Článek
Na roli rodiče jsme mnohdy připravení a těšíme se na ni. Popereme se s přebalováním, koupáním, trucováním, odmítáním jídla i s pláčem. Vždyť v podstatě jsou naše ratolesti přese všechno zlé pořád jen děti a většinou nám dělají radost. Horší je, když přesně ty samé úkony musíme provádět u našich rodičů či prarodičů, kteří už dospěli do věku, kdy ani základní hygienické návyky a prosté úkony sami nezvládnou. Jsme připraveni i na tuto fázi starosti a péče, která nás mnohdy zaskočí zcela nečekaně a nepřipravené?
Radka si postupně začala všímat malých změn v chování své tchýně, především se jí nelíbilo, že téměř přestala vařit a velmi málo jí. Každý týden ji navštívili doma, kde po smrti svého muže žila už několik let sama. Přivezli jí nákup, zkontrolovali, jestli je v domácnosti všechno v pořádku a jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Většinou s ní neměli žádné starosti, ve svých 76 letech byla zcela soběstačná a zdraví jí, kromě běžných důchodcovských neduhů, sloužilo dobře. Jednoho dne, když jí Radka opět přivezla nákup, zjistila, že od toho posledního z lednice moc věcí neubylo. V kastrolu byl uvařený oběd už několik dní a tchýně vysvětlovala, že jí to na týden bohatě stačí. Pro Radku to byl první impuls promluvit si o tom s Mirkem, který kvůli vytížení v práci neměl moc času na svou maminku dohlížet. Jeho sestra zase bydlela v zahraničí, takže ani ona nemohla přiložit pomocnou ruku tak, jak bylo třeba.
Další den maminku opět navštívili a nenápadně jí naznačili, že by měla zajít k lékaři na klasickou prohlídku k obvodnímu lékaři. Radka se obávala, že u tchýně propukají první známky Alzheimerovy choroby. Bylo však těžké ji přinutit, aby se k doktorovi dostavila, protože neustále tvrdila, že jí nic není. Několik následujících měsíců to vypadalo všelijak, ale všem bylo jasné, že nad maminkou se teď musí držet větší dohled. Začalo se debatovat o tom, jestli by si ji neměli vzít k sobě do bytu, to se ale mamince nelíbilo, rozhodně nemínila opouštět svůj dům. Radce a Mirkovi se zase nechtělo stěhovat k ní do starého domu. Co v takovém případě dělat? Denní návštěvy a kontroly se najednou staly nutností, vyloučená byla i delší dovolená.
S maminkou to šlo nakonec rychle z kopce. Jeden den se s ní dalo ještě domluvit, další den už byla velmi zmatená, špatně se pohybovala a tak ji vzali do nemocnice na vyšetření. Tam si ji nechali kvůli podezření na mrtvičku. Z nemocničních zařízení nakonec už neodešla, bylo pro ni složité už jen vstát z postele. Některé dny ani nepoznávala členy rodiny. V první nemocnici si ji nemohli nechat dlouho a vznikl nátlak na to, aby si Radka s Mirkem vzali maminku domů, nebo ji umístili do jiného zařízení. Nastala chvíle, kdy se člověk musí poprat se svým svědomím. Oba chodili do práce a neměli čas věnovat jí náležitou péči. Pokračovalo dlouhodobé kolečko obvolávání domovů pro důchodce a nakonec i hospiců. Jeden se našel, ne však zrovna blízko jejich domova. Maminku sem přemístili a několikrát do týdne dojížděli na návštěvu. Už jen sledovali, jak jim mizí před očima, nechtěla totiž vůbec jíst. Jak se dalo předpokládat, nedlouho po tom zemřela. Radka měla tchýni ráda a doufala, že se snažili udělat vše, co bylo v jejich silách.
Trochu jiný příběh se odehrál v rodině Vladimíra. Sám v důchodovém věku ještě stále vykonával své povolání a s manželkou Evou rádi jezdívali na aktivní dovolené. Doma s nimi ale posledních několik let žije i jeho devadesátiletý tatínek. Oba manželé přiznávají, že jim péče o něj zabírá mnoho času a jako mnoho jiných lidí v jejich situaci mohou potvrdit, že mají pocit, jako by se starali o malé dítě. Především Eva, která už nechodí do zaměstnaní, si najednou připadá, že je znovu na mateřské dovolené. Ráno musí tchánovi pomáhat s oblékáním, na záchod si ještě zvládne dojít sám. Nachystá mu snídani a musí dohlédnout na to, aby ji snědl. Domluvit se s ním ještě není takový problém, horší je jeho krátkodobá paměť. Celkem běžně se stává, že starý pán neví, co dělal před pěti minutami. Opakovaně se tak například dožaduje jídla, ačkoliv právě dojedl. Většinu dne pak sedí u televize, nebo listuje v časopisech a snaží se luštit křížovky. Dohlížet se musí také na včasné podávání léků. Těch není málo a každý z nich se užívá v odlišných intervalech.
