Článek
Lauren Elderová pracovala jako umělkyně na volné noze. Ten osudný den v dubnu roku 1976 jí odpadla pracovní schůzka a ona nevěděla, co provést s volným časem. Jeden z jejích známých rád podnikal cesty letadlem a právě ten den si naplánoval let přes americké pohoří Sierra Nevada společně se svou přítelkyní. Navrhnul Lauren, aby se k nim přidala, trochu se odreagovala a třeba i získala inspiraci pro svoji tvůrčí činnost. Lauren moc dlouho neváhala. Připravila si svůj fotoaparát a už se těšila na to, že pořídí úžasné snímky.
Jay Fuller byl povoláním veterinář, ale jeho velkou zálibou bylo pilotování letadel. Měl už nalétáno několik desítek hodin a věřil, že je pro přelet vysokých hor dostatečně zkušený. Přes nejvyšší americké pohoří s vrcholy přesahujícími čtyři tisíce metrů přelétal už několikrát. Počasí slibovalo nádherně jasnou oblohu, jediné, co jej mohlo mírně znepokojovat, byl silnější vítr. Nenechal se tím ale ani trochu zneklidnit, naopak se už těšil, až bude ve vzduchu a až dvěma mladým ženám ukáže přírodní rezervaci hezky z výšky.
Cessna 182 Skylane, kterou měl rezervovanou na plánovaný výlet, není nikterak velký letoun. Byl však v dostatečně dobrém stavu na to, aby zvládnul uletět zamýšlenou trasu. Start a první hodina letu probíhaly bez problémů. Jakmile se blížili k majestátním horám, začala se před nimi promítat úžasná scenérie. Ačkoliv měla Lauren před odletem mírné obavy, dokonce to považovala za jakousi neblahou předtuchu, nakonec se veškeré obavy rozplynuly. Zaměstnával ji úžasný výhled a pořizování co nejlepších fotografií. Občas to s pasažéry trochu házelo kvůli silnějšímu větru a nepředvídatelným vírům, ale Lauren i její společnice Jean pilotovi důvěřovaly.
„Občas námi vítr začal pohazovat ze strany na stranu, ale já už si uměla poradit. Byla jsem ráda, že sedím vzadu na čalouněném sedadle a nemám se o co uhodit, naopak se mi zdálo, že Jean a Jay jsou vpředu mnohem zranitelnější…Před námi vyrostl jednolitý obrovský, žulový masiv jako zubatá zeď, jen tu a tam s malou proláklinou na hřebeni… Pak jsem si najednou uvědomila, že na druhou stranu hor se nemůžeme dostat žádným jiným způsobem, než že jej přeletíme. Předtím jsem si myslela, že třeba proklouzneme nějakým údolím, ale ono tam žádné nebylo. Museli jsme nad samotný hřeben, jinak to nešlo.“
Malé letadlo se bohužel dostalo do nepředvídaného víru a nedokázalo nabrat potřebnou výšku. Narazilo do hory jen pár metrů pod vrcholem. Zaklestilo se do kusu skály a zůstalo v ní trčet úplně zničené. Samotný náraz všichni tři pasažéři přežili, avšak každý z nich utrpěl různě vážná zranění. Jean Nollerová na tom byla s poraněním hlavy nejhůře. Po havárii už vědomí znovu nenabyla. Podmínky v nadmořské výšce čtyři tisíce metrů nejsou pro člověka nijak příznivé, o to horší je to pro člověka raněného. Teplota na vrcholu i na jaře klesá pod bod mrazu. Vzduch je zde řidší a hůře se dýchá. Pilot Jay Fuller utrpěl vážná vnitřní zranění, byl apatický a potýkal se s velkými bolestmi. Vysílačka v letadle přestala fungovat, takže se nedalo dělat nic jiného, než čekat.
