Chátrají a vypadají děsivě. Kdysi velkolepé stavby, které člověk zanechal opuštěné. Znáte je?

Tato budova je postavena na základě architektonického návrhu, kterému se říká Panoptikon. Jde o kruhovou budovu a jejím smyslem má být dokonalý přehled o tom, co se uvnitř děje. Tento koncept skvěle vyhovoval někdejšímu kubánskému prezidentovi Gerardu Machadovi, který v tomto smyslu nechal vystavět vězeňský komplex. Po obvodu kruhové stavby jsou v patrech rozmístěné vězeňské cely a uprostřed místnosti stojí menší věž, odkud mají dozorci skvělý výhled všemi směry. Samotní trestanci si tak nemohou být nikdy jistí, v kterém okamžiku je strážci pozorují.

Věznice se budovala mezi lety 1926 - 1931 na ostrově Mládeže, který patří Kubě. Zahrnuje celkem pět budov, které dohromady dokázaly pojmout až 5000 vězňů. Nedobrovolnými hosty tu v 50. letech byli i bratři Castrovi. V té době se tu tísnilo více trestanců, než povolovala zmíněná kapacita. Nefungovala tu tekoucí voda, příděly jídla byly minimální, všude se válely odpadky a vláda věznici zásobovala jen těmi nejzákladnějšími potřebami.

Věznice fungovala až do roku 1967. Po tom, co pozbyla svého účelu, zůstala opuštěná a začala chátrat. Dnes je prohlášena národní památkou a funguje jako muzeum pro turisty. Kruhové budovy však zůstávají napůl rozpadlé, návštěvníci si mohou prohlédnout stísněné cely, z nichž každou obývali dva vězni. Atmosféra tu vládne spíše ponurá. Mezi oprýskanými zdmi, pod děravou střechou rozlehlých budov zasazených do tiché , trávou zarostlé krajiny, se člověk bezesporu cítí sklíčeně a jen přemýšlí nad tisícovkami zaniklých životů, které byly s tímto místem spjaté.

Česká klientela to má k Jadranu relativně blízko. Milovníci moře a slunce proto tuto lokalitu navštěvují rádi. Její kvality ocenili i první čeští developeři už před sto lety. V roce 1921 tady dvojice podnikatelů z Československa koupila pozemky v malebné zátoce poblíž vesnice Kupari, ležící na samém jihu Chorvatska. Stála tu tehdy pouze jedna cihelna, kterou přebudovali na skvostný lázeňský hotel se 166 pokoji. Dostal jméno Grandhotel Kupari.

Svého času patřil resort v zátoce s malou pláží k těm nejluxusnějším a turisté včetně vysokých hodnostářů si pobyt tady skvěle užívali. Součástí byl i skleník, kde se pěstovala čerstvá zelenina pro přípravu pokrmů. Po Druhé světové válce převzala resort místní armáda a mínila zde hostit příslušníky vojska, ale pak v Jugoslávii vypukla občanská válka a většina budov byla silně poškozena.

Od těch dob stojí torzo resortu opuštěné a nešťastně shlíží na malou zátoku se vzpomínkou na zlaté turistické časy. Přístup do sutin hotelu je poměrně snadný, nikde nejsou žádné zábrany, které by zvědavcům bránily projít se opuštěnými chodbami v přízemí, zarostlými bujnou vegetací, vystoupat po schodišti nahoru a nahlédnout do prázdných pokojů s balkóny, na kterých kdysi odpočívali spokojení klienti. Dnes je vám z pohledu na zničenou nádheru spíš úzko. K ponurosti opuštěného hotelu přispívá i fakt, že jeden z jeho zakladatelů se kvůli finančním problémům nakonec oběsil.

Opuštěný hrad stojí na malém, neobydleném ostrově Pollepel uprostřed řeky Hudson. Podle pověstí Indiánů na něm žili duchové. Příběh jeho založení ale není spojen s žádnými romantickým představami o králích a princeznách. Hrad dostal jméno po svém zakladateli Francisi Bannermanovi. Jednalo se o přistěhovalce ze Skotska, který se stal v novém světě úspěšným podnikatelem.

Bannerman se začal živit sběrem šrotu a starého železa z mořských přístavišť. Jeho úsilí bylo natolik úspěšné, že v něm skutečně začal podnikat. Na konci Občanské války se mu podařil v aukci odkoupit celý sklad s přebytkovým zbožím. Další přebytečné vybavení a munici odkoupil také po skončení Španělské války. Z Manhattanu, kde podnikal, ho brzy vyhostili. Kvůli obchodování s municí si musel dle zákona najít bezpečnější místo pro její skladování.

Do oka mu padl už zmíněný ostrov Pollepel, který odkoupil a tady začal budovat nový muniční sklad - jak jinak než ve stylu skotského hradu. Velká a impozantní budova byla dokončena v roce 1901 a svému majiteli dělala opravdu velkou reklamu. Do dnešních dní se na pozůstatcích stavby skví obrovský nápis - BANNERMAN ISLAND ARSENAL. Kromě skladiště vybudoval na ostrůvku rezidenci, kde se usadil se svou rodinou.

