Článek
China Keitetsi se na rodila v Ugandě v roce 1976. V tom roce vládl zemi prezident Milton Obote, který svého času bojoval o moc s ukrutným Idi Aminem. Nutno dodat, že oba tito muži měli ruce silně zašpiněné krví a v krutostech se jeden druhému mohli rovnat. Do tohoto boje o moc se připlet ještě třetí člověk, Yoweri K. Museveni. Ten zpočátku spolupracoval s Obotem, ale proti Idi Aminovi bojoval na vlastní pěst a vytvořil odbojovou skupinu NRA (Armáda národního odporu). V této armádě byla zavedena novinka. Museveni kráčel ve šlépějích svých předchůdců a pro vítězství se neštítil ničeho. Jeho myšlenka, využívat v boji děti, se začala v praxi velmi hojně uplatňovat.
China neměla ani trochu radostné dětství. Narodila se rodičům, kteří se velmi brzy rozvedli. Otec svou ženu vyhnal a zakázal jí se s dětmi, které mu porodila, vídat. Tříletou dceru dal na výchovu své matce, která vřelým citem zrovna neoplývala. Dívka v prvních letech života nepoznala nic než opakované bití. Jak babička, tak i otec s macechou jí odjakživa ukazovali jedině tvrdou pěst. Stačilo se jen na něco zeptat a vysloužila si tím políček. Několikrát z domu utekla, ale protože byla příliš malá a nevěděla, co si se sebou počít, zase se k otcově rodině vrátila. Bohužel tvrdé výprasky nebyly to jediné, čemu musela čelit. V sedmi letech byla sexuálně zneužita jedním z otcových známých.
Myšlenky, které ve mně odmítání vyvolávalo, do mě zarývaly ještě hlubší rány. Cítila jsem, že si rodina nezaslouží místo v mém srdci. To proto se ve mně rodily zlé myšlenky. Bouřily ve mně a chtěly ven. Věděla jsem, že se něco musí stát, jinak vybuchnu. Živořila jsem, můj život byl velké citové strádání… Postupem času mi dokonce začínalo být jedno, jak se mnou zacházejí. Až sem jsem dospěla. Měla jsem jedinou starost: jak se dostat z domova. Útěk - útěk - útěk. I kdyby mě měl stát život.
V necelých deseti letech se rozhodla, že zkusí vyhledat svou skutečnou matku. Odešla z otcova domu a díky informacím od rodinné přítelkyně se vydala na cestu. Nakonec se s ní skutečně setkala, ale její pochroumaná mysl si přebrala následující události špatně. Matka dceru nepoznávala, ale přijala ji v domě, který sdílela s novým mužem. Chovala se k ní hezky, ale China nebyla zvyklá na přívětivost lidí a z toho důvodu ji nejspíš napadlo, že se k ní chovají mile, protože mají v plánu provést jí něco moc špatného. Když jednoho večera slyšela broušení nožů v kuchyni, přesvědčila samu sebe, že se jí nová rodina chystá sníst. Nezúčastněnému člověku se to může zdát naivní a úsměvné, ale dívka, která okusila tolik surovosti, brala své představy příliš vážně. Nakonec utekla i od matky a chvíli bloudila krajinou, než narazila na skupinu ozbrojených mužů.
Byli to vojáci z Armády národního odporu pod vedením Y.K. Museveniho. Když po několika dotazech zjistili, že děvče nemá rodinu a ani neví, kam má namířeno, bylo jasné, že už ji nikam nepustí. China zpočátku veškeré dění kolem sebe brala jako nějakou hru. Jednotka byla plná jiných děti, které pochodovaly v řadách za sebou v uniformách. Hned si přála zapojit se do té hry s ostatními, což jí bylo dopřáno. Tady se zpočátku skutečně cítila jako v rodině. Ve volných chvílích mohla s ostatními dětmi dovádět a nikdo ji tady netloukl. Samopal byl další zajímavá věc. Obdivovala zkušenější děti, které uměly zbraň během několika vteřin rozebrat a pak zase složit. Tohle byla její první skutečná hračka, kterou od někoho dostala.
O měsíc později už stála uprostřed bojiště a zjistila, že hra na vojáky ve skutečnosti žádnou hrou není. Pod palbou ohlušujících ran ze samopalů a kalašnikovů přihlížela tomu, jak její kamarádi přicházejí o život. China měla strach, ale svým velitelům vzdorovat neuměla. Kromě toho se jako dítě snadno nechávala manipulovat povzbuzujícími proslovy dospělých mužů. Všechny děti byly takto ovlivněny, a pokud některé projevilo zbabělost, stalo se terčem posměšků, často i trestů. China se musela zatvrdit. Kromě toho jinou rodinu neměla. Tady aspoň získala pocit, že je důležitá a že bojuje za skutečnou svobodu své země, jak jí důstojníci vštěpovali do hlavy.
Srdcem a duší jsme přísahaly, že dokončíme, co jsme započaly. Není věrnějšího tvora než dítě. Natožpak dítě, které nemá rodiče. Kam jsme se měly uchýlit? Kam jsme měly utéct? S veškerým majetkem na hlavě jsme se ve žhnoucím pekle mermomocí snažily udržet krok s dospělými a naše rozpukané rty přitom prahly po vodě… Náš zápal pro cokoliv se na rozdíl od nasazení dospělých nesl v duchu hesla: všechno nebo nic.
