl jako stvořený.
Che Guevara v ulicích Havany s manželkou
Aleida March v době, kdy Fidel Castro pobýval v Mexiku, studovala na vysoké škole, aby se později stala učitelkou. Kromě studia se však začala poctivě věnovat tajným odbojovým aktivitám proti prezidentovi Batistovi. Jedním z prvních úkolů, který dostala, bylo hodit granát na vánoční stromek, který byl ozdobou vstupní haly v budově provinční vlády.
Když teď tak vzpomínám na tu akci, kterou jsme připravovali, jsem z toho v rozpacích. Tehdy jsem se ale cítila být na sebe nesmírně hrdá. Vždyť jsem to byla zrovna já, komu byl svěřen takový úkol. Vyzvedla jsem granát v jednom domě a klidně ho přenášela ve svém batohu. Pak jsem přišla domů a umístila ho na skříň ve svém pokoji. Vůbec jsem nevěděla, jak se granát používá a byla jsem naprosto nezodpovědná, protože mi nedocházelo, jak moc tím ohrožuji svou rodinu. Stát se mohlo cokoliv.
Akce s granátem nakonec stejně nemohla být provedena, Aleida nicméně pokračovala v dalších aktivitách, schovávala zbraně a dopravovala další členy podzemního odboje na určená místa. Mezitím se také dozvěděla, že v pohoří Escambray se zformoval útvar, kterému velel Che Guevara. Nedlouho poté dostala další velký úkol. Měla těmto bojovníkům tajně dopravit peníze. Poprvé se tak setkala se skutečnými bojovníky guerrilly (tzn. španělsky partyzánský odboj). Musela tehdy absolvovat nebezpečnou cestu do hor s bankovkami přilepenými páskou k tělu. Nebylo to nijak příjemné, protože cesta trvala dva dny a páska k její kůži mezitím natolik přilnula, že jí to působilo velké bolesti.
V takovém stavu proběhlo její první setkání s vůdcem rebelů. Mezi nimi v tu dobu nebyly skoro žádné ženy. Spolu s další kolegyní byly vlastně jediné dvě v táboře. Guevara se Aleidy zeptal, jak se o něm mezi obyčejnými lidmi mluví a ona mu potvrdila, že v něm všichni vidí revolucionáře, který bojuje za správnou věc. Ačkoliv on sám Kubánec nebyl, během bojů jako by se jím stal. Všichni ho okamžitě přijali. Pomohl jí odstranit lepicí pásku z těla a ačkoliv to na sobě tehdy vůbec nedával znát, ten zvláštní moment intimity na něj zapůsobil.
Po letech mi Che přiznal, jaký měl dojem z našeho prvního setkání. Popsal mi, jak byl ve skutečnosti rozervaný. Na jednu stranu se považoval za přísně disciplinovaného revolucionáře a na druhou stranu se v něm probouzely pocity běžného muže, který má i své obyčejné touhy. Zaškatulkoval si mě jako malou, blonďatou a trochu boubelatou učitelku. Když viděl ošklivé rány na mém těle po tom, co mi musel strhnout lepicí pásku, cítil vnitřní boj mezi způsobem jakým by měl být vnímán a touhou, kterou měl potřebu vyjádřit. Ve skutečnosti se v něm skrývala plachost a ta byla silnější než na oko tvrdá slupka muže, který se mi v tu chvíli zdál být nedotknutelný.
Remembering Che: My Life with Che Guevara, Aleida March, Ocean Press, 2016
Che Gueavara ale zpočátku nechoval k Aleidě plnou důvěru. Zatímco ona chtěla zůstat s rebely v horách a bojovat se zbraní v ruce, velitel ji chtěl poslat zpátky do města. Tam se ale bála znovu ukazovat. Brzy někteří členové organizace potvrdili její obavy. Byl na ni totiž vydán zatykač. Guevara se nezdál být moc nadšený tím, že by měla Aleida zůstat v jeho táboře. Zprvu se totiž domníval, že ji k němu vyslali jiní vůdci organizace, aby sledovali jeho počínání. Jako zastánce nových komunistických idejí, které ostatním zatím nebyly tak blízké, se podle jeho mínění mohl zdát někomu podezřelý. Nakonec se ale jeho domněnky ukázaly jako mylné a jeho sblížení s kubánskou dívkou se tím pádem dalo očekávat.
Jeden den jsem seděla na ulici s batohem na kolenou, když jsem ho uviděla, jak kolem mě projíždí ve svém jeepu. Zastavil a houknul na mě, jestli se chci připojit k němu a několika dalším mužům a jen tak si někde zastřílet. Nezaváhala jsem ani na chvilku, naskočila jsem do auta a tím to všechno začalo. Svým způsobem jsem z toho jeepu už nikdy nevystoupila.