Tyto kdysi velkolepé budovy začaly podléhat zkáze po Bannermanově smrti v roce 1918. Ve dvacátých letech poničil budovu výbuch munice a v padesátých letech se potopil trajekt, který zajišťoval dopravu mezi ostrovem a pevninou. V šedesátých letech postihl budovu velký požár, který způsobil největší škody. Od těch dob se stavba rozpadá a na své okolí působí spíše jako zámek hrůzy. Duchové minulosti zde stráží pozůstatky munice, roztroušené po celém ostrově.

Každý z vás bezpochyby viděl nějaký ten horor a všichni určitě budeme souhlasit, že právě ty, které se odehrávají ve starých opuštěných nemocnicích patří k těm opravdu strašidelným. Jako v hororu se budete bezpochyby cítit během návštěvy zchátralé nemocnice Beelitz-Heilstätten v Berlíně. Jde o rozsáhlý komplex budov a zajímavý je například i tím, že se zde léčil samotný Adolf Hitler, když utrpěl zranění z První světové války.

Nemocnice, která zahrnovala přibližně 60 budov, vznikla v roce 1898 a byla primárně určená těm, kteří trpěli onemocněním plic a hlavně pak tuberkulózou. Během obou světových válek pak sloužila ku pomoci všem raněným vojákům. Po Druhé světové válce se dostala do okupace Sovětského svazu a fungovala až do roku 1995. Dnes se v některých menších budovách ještě provádí lékařské výzkumy (doufejme, že v plném souladu se zákonem), ale jinak byl celý zbytek obrovského komplexu ponechán svému osudu - opuštěný a zarůstající divokou přírodou.

Tady by se člověk po setmění zaručeně necítil ve své kůži. Pach dezinfekce je dle výpovědi návštěvníků ještě stále cítit v ovzduší. Neděsivější jsou ovšem příběhy krutých vražd, které se v tomto areálu odehrály. Ponuré místo se tehdy zalíbilo Wolfgangu Schmidtovi, jemuž se v devadesátých letech přezdívalo Bestie z Beelitzu. Má na svědomí 6 žen, které většinou uškrtil nebo ubil k smrti. Jedna z nich se v Beelitzu procházela s kočárkem. Vrah tehdy neušetřil ani jejího tříměsíčního syna. Po odpikání patnáctiletého trestu si nechal změnit pohlaví a dle dostupných informací se po tomto světě bezstarostně prochází dál.

Francouzká vesnice Oradour-sur-Glane měla stejně pohnutý osud jako Lidice v České republice. V době Druhé světové války zde žilo 643 obyvatel z toho 247 dětí. Lidé zde žili v poklidu a trpělivě vyčkávali až válka skončí. Vůbec netušili, že téměř nikdo z nich se jejího konce nedočká.

10. června 1944, pár dní po vylodění spojenců v Normandii, vtrhli do vesnice příslušníci nacistických ozbrojených sil s odhdláním zničit všechno živé. Důvodem měla být údajná pomoc, kterou obyvatelé poskytovali odbojovým jednotkám. Smutnou hrou osudu se velitel nacistů spletl. Vesnice, která odbojářům pomáhala, ve skutečnosti ležela o něco dál a měla podobné jméno, proto došlo k omylu. Tak či tak, za zradu musel někdo zaplatit. Ušetřeny nebyly ani ženy a děti. Příslušníci SS je všechny nahnali do kostela a ten poté zapálili. Každý, kdo se snažil uniknout, byl zastřelen.

Uvádí se, že masakr pžežilo šest nebo sedm lidí. Poslední do nedávna žijící byl Robert Hébras. Zemřel v roce 2023 ve věku 97 let. Hrůzné události toho dne popisuje ve svých pamětech. Narozdíl od Lidic, které byly naprosto srovnány se zemí, budovy v Oradour-sur-Glane do dnešních dní stojí. Prezident Charles de Gaulle rozhodl, že vesnici ponechá tak jak zůstala a učiní z ní upomínku na strašné události, ke kterým nemělo nikdy dojít.

Dnes může kdokoliv do opuštěné a zchátralé vesnice zavítat, projít se tichými ulicemi a v duchu uctít památku všech nešťastných obětí. Robert Hérbas opuštěnou vesnici také několikrát navštívil. Před svou smrtí řekl:

Vždycky pro mě bylo těžké se sem vrátit, ale je velmi důležité zachovat pozůstatky vesnice a dál vyprávět její příběh, aby se na něj nezapomnělo, až tady jednou nebudeme…

Zdroje informací:

Timeout, Wikipedia, Hiddenarchitecture, Zivotnacestach, Bannermancastle, Abandonedberlin, Atlasobscura, Washingtonpost