Článek
Zažili jste to nejspíš všichni. Jdete po ulici a všimnete si zarostlého muže v ušpiněném potrhaném oblečení. Sedí opřený o stěnu budovy, vedle něj leží miska nebo papírový kelímek a uvnitř pár drobných. Zašátráte v kapse, vytáhnete nějakou tu kačku a přihodíte ji ke skrovnému výdělku. Anebo taky ne. Většina z nás dotyčného raději mine. Jen nás v duchu možná napadne: „Proč si proboha ten člověk nenajde nějakou práci?“
Obecně zastáváme názor, že žebráci si za svůj úděl většinou mohou sami. Nebo pro upřesnění, mohou za to, že v této zpočátku nedobrovolné situaci nakonec dobrovolně setrvávají. Jen pro zajímavost, ze statistiky Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí vyplynulo, že v České republice žilo v roce 2019 téměř 24 tisíc lidí bez domova. Průzkum Sociologického ústavu Akademie věd v roce 2017 zase prokázal, že 75 % tázaných bezdomovců přišlo o střechu nad hlavou kvůli dluhům. Další zajímavý údaj pak ukazuje, že 25 % dotazovaných pije denně alkohol.
Pokud jde o alkoholiky a narkomany, pak je opravdu těžké jim jakkoliv pomoct. Jejich závislost je stahuje ke dnu víc a víc. Všechno, co z kolemjdoucích vymámí, okamžitě zase propijí nebo utratí za drogy. Je to koloběh, ze kterého se cesta ven nachází velmi těžko. Jsou dokonce případy, kdy po vás takový člověk chce peníze a vy mu raději dáte svoji svačinu. Dočkáte se jedině toho, že ji po vás vztekle hodí zpátky. Za jídlo si totiž alkohol nepořídí.
Existují ale i žebráci, kteří svou každodenní činnost berou jako skutečnou a někdy opravdu namáhavou práci. O střechu nad hlavou mohli přijít podvodem, k tomu se přidala nenadálá ztráta zaměstnání, partner je opustil, rodina od nich dala ruce pryč. Nastal čas se o sebe nějak postarat. Tihle lidé si k životu na ulici rychle přičichnou - je v tom určitá svoboda, žádné závazky, žádné brzké vstávání, žádné povinnosti. Ale práce je tu přece jen dost. Žebrání není legrace. Může to být zaměstnání, jako každé jiné. Je potřeba vydělat si na jídlo, na nějaké ošacení a když se zadaří, tak i na příležitostné přenocování v levném hotelu.
O takovém životě dokázal ve své knize vyprávět například francouzský bezdomovec Jean-Marie Roughol. Na ulici žebral od svých mladických let. Rodina se mu moc nevyvedla, nikdo se o něj nikdy příliš nestaral. Chvíli pracoval jako číšník, později jako pomocník v palačinkárně, ale nikdy mu to nevydrželo moc dlouho. Vždycky nakonec skončil na ulici, a tak se tam nakonec zabydlel natrvalo.
Jeho nejdůležitějším rajónem se stala věhlasná Champs-Élysées v Paříži. Pohyboval se především v okolí jednoho z oblíbených obchodního domů. Brzy se tu už se všemi znal, někteří zaměstnanci mu kupovali kávu, někdy i oběd. Se všemi se snažil vyjít, choval se přátelsky, s procházejícími zákazníky se dával do řeči, vtipkoval a většinou se mu podařilo získat patřičnou odměnu. Ne, že by si mohl vyskakovat, ale na jídlo, cigarety a další potřebné věci si vydělat uměl.
Postupem času jsem se naučil, jak upoutat pozornost kolemjdoucích a hlavně odhadnout, jak na koho. V tom jsem byl profík. Copak to není řemeslo jako každé jiné? Je fakt, že někdy je to krapet těžší než v jiných profesích. Ale potkáváte spoustu lidí, máte kamarády, někdy se seznámíte se zajímavými tipy, nejste celý den zavření mezi čtyřmi stěnami kanceláře, máte volnou pracovní dobu. Nemám rád, když mě někdo do něčeho nutí a když nemůžu být svým vlastním pánem…
Na Champs-Élysées nepotkával jen obyčejné lidi. Častokrát mu cestu zkřížila nejedna celebrita. Nemohl si například vynachválit dobrotivého Jeana Paula Belmonda, nebo podle něj úžasného Roberta Hosseina (komu to jméno nic neříká, možná si vybaví charismatického Joffreye de Peyraca ze série o Angelice). Díky Hosseinovi si dokonce zahrál komparz v jednom jeho filmu. Naproti tomu takový Alain Delon byl podle něho lakomec, ze kterého nic nevypadlo. Do sympaťáků měl prý daleko.