Pohoří Sierra Nevada s vrcholy ve výšce přes 4000 metrů
Lauren na tom byla ze všech tří pasažérů letadla nejlépe. Hluboká rána v noze naštěstí v chladných teplotách příliš nekrvácela a se zlomenou rukou mohla v případě potřeby hýbat. Vyšplhala několik metrů k vrcholu, aby získala přehled a uvědomila si, že z velké výšky vidí v dálce město. Ačkoliv se zdálo skoro na dosah několika desítek kilometrů, od vrcholu dolů do bezpečí ji dělil příkrý, zledovatělý sráz. Lauren měla zpočátku dojem, že dostat se dolů pro pomoc nebude tak obtížné, ale už po pár metrech se přesvědčila, že hora je opravdu strmá, a dostala strach. Vrátila se k vraku letadla a pomocí zapalování v letadle a unikajícího paliva dokázala několik hodin udržovat oheň, který je po západu slunce chránil před umrznutím.
Zatímco Jean během noci zemřela, zbylí dva se snažili přežít. Doufali, že pokud přečkají noc, hned nad ránem je vypátrá záchranný tým. Lauren se dařilo několik hodin udržovat oheň, ale ten nakonec pozdě v noci vyhasnul a ona nedokázala rozdělat nový. Pak ji napadlo přenést horké kameny do zadní části letadla, která byla nejužší, a tím ji trochu vyhřát. Společně se do ocasní části vměstnali, ale Jay trpěl velkými bolestmi, neustále sebou házel, naříkal a dostával se do stavů paniky. Lauren nevěděla, jak mu pomoct, sama byla z celé situace zoufalá a vystresovaná. Jakmile začalo svítat, doufala, že to nejhorší mají za sebou, ale silný vítr rozvířil na vrcholu hory sníh do všech stran a oba trosečníci se mylně domnívali, že přišla sněhová bouře. Jay, který upínal všechnu svoji naději k tomu, že ráno dorazí pomoc, nakonec svůj boj o život vzdal.
„Jay sebou přestal házet. Byl konečně klidný a já za to byla velice vděčná. Ani jsem se nepohnula, abych ho nevyburcovala k dalšímu záchvatu křečovitého pohybu… Najednou jsem zneklidněla. Stáhla jsem si z obličeje šátek a viděla jsem, že leží s hlavou na lokti. Rezavé vlasy měl poprášené sněhem. Opatrně, jemně jsem ho otočila. Sáhla jsem mu na krk, jestli ucítím tep. Nic. Před pouhými několika minutami na mě ještě volal, abych něco udělala. Ale já neměla tušení. Nečekala jsem, že zemře.“
Lauren jako jediná přečkala noc. Jakmile vyšlo slunce, vysoukala se ven z vraku letadla a chvíli vyčkávala, jestli dorazí záchranáři. Zahlédla jedno malé letadlo, ale byla si jistá, že nezaznamenalo její přítomnost. Představa, že by měla na vrcholu strávit další den a noc, pro ni byla nepředstavitelná, a proto se jednoznačně rozhodla, že se vydá ze strmé hory dolů a najde si pomoc sama. Pokud si do té doby myslela, že to nejhorší už má za sebou, rozhodně se nemohla víc mýlit. Cesta dolů, jak už se prvně přesvědčila, nebyla ani zdaleka jednoduchá. Co víc, mladá žena neměla pro sestup žádné vybavení a ke všemu si na výlet zvolila zcela nevhodné oblečení a obuv do hor – konkrétně měla jen lehčí bundu, zavinovací sukni a kozačky na podpatcích. Jediné, co si dovolila použít z Jayova mrtvého těla, byly ponožky.
Sestup dolů byl velmi pomalý. Přidržovala se kusů ledu a nijak si přitom nemohla dovolit šetřit zlomenou ruku. Po pár hodinách měla příkrý sráz za sebou a mohla si oddechnout. Počasí bylo naštěstí slunečné a teplota stoupala, takže prochladnutí už jí nedělalo takové starosti. Její jedinou vidinou byla poušť na úpatí hory. Věřila, že jen co se tam dostane, narazí na nějaké obydlí. Náročný a zdlouhavý sestup měl ale za následek to, že Lauren začala trpět halucinacemi.