Musela jsem zabíjet, China Keitetsi, Motto, 2004
Tak si China postupně zvykala na to, že zabíjení je přirozená věc, kterou je třeba vykonávat dennodenně. Kvůli nedostatku vojáků v armádě přibývaly na válečné frontě další a další děti a Museveni se prohlásil za otce všech dětských vojáků. Některým dětem namlouval, že se jejich rodiče dostali do vězení a že jen díky vyhrané válce se dostanou zase na svobodu. China si v představách ale pěstovala úplně jinou realitu. Protože od svého otce a macechy dostávala jen výprask, toužila po tom, že se jednou vrátí domů a oba je zastřelí. Palné zbraně pro děti začaly znamenat to samé, co pro obyčejné děti znamenaly jejich matky.
Starostlivou matku, po jaké touží každé dítě, nahradily zbraně, které jsme s sebou všude vláčely. A my se k těm našim „uzinám“ a „kalchům“ upínaly. Vždyť to byla jediná obrana proti všem nástahám, proti surovostem, kterým by žádné dítě nikdy nemělo být vystaveno. Zvrácená náhražka matky.
Když se Museveniho odbojářům podařilo dobýt hlavní město, China doufala, že je válčení konec, ale úkol se nezměnil. Nepřátelé tu byli pořád a najednou bylo jasné, že jejich vytlačování a pobíjení nebude mít nikdy konce. Po třech letech tvrdých bojů, které jako zázrakem přežila bez větší úhony, se rozhodla z vojenského oddílu uprchnout. Pokud si ale myslela, že její život bude jiný, mýlila se. Její dětský svět se dávno rozplynul a ona neznala nic jiného než uniformu.
Sen o tom, že zabije otce i macechu jí rozmluvil kamarád. Nakonec se s otcem později setkala, když ho zastihla na smrtelné posteli, a dočkala se i relativního usmíření. Po útěku z odbojové jednotky vyhledala matku a tentokrát se s ní sblížila, ale už si neuměla představit, že bude chodit do školy a věnovat se tomu, čemu se věnují jiné děti v jejím věku. Ve třinácti letech uměla jediné - zacházet se zbraněmi a bojovat. V té době si vysoce postavení úředníci najímali několik osobních strážců a většinou mezi nimi byly i náctileté děti. Takovou práci si našla i China, ale několikrát se dostala do postavení, kdy ji její nadřízení sexuálně zneužili. Nakonec ale měla štěstí. Vyhlédla si ji rodina Ahmeda Kashillingiho, vrchního velitele a ředitele Armádního archivu. Žila spolu s jeho manželkami a několika dětmi v překrásné vile a užívala si všemožných výhod. Ve čtrnácti letech se na ni mnozí dívali s velkým respektem. Byla povýšena na seržantku a velitelku jeho ochranky.
Problémy nastaly s Kashillingiho pádem. Vysokým úředníkům se zdál být najednou nepohodlný, protože měl až příliš mnoho vlivu. China nikdy nezjistila, jestli se proti němu všichni postavili právem, nebo si na něj jen vymysleli komplot. On sám však ztratil postavení i veškerý majetek a rázem se stal psancem na útěku. Protože pro něj China pracovala, byla mnohokrát nucena podstoupit různé výslechy a ocitla se na nepříliš lichotivém seznamu podezřelých. I tak se jí v osmnácti letech přes známosti podařilo získat místo u vojenské policie.
Odjakživa mě fascinovala uniforma vojenské policie: červený baret a pásek s červeno-bílými pruhy. Většina kamarádů ze mě zanedlouho měla vítr. Brzy se oddílem rozšířila šuškanda a já si o sobě musela ledacos vyslechnout. Mezi seržanty jsem platila za jednu z nejchytřejších dívek a taky za nejrespektovanější vojenskou policistku celé jednotky.
Za nedlouho byl Chinin nadřízený a dobrý přítel sesazen a opět kvůli všemožným bojům o postavení uvězněn. China byla znovu pronásledována a stavěna do souvislosti s lidmi, které vládní orgány považovaly za zrádce. Začínala toho mít plné zuby a rozhodla se ze země uprchnout. Stíny minulosti se podepisovaly na její psychice, často myslela na své nešťastné dětství a kamarády, o které přišla ve válce. Na několik let zakotvila v Jihoafrické republice, odkud se na falešné doklady pokusila o emigraci, ale nikdy se jí to nepodařilo. Nechtěně otěhotněla, zároveň začala pít a nebyla schopná se o dítě postarat. Pracovala jako servírka, ale šlo to s ní čím dál hůř. Až nakonec narazila na jednoho úředníka z organizace pro uprchlíky. Ten ji pomohl obstarat právní cestou veškeré dokumenty, aby mohla vycestovat do Evropy. Její cílovou destinací se stalo Dánsko, kde zakotvila a mohla se začít léčit ze všech hrůz, kterými za svůj krátký život prošla. Bylo ji dvacet pět let, když o sobě napsala knihu a rázem se stala známou osobností po celém světě.
Dodnes se mi čas od času zasteskne po uzi. Ne že bych měla chuť zabíjet, ale ten samopal byl přece taková léta mojí jedinou hmatatelnou zbraní proti nejistotě. Ano, i proti největšímu úskalí - smrti… Nebudu předstírat, že chápu všechno, co mě v životě potkalo.Vím, že mám před sebou dlouhou cestu, že se musím vyrovnat se spoustou věcí… Na dětství vzpomínám jako na ponuré volání o pomoc. Volání, které nikdo neslyšel, a ti, co ho slyšeli, byli sami natolik slabí, že mi pomoct nemohli. Proto jsem se pokoušela najít východisko z nouze vlastními silami. Ať už v mezích zákona nebo za jeho hranicí. V krajině vlastního dětství jsem byla cizinkou.
China Keitetsi dnes pracuje pro Amnesty International, cestuje po světě a snaží se lidem přiblížit, co to znamená být skutečným dětským vojákem.
Zdroje informací a citací:
Musela jsem zabíjet, China Keitetsi, Motto, 2004
