Článek
Byla to jedna z největších senzací 20. století. V roce 1983 svět obletěla zpráva, že se našly dlouho ukryté osobní deníky někdejšího obaváného diktátora. Adolf Hitler svou válku nevyhrál, a proto si poslední dubnový den roku 1945 vzal život. Světem nenáviděný, se i přesto stal jednou z nejzajímavějších postav, o které se mluví dodnes. Jeho osobnost byla rozebírána jak současníky, tak pozdějšími spisovateli, psychology, dokumentaristy, tvůrci filmů a pokud někdo přišel s nějakou novou informací, poutalo to okamžitou pozornost veřejnosti.
Když už si svět myslel, že je Adolf Hitler probraná a uzavřená kapitola, o níž se už nedá nic dalšího zjistit, objevil se na scéně jistý Konrad Kujau a v ruce držel učiněný poklad. Utajovaný Hitlerův deník! Za takovou cennost by führerovi příznivci a stejně tak odpůrci byli ochotní zaplatit tučnou odměnu. Jak je ale možné, že se Hitlerův deník našel po tak dlouhé době? Kde byl celý čas ukrytý? A jak k němu přišel Konrad Kujau? Veřejnost na své otázky postupem času dostala odpovědi.
Kdo je Konrad Kujau? Tento muž se narodil 27. června 1938 v německém městě Löbau do rodiny ševce Richarda Kujaua, který byl společně se svou ženou oddaným členem nacistické strany - NSDAP. Rodina živila šest dětí a po finanční stránce se neměla moc dobře. Malý Konrad se svými sourozenci dokonce musel nějaký čas pobývat i v sirotčinci. Přes veškeré útrapy dětství se v něm ale formovala osobnost nakloněná režimu a tehdejšímu velkému vůdci. Adolf Hitler pro něj nepřestával být idolem ani po skončení války.
Až do konce 50. let se mu finančně nijak nedařilo. Živil se manuálně různými pracemi. Jeho trestní rejstřík se pomalinku plnil záznamy za drobné krádeže, vloupání, rvačky a potyčky všeho druhu. Nakonec usoudil, že bude nejlepší opustit rodné město a přesídlit někam jinam. Přestěhoval se nejprve do Stuttgartu, později do Plochingenu, kde pracoval jako číšník. Brzy nato se oženil a se svou manželkou si otevřeli taneční klub. Konečně si finančně trochu přilepšili. Kujau se ve své čtvrti stal známou postavičkou, a protože chtěl vypadat zajímavě, vymýšlel si o sobě různé historky. Změnil si jméno a vyprávěl, jakým zajímavým životem dříve žil ve východním Německu.
Jeho podnik ale nakonec stejně zkrachoval, a tak se se ženou stěhovali zpátky do Stuttgartu. Opět pracoval jako číšník, ale tentokrát si našel zajímavější metodu, jak si přivydělat. Začal padělat potravinové lístky, nicméně se mu na to brzy přišlo a Kujau putoval do vězení, kde si ho nějakou chvíli nechali. Jakmile se ocitl na svobodě, odjel navštívit své příbuzné ve východním Německu a zjistil, že spousta lidí má ve vlastnictví upomínkové předměty z válečných dob, a to i přes nelibost komunistického režimu. Věděl, že na západě je o takové předměty zájem, a tak je začal na černém trhu levně kupovat, aby je později mohl dobře zpeněžit.
V roce 1974 si otevřel malý obchůdek se starožitnictvím, kde prodával především předměty spojené s dobou nacismu. Neštítil se ale některé předměty mírně vylepšit falešnými detaily a vymyšlenou historií. Tak například z jedné obyčejné vojenské helmy, používané během první světové války, učinil velmi cenný kousek, když začal tvrdit, že patřila právě Adolfu Hitlerovi, v té době ještě řádovému vojákovi. Mimo to padělal různé válečné dokumenty, které dle jeho slov patřily různým nacistickým pohlavárům, jakými byli Bormann, Hess, Himmler nebo Goebbels. Dával si práci s falšováním rukopisu a sběratelé si většinou ani nevšimli některých pravopisných chyb, nebo je úmyslně přehlíželi. Chtěli vlastnit sběratelský kousek, a tak obchodníkovi prostě věřili.