„Nedošla jsem ještě ani do poloviny sněhového pole, ale byla jsem už dočista udolaná – trápil mě sníh v botách, zlobilo mě, jak se bořím, nebavilo mě už hlídat, kam šlapu. Sedla jsem si na balvan, chtěla jsem si chvilku odpočinout. Podívala jsem se nahoru na skály. Vtom jsem je uviděla. Choulily se na široké skalní římse, přímo proti mně – řada domů z nádherného červeného dřeva. Napadlo mě, že je to nějaké turistické středisko…Došla jsem k prvnímu domu a zůstala jsem stát. Zamžikala jsem. Žádný dům tam nebyl, jen čnějící skalní pilíře.“
Každou chvíli měla Lauren pocit, že vidí člověka, nebo nějakou chatrč, a vydala se tím směrem. Když však dorazila na místo, pochopila, že to byl jen výplod její zoufalé a unavené mysli. Mnohokrát se kvůli podobným výjevům dostala na scestí, zabloudila nebo si prodloužila cestu. Halucinace se pořád vracely a ona se je snažila nevnímat, ale některé se zdály natolik opravdové, že se jimi nechala znovu oklamat. Nakonec se s obtížemi dobelhala k okraji dalšího příkrého srázu a s hrůzou si uvědomila, že jinudy cesta nepovede. Znovu, s posledním vypětím sil, šplhala dolů, bez jakéhokoliv jištění. Na vystouplých římsách si mohla vždycky chvilku odpočinout.
„Měla jsem ruce i nohy ztuhlé a zkřehlé od sněhu a špatně jsem nahmatávala chyty a stupy. Pravou nohou jsem šlápla příliš daleko a pak jsem levou nemohla ani nadzvednout. Visela jsem na skále roztažená jako žába, nedokázala jsem se pohnout, nedokázala jsem ani myslet. Na těle mi vyrazil pot. Dlouho se takto neudržím, prsty mi povolují, ruce se otvírají. Rozhodla jsem se, že se pokusím na římsu vyšvihnout a podařilo se to.“
Přes velké vyčerpání dokázala zdolat i poslední strmou skálu. Slunce hodně postoupilo a Lauren si uvědomovala, že do západu zbývá už jen pár hodin. Nepolevovala, ačkoliv nespala už víc než dvacet čtyři hodiny. Nejedla, jen občas upíjela ledovou vodu z tůní z rozpuštěného sněhu. Krajina se ale pozvolna měnila, sníh zmizel, sem tam se objevil zelený keř. V botách s podpatky se šlo těžko, zároveň však nepovažovala za dobrý nápad jít úplně bosá. Halucinace se opakovaně vracely, nenechávaly ji v klidu a neustále ji mátly.
Po setmění se jí podařilo dostat na turistickou stezku a po ní až k silnici vedoucí do první vesnice. Dokonce i po tom, co narazila na první skutečné obydlí, nebyl ještě nesnázím konec. Když zaklepala na dveře prvního motelu, nebyla pro samou únavu schopná vysvětlit, co se jí stalo. Obyvatelé vesnice ji zpočátku považovali za jednoho z dalších zdrogovaných přivandrovalců. Dvakrát se před ní zavřely dveře, než se konečně objevil šerif, který dobře věděl, že se pohřešuje žena z havarovaného letadla. Během dne totiž záchranáři jeho trosky v horách našli.
Já jediná jsem přežila, Lauren Elderová, Shirley Streshinská, Dekon, 1982
Lauren Elderová ušla od vraku letadla až do první vesnice během jednoho dne přibližně třicet kilometrů, nepočítaje různé odbočky, kterými se vydávala, když se honila za svými přeludy. Sestoupila z výšky 4413 metrů a prošla terénem, který se počítá mezi nejnáročnější oblast Sierry Nevady, vhodný pouze pro zdatné a zkušené horolezce. Neměla přitom žádné vybavení a cestu jí znepříjemňovalo několik zranění včetně zlomné ruky, kterou musela i přes bolest používat při šplhání. S jistotou lze říct, že její odhodlání přežít a dostat se do bezpečí bylo pevnější než samotná hora, kterou dokázala pokořit.
Zdroj informací a citací: Já jediná jsem přežila, Lauren Elderová, Shirley Streshinská, Dekon, 1982
