Článek
Pavlu Taussigovi bylo jedenáct let, když byl povolán do transportu směřujícího do koncentračního tábora. Během krátké doby jich vystřídal několik. Z rodné Bratislavy, přes sběrný tábor v Seredi se najednou ocitnul v tom nejvyhlášenějším - v Osvětimi. Přesto měl v mnoha ohledech velké štěstí, válka totiž pro Německo nesměrovala ke zdárnému konci.
Vyrůstal v rodině velkopodnikatele prodávajícího dřevo, uhlí a koks. Byl jedináčkem a vyrůstal v klidném, harmonickém prostředí. Kromě milujících rodičů na něho dohlížela i německá vychovatelka. Velmi dlouhou dobu neměl tušení, že se nad jeho hlavou stahují černá mračna. Dokonce i když už bylo úplně černo, necítil žádný strach. Rodiče ho totiž dlouho udržovali v blažené nevědomosti. Ke všemu byli natolik duchapřítomní, že jej nechali pokřtít už ve chvíli, kdy se narodil. Hitler se v té době akorát dostal k moci a o židovských občanech se nevyjadřoval nijak dobře.
Pavel Taussig v roce 2013
Díky tomu, že byl Pavel Taussig pokřtěn evangelickým farářem, mohl chodit do normální školy a nevztahovaly se na něj žádné zákazy. Nakonec se nechali pokřtít i jeho rodiče a stihli to těsně před vznikem samostatného slovenského státu 14. března 1939. Hitlerovy rasové zákony byly vyhlášeny až po tomto datu, takže rodina Taussigova byla těch nejhorších hrůz ušetřena. Jejich blízké okolí nicméně vědělo, co jsou zač, a proto ne vždycky šlo všechno hladce. Museli se například vystěhovat z pronajatého bytu, jelikož nájemník věděl o jejich skutečném původu a nemínil v domě Židy trpět, ačkoliv před nástupem Hitlera byl považován za rodinného přítele.
Malý Pavel ode všech známých slyšel, jak velké jsou Židé zlo, psalo se o tom i v novinách a obecně to všichni uznávali za pravdu. On sám tomu velkou pozornost nevěnoval, byl přece evangelík a s tímto vědomím prožíval své dětství až do svých osmých narozenin. Pak mu teprve rodiče řekli pravdu. Byl to pro něj šok. Zničehonic se musel chovat obezřetně, bál se na sebe poutat pozornost a svým rasově čistým spolužákům se od té chvíle bál oponovat. Učitelé věděli, že Pavel není skutečný křesťan, ale protože měl v pořádku dokumenty, přivírali nad tím oči. Nikdo si ovšem nemohl být jistý, jak dlouho to může vydržet.
V období školního roku 1944 a 1945 se Taussigovi odjeli ukrýt na venkov. Kvůli srpnovému povstání, kdy se skupina odbojářů pokusila svrhnout Hitlerovu vládu na Slovensku, upadli v nemilost všichni zbylí Židé, kterým byla udělena výjimka. Pavel byl i s rodiči nakonec povolán do transportu, který je nejprve dopravil do sběrného tábora v Novém Městě nad Váhom, poté pokračovali do Seredi, a nakonec do toho nejobávanějšího koncentračního tábora v Osvětimi. Na příjezd sem vzpomíná ve svých pamětech:
„Náš transport neprošel po příjezdu selekcí, což se do té doby stávalo zcela vyjímečně. Proto jsme byli pro staré osvětismké vězně senzací. O to víc, že jsme - rodiny s dětmi - bydleli v jednom baráku. Proto se na nás zpoza drátů dívali jako na exotická zvířata a my jsme zpočátku nechápali proč.“
Rodina měla opět štěstí v neštěstí. Jen pár dní před jejich příjezdem byla zničena všechna krematoria. Začalo se šuškat, že válka skončí v neprospěch Německa a příslušníci SS se pomalu ale jistě snažili zahlazovat veškeré stopy. Proto Taussigovi nemuseli projít selekcí a v umývárnách se skutečně mohli vysprchovat. Krátce nato si vyslechli od ostatních vězňů, jakému peklu vlastně unikli. Bylo jim zatěžko tomu vůbec uvěřit.