Večer si Eva může odpočinout a o tatínka se stará Vladimír. Každý večer mu pomáhá s koupelí a oblékáním. Připraví večeři, a pak se ještě chvíli dívají na televizi. Dalo by se říct, že se manželé dostali do fáze, kdy zatím péči o tatínka zvládají, prakticky ho však nemohou nechávat delší dobu bez dozoru a místo, aby si sami užívali svého stáří a zajeli si například na dovolenou, musejí svůj volný čas věnovat péči o něj. Problém je také v tom, že tatínek velmi těžce přijímá jakoukoliv změnu v zajetém režimu. Vladimír si uvědomuje, že nebude mít úplně lehké svědomí při umisťování tatínka do domova důchodců. Momentálně jen čeká, až se pro něj uvolní místo. Chápe, že to může mít na starého člověka nepříznivý vliv, zároveň je však pro něj i jeho ženu nepředstavitelné, že by se o něj tímto způsobem měli starat několik dalších let. Jelikož po fyzické a zdravotní stránce je na tom docela dobře, oba věří, že by se klidně mohl dožít jubilejní stovky.
Další nezáviděníhodný je případ dvou sester, Kláry a Aleny, které se na střídačku staraly o oba rodiče. Ti bydleli v bytě, stejně tak sestry měly každá svůj byt. Všichni naštěstí žili kousek od sebe na jednom sídlišti. Rodiče bohužel začali mít zdravotní problémy přibližně ve stejnou dobu. U maminky šlo spíše o fyzické problémy spojené s velmi rychlým úbytkem váhy a celkovou slabostí, ačkoliv jedla pravidelně. Musela podstoupit základní lékařská vyšetření, ale doktoři na nic závažného nepřišli. V jejím věku ji ale nechtěli trápit dalšími invazivními vyšetřeními, předepsali jí pouze vhodnou dietu a ponechali ji v domácí péči.
Kromě maminky se ale Klára s Alenou musely postarat i o tatínka, u kterého se během krátké chvíle velmi zhoršila stařecká demence. Začal být velmi depresivní a hádavý, neustále si něco vymýšlel, dohadoval se. Mimo to se u něj objevily problémy s vykonáváním potřeby, a tak musel začít nosit pleny, které bylo třeba pravidelně kontrolovat a vyměňovat. Obě sestry pracovaly v místě bydliště a měly možnost si z práce během dne odskočit a zkontrolovat oba rodiče. Kromě toho si najaly zdravotnici, která také jednou denně přijela s připraveným obědem, který jim nachystala. To však byla veškerá výpomoc, kterou si mohly dovolit. Ostatní úkony musely zvládat samy.
Domovy důchodců v okolí neměly v tu dobu volná místa, a pokud se uvolnila, existoval pořadník. Pečovatelku, která by se o dva lidi starala, si samozřejmě dovolit nemohly. Sestry si sice podaly žádost o příspěvek na péči, paradoxně ale u tatínka, který už se o sebe sám nezvládal posrat, odborná kontrola posoudila jeho situaci tak, že u něj stanovila úroveň lehké závislosti, což znamená, že Klára s Alenou dostaly nejnižší možnou částku. U maminky byla stanovena středně těžká závislost, protože většinu dne ležela v posteli. Veškeré příspěvky jen stěží pokrývaly výdaje, které obě sestry musely vynaložit. Po několika měsících maminka utrpěla mozkovou příhodu a bylo velmi těžké se s ní dorozumět. Vyčerpávající kolotoč kolem dvou nemocných lidí stál Alenu a Kláru především hodně energie a nervů, v neposlední řadě také spousty času. V nelehké době ocenily především to, že si mohou vzájemně vypomoct, v opačném případě si neuměly představit, jak by to samy zvládly.
Obecně lze usoudit, že tuto záležitost většina z nás neřeší, dokud se řešit nemusí. Začínáme se tím zabývat až za pochodu, nebo dokonce když už jsme v běhu. Měli bychom si předem alespoň ujasnit, jestli jsme ochotní nebo vůbec schopní tuto nelehkou situaci sami ustát. Už jen pocit, že se musíme co nejlépe postarat o někoho, kdo nám byl celý život blízký, bývá stresující. Někdy se stává, že nejednáme zcela v souladu s naším svědomím a stárnoucímu příbuznému ani nemůžeme poskytnout péči, jakou bychom chtěli. Všichni máme rodiče a tato záležitost se týká velké většiny z nás. Jak dobře jste na ni připraveni vy?