Od toho dne se Aleida a Che Guevara začali postupně sbližovat. Zpočátku byl jejich vztah ryze pracovní a on si z ní udělal svou pravou ruku. Většinou zapisovala poznámky, které jí diktoval a fungovala jako jeho asistentka. Aleida velmi rychle přestávala vidět Guevaru jen jako nedotknutelného revolucionáře. Krok za krokem odhalovala i jeho lidské stránky. Zjistila, že je velmi inteligentní a má skutečný dar vést lidi. Hodně četl a dokonce psal poezii. Když chtěl například vyjádřit nepřímo nějaký svůj pocit, zarecitoval jí některé známé verše. Snad každá žena by v něm dříve nebo později rozpoznala ideálního muže, který splňuje všechny romantické představy mladých žen. Guevara ale nebyl princ z pohádky, nýbrž skutečný muž se všemi pozitivními vlastnostmi. Ke všemu měl jeden velký sen - udělat svět lepším.
Guevarova jednotka pomalu postupovala a dobíjela určená stanoviště. Blížili se k tomu největšímu milníku a tím bylo samotné město Santa Clara. Město, které Aleida znala, protože v něm žila a studovala. Dobře se tu orientovala, což se rebelům hodilo. Prvním úkolem bylo obsadit univerzitní budovu, a to se jim celkem rychle podařilo. Během této akce Aleida od svého velitele dostala do rukou zbraň. Nesmírně si toho vážila, protože Guevara velmi přísně posuzoval lidi, kterým svěřoval zbraně. Během boje o Santa Claru se členové organizace mnohokrát ocitli v nebezpečí, mnoho mužů bylo v přestřelce zabito. V jednom momentu, kdy se Che Guevara a Aleida rovněž ocitli v situaci, kdy mohli zemřít, si velitel uvědomil, jak moc je pro něho tato žena důležitá. Po tom, co se jim podařilo město dobýt, svěřil se jí, že je do ní zamilovaný. Ona jeho city opětovala stejnou měrou. Bylo jasné, že jejich cesty se už jen tak nerozdělí.
Po vítězném převzetí moci se Aleida mohla konečně setkat i s Fidelem Castrem, s nímž udržovala přátelský vztah po zbytek života. Ernesto Guevara získal na Kubě několik důležitých postů. Stal se ministrem průmyslu, prezidentem národní banky, instruktorem ozbrojených sil a zároveň vystupoval jako velvyslanec hlásající ideje své země všude po světě. Jelikož byl v té době stále ještě ženatý se svou první manželkou, rozhodl se podat žádost o rozvod, aby se vzápětí oženil podruhé za ženu, kterou skutečně miloval. Následující léta byla šťastná. Che zodpovědně vykonával svou funkci, Aleida zase pomáhala zlepšovat nízkou úroveň gramotnosti v zemi. Kromě klasických úředních povinností musel Guevara dohlížet také na popravy politických odpůrců. Sám mnohdy rozhodoval o životě a smrti, ale to k revoluci zkrátka patřilo.
Ikonická fotografie revolucionáře Ernesta Che Guevary
V průběhu pěti let Aleida přivedla na svět čtyři děti. Všechno se mohlo zdát idylické, kdyby Che Guevara stále necítil potřebu měnit svět, udělat ho lepším, vymýtit lidskou chudobu. Ve jménu komunistické ideologie si měli být lidé ve světě rovni. Podle něho nesměli existovat bohatí, kteří vykořisťují chudé. A pokud tomu věřil, musel jít ostatním příkladem.
Žili jsme jako všichni Kubánci s vědomím, že musíme určité věci obětovat. Žila jsem s mužem, který možná nesplnil do puntíku všechno, co měl, ale nikdy ani nestál o žádná privilegia. Che se nikdy moc nestaral o materiální věci a tímhle způsobem jsme žili. Nikdy jsme pro naši rodinu nechtěli nic navíc. Kombinovali jsme každodenní povinnosti s obyčejnými drobnými radostmi. Žili jsme společně velmi prostý život plný lásky, snů a nadějí.
Krátce po tom, co se rodině narodilo poslední dítě, oznámil Guevara své ženě, že odjíždí do Konga, aby se i tam pokusil o revoluci. Aleidě ani Castrovi se to nelíbilo. Oba ho potřebovali mít po svém boku. Pro Aleidu byla taková zpráva doslova noční můrou. Jeho odjezd prožívala velmi traumaticky. Přála si odjet bojovat s ním, ale kvůli dětem musela zůstat na Kubě. I přes daleké a dlouhé odloučení byli neustále v kontaktu a nepřestávali si dopisovat. Ačkoliv si velký revolucionář sám zvolil tento úkol, z jeho emotivních dopisů bylo patrné, jak velkou oběť podstupuje a jak nesmírně mu jeho rodina chybí.