Zanedlouho byl Pavel od rodičů oddělen a až do osvobození se s nimi neviděl. Pak nastal den, kdy se měl začít likvidovat celý tábor, jelikož se blížili Rusové. Bylo rozhodnuto, že zbylí vězňové budou přemístěni. Pavel byl mezi těmi, kteří se vypravili na pochod, který byl pro mnohé pochodem smrti. První noc se šlo vkuse bez přestávky, cesta nebyla dobře schůdná a nesmělo se jít pomalu. Kdo upadl na zem a nedokázal vstát, byl ihned zastřelen. Během dne se dělali kratičké pauzy s jednou zastávkou na jídlo, kdy si vězni mohli sníst přidělený kus chleba. Pavel by unavený, v jednu chvíli mu skutečně už došly síly, ale měl štěstí, že byl ve skupině se silnějšími muži a ti ho táhli, dokud se zase nevzpamatoval. Další noc se spalo na opuštěném statku a následující den se muselo ujít znovu 30 kilometrů, než nastal soumrak.
Těm nejsilnějším se tímto způsobem podařilo dorazit až do Mauthausenu. Pavlovi se to jako dvanáctiletému chlapci nakonec povedlo také. Tři tisíce Židů se tu najednou tísnilo v obrovských stanech, které tu byly provizorně postaveny. Všichni spali na zemi a jídla bylo málo. Tady umírali lidé po stovkách. Po týdnu se pokračovalo pochodem dále do nedostavěného tábora Gunskirchen. Zde se opět tísnily tisíce vězňů v malých budovách. Latríny tu nebyly a nikdo se nedovažoval z budovy odejít, aby neztratil svoje vydobyté místo. Tak se stávalo, že mrtví zůstávali zaklesnutí mezi živými celé dny. Málokdy se našel dobrovolník, který by tahal mrtvá těla ven.
Pavel Taussig se zde dočkal konce války. Jeho stav nebyl nejlepší, když se v táboře objevili američtí vojáci. Než se vydal na cestu domů, musel se několik měsíců zotavovat v nemocnici. Bylo to zvláštní, jak se najednou lékaři snažili zachraňovat životy , které se Němci snažili s takovým úsilím několik posledních let systematicky likvidovat. Po dlouhém čekání se pak mohl vrátit do Bratislavy a s velkou radostí se tu shledal s matkou i otcem. I oni válečné útrapy přežili. Pavel z nich na tom byl nejhůř a ještě další rok se musel léčit v nemocnici z plicní a kostní tuberkulózy.
Během dlouhého pobytu v léčebném ústavu sepisoval svoje vzpomínky, které pak celá léta ležely zastrčené v šuplíku. Nerad si válečnou dobu připomínal a skoro s nikým o tom, co prožil, nemluvil. Po letech se oženil a stal se otcem, ale až teprve ve chvíli, kdy bylo jeho synovi 11 let, se rozhodl, že musí nechat své vzpomínky ožít. On sám se v 11 letech přece vydal na pochod smrti a bylo důležité, aby jeho prožitky nezanikly v dávné minulosti. Vrátil se ke svému deníku a rozhodl se jej s pomocí nakladatele vydat. Knihu Chlapec, který přežil pochod smrti pak věnoval svému synovi.
Po posledním vydání knihy v roce 2018 se znovu dostal do popředí zájmu veřejnosti a účastnil se několika rozhovorů s novináři. Dnes doufejme v klidu dožívá svůj zajímavý a dozajista naplněný život. Pokud mu bude zdraví sloužit i letos, oslaví 24. listopadu své 92. narozeniny.
Zdroj: idnes, video.aktualne
Literatura: Chlapec, který přežil pochod smrti, Pavel Taussig