Konrad Kujau s jedním ze svých padělaných děl v roce 1992
V roce 1983 vyšel v německých novinách Stern článek upozorňující na senzační událost. Našly se Hitlerovy deníky, které po mnoho let zůstávaly v soukromém vlastnictví jednoho generála působícího za války v nacistickém Německu. Tyto deníky odkoupil novinář Gerd Heidemann od bratra zmíněného generála. V konečném měřítku se jednalo o celých 61 svazků a novinář je odkoupil za 2,5 milionu marek, aby je následně prodal novinám za úctyhodných 9 milionů. A kdo byl vlastně oním generálovým bratrem, jenž deníky tak dlouho schovával? No přece nikdo jiný, než náš známý Konrad Kujau.
Ještě ten samý rok vyvstaly určité pochybnosti. Někteří historikové věřili, že deníky jsou pravé, ale ozývali se i pochybovači podezřívající obchodníka z podvrhu. Nějakou dobu se přeli a spekulovali, ale nakonec se deníky dostaly do rukou forenzního vědce a ten po pár týdnech pečlivého zkoumání prohlásil, že rukopisy jsou padělané. Konrad Kujau byl vyslýchán, a ačkoliv nejprve zapíral, nakonec musel s pravdou ven. Měl přece velké zkušenosti s paděláním jiných dokumentů, ale očividně mu to nestačilo. Potřeboval přijít s něčím originálním a zfalšovat deníky největšího diktátora všech dob přijal jako tu největší výzvu.
Měsíce se učil psát staroněmeckým gotickým písmem, který Hitler používal. Poté ve východním Německu nakoupil staré sešity a opatřil je pravou černou stuhou se znaky SS. K upevnění použil voskovou pečeť používánou nacistickými vojáky. Smíchal několik druhů inkoustů a naředil je vodou, díky čemuž barva dobře stékala z pera, kterým psal. Nakonec jednotlivé stránky postříkal čajem a opakovaně s nimi tloukl o stůl, aby vypadaly opotřebovaně. Nutno připustit, že si s tím dal skutečnou práci, aby se dočkal kýženého výsledku. Na přebal deníků chtěl napsat inicály AH, ale protože byl přece jenom amatér, spletl si gotciké písmeno A a místo něj na každý deník napsal F . To byl nejspíš jeden z usvědčujích důkazů mluvících proti němu.
Iniciály, které Kujau omylem zaměnil. Horní řádek značí písmena FH a spodní řádek představuje písmena AH.
Potrestáni byli nakonec oba muži, kteří se snažili na falešných denících vydělat. Novinář Heidemann prohlašoval, že ho Kujau ubezpečoval, že jsou rukopisy pravé a Kujau zase tvrdil, že je Hiedemann kupoval a při tom moc dobře věděl, že jde o podvrh, jelikož byl obeznámen s tím, že obchodník dokonale ovládá psané písmo, které Hitler používal. Oba pánové tak vyfasovali tučné pokuty a k tomu si museli odpykat trest odnětí svobody v délce čtyř a půl let.
Po tom, co byl Kujau propuštěn z vězení, se zařadil mezi takzvané celebrity a užíval si své období slávy. Moderátoři si ho zvali do svých televizních pořadů, chtěli se dozvědět, jakým způsobem svá díla padělal a celkově se zajímali o jeho opovážlivý počin. Kujau si později dokonce otevřel podnik se svými výtvory, mezi nimiž například nechyběly obrazy známých malířů. Považoval je za umění a říkal jim Originální Kujaovi padělky. Nikdo mu to nemohl zakázat, jelikož je oficiálně vydával za nepravé a v tehdejší době ještě nebylo kopírování autorských děl nijak právně ošetřené.
Konrad Kujau zemřel v roce 2000 na rakovinu. V životě se mu rozhodně podařilo něco, k čemu by se odhodlal jen málokdo. Posuďte sami, jestli by ho lidé měli právem řadit mezi skutečné umělce.
Zdroje: abc.net, newyorker, latimes, theguardian, wikipedia