Revoluční aktivity v Kongu nakonec skončily nezdarem. Guevara byl nucen ustoupit a uprchnout do Evropy. Několik měsíců se ukrýval dokonce v Československu a tady ho Aleida později navštívila. Společně (samozřejmě v utajení) poznávali krásy hlavního města Prahy. Guevara se ale neplánoval vrátit na Kubu. V jeho mysli se už rodil další plán, tentokrát se pokusit o státní převrat v Bolívii. Po dopise, který mu ale poslal Fidel Castro, se rozhodl, že Kubu ještě jednou krátce navštíví. Dva velcí revolucionáři neměli na některé věci stejný názor, ale jejich přátelství bylo velmi silné.
Ti dva měli vskutku jedinečný vztah. Byly doby, kdy se rozcházeli v určitých názorech. V takovém případě se dokázali dohadovat nebo debatovat dlouhé hodiny, někdy i dny, ale na konci se vždycky nějakým způsobem shodli. Byli jako dvě strany jedné mince. Panovala mezi nimi bezmezná důvěra. Che se o tom později vyjadřoval ve svém dopise na rozloučenou, který adresoval Castrovi před svým odjezdem do Konga. Napsal, že se cítí být nesmírně hrdý na to, že se stal součástí Kuby a jejího lidu a že měl tu čest být veden rukou tak významného muže, jakým je Castro.
Guevara na Kubě cvičil svoji vojenskou jednotku, se kterou se chystal odcestovat do Bolívie. Ačkoliv se stále cítil být součástí Kuby, věděl, že ho zde už není potřeba a že Fidel Castro se o svou zemi dokáže skvěle postarat. Naopak cítil, že v jiných zemích Latinské Ameriky je toho ještě potřeba mnoho vykonat. Sám sobě kladl za úkol dát tyto věci do pořádku a především vymýtit všechno zlo, které v některých zemích stále převládalo. Do Bolívie se vydal v listopadu roku 1966 v přestrojení za uruguayského obchodníka. S těžkým srdcem se rozloučil s Aleidou i se svými dětmi, kterým po čas své nepřítomnosti neustále psal dopisy nebo posílal nahrávky, na kterých jim předčítal pasáže z knih. Aleida byla z odloučení opět na dně. Tentokrát to vypadalo, že se neuvidí několik let, pořád ale věřila, že se znovu setkají. V jednom z posledních dopisů se opět projevoval Guevarův silný stesk po rodině.
Moje jediná, mohl bych říct, že mi tak chybíš, že mnohdy nemohu spát, ale vím, že mi to neuvěříš, takže ti to neřeknu. Jsou dny, kdy se mi tolik stýská po domově, až mě to skutečně zmáhá. Hlavně během Vánoc a na Nový rok si tě představuju pod nebem plným hvězd a uvědomomuju si, jak moc jsem ochuzen o soukromý život. Nemohu říct nic zajímavého o mém pobytu zde. Mám rád svou práci, ale je unavující a vylučuje dělat cokoliv jiného. Když mám čas, tak studuju a někdy jen tak sním. Hráváme šachy, ale nemám tu žádného skutečného protivníka. Ztrácím váhu kvůli stesku i kvůli práci. Dej za mě pusu všem těm malým kouskům z mého masa a krve. A pro tebe polibek plný vzdechů a trápení…
V říjnu roku 1967 byl Ernesto Che Guevara zajat bolivijskými vojáky a na rozkaz prezidenta zastřelen na odlehlém místě. Nejenom pro Aleidu, ale pro všechny Kubánce i Fidela Castra to byla nesmírně bolestivá zpráva. S jeho smrtí se však zrodil symbol revoluce. Guevara byl jedním z mála revolucionářů (ne-li jediným), který nemyslel na sebe, ale na blaho obyčejných a vykořisťovaných lidí. Od svých studentských let na lékařské fakultě se cítil být povinen pomáhat druhým. Sám pocházel z bohaté rodiny, ale bohatství a majetek pro něj neměly význam. Přál si změnit svět a odmítal pochopit, že sám s hrstkou přívrženců toho nemůže nikdy docílit.
Aleida March se velmi dlouho vyrovnávala s manželovou smrtí. Ačkoliv se později znovu vdala, Ernesto Guevara pro ni zůstává první a osudovou láskou. Pojmenovala po něm studijní centrum v Havaně a stala se jeho ředitelkou. Zde se soustředí všechno, co je spojené s jeho životem, jeho myšlenkami, názory a životním posláním. Tady se udržuje Che Guevarovo revolucionářské heslo: Vítězství navždy! Vlast, nebo smrt!
Zdroje informací a citací:
Remembering Che: My Life with Che Guevara, Aleida March, Ocean Press, 2016 (přeloženo: Wish4U)