Jean-Marie Roughol si po čase našel přítelkyni, zabydleli se ve skromném bytě, narodily se mu dvě děti, začal dostávat státní příspěvky, ale svojí práce na ulici se vzdát nechtěl. Nic jiného dělat neuměl a žebrání mu šlo dobře, vlastně ho to svým způsobem bavilo. Jednoho dne se dal do řeči se známým politikem Jeanem-Louisem Debrém. Ten ho přivedl na myšlenku, napsat o životě na ulici knihu.
Roughol nezahálel a s Debrého pomocí knihu nakonec skutečně vydal. Ta se vzápětí začala hojně prodávat. V roce vydaní (2015) se prodalo kolem 50 tisíc výtisků a byla přeložena do několika cizích jazyků. Dalo by se říct, že si přišel ke slušnému výdělku. V minulém roce poskytnul krátký rozhovor po tom, co venku na ulici umrznul bezdomovec. Vyjádřil prosbu vládě, aby se snažila pro tyto lidi otevřít více azylových domů. O sobě prozradil, že pracuje jako vrchní číšník v hotelu. I po tom, co vydal knihu, se údajně k životu na ulici vracel. Ve své knize to popisuje jasně:
Ulice je můj svět. Mám ji vrytou hluboko v srdci. Přes všechny nesnáze, násilí, neporozumění je mi na ní dobře. Jasně, pro některé jsme méně než vzduch, ani nás nezaregistrují, jiným zas nabouráváme jejich „čisté svědomí“. Proto námi opovrhují a nenávidí nás. Ale setkáváme se také s dobrými lidmi, kteří nám chtějí pomoct a nesoudí nás.
Na ulici můžeme narazit i na takové typy lidí, kteří si na bezdomovce vlastně jen hrají a žebrání je pro ně dost výdělečný byznys. Nejspíš opravdu záleží na tom, jestli začnete žebrat, protože musíte, nebo proto, že v tom vidíte dobrý potenciál, jak si jednoduše nahrabat. Roughol například potvrdil, že do ulic pronikají skupiny Romů nebo jiných mafiánských partiček, které si pro sebe zabírají nejvýdělečnější rajóny. Napadají ostatní bezdomovce, berou jim jejich výdělky, někteří zacházejí tak daleko, že si nechávají amputovat končetiny, aby při žebrání vzbudili větší lítost. Využívají mimo jiné svoje děti nebo domácí zvířata a nejenom, že žebrají, ale velmi šikovně vás při tom i okradou.
Podobný příběh se točil kolem britského bezdomovce Simona Wrighta. Tři roky, den co den vysedával na lukrativním místě poblíž bankomatů v Londýně, kde si lidé pravidelně vybírali peníze. Měl u sebe svého psa, zmuchlaný spacák a ceduli s nápisem, že je bezdomovec. Lidé mu v dobré víře, že se má opravdu špatně, dávali někdy i dost štědré peněžní dary. Možná by mu to všechno procházelo dál, nebýt právě té cedule, kde se psalo něco, co nebyla pravda.
Wright si údajně vyžebral kolem 50 tisíc liber za rok. Díky svému výdělku si mohl pořídit velmi hezký byt, ve kterém trávil bezstarostné večery a noci, aby hned další den ráno vyrazil na svou denní šichtu. Na rozdíl od výše zmíněného Roughola to ale nebyl moc velký sympaťák. Když mu lidé odmítli dávat drobné, byl na ně agresivní a jeho pes dokonce na některé kolemjdoucí útočil.
Magistrátu města došla trpělivost a Wright dostal zákaz žebrat nejenom na daném místě, ale vůbec v celém Londýně. Zákaz však platil pouze na dva roky, takže je možné, že po uplynulé době pokračoval ve svém zaměstnání zvesela dál anebo prodal byt a přestěhoval se do jiného města. Další informace o něm nejsou známy.
Když se to vezme kolem a kolem, záleží na člověku, jak ke svému osudu přihlédne. Z morálního hlediska se na bezdomovce a žebráky nedíváme zrovna přívětivě. Nadáváme jim do lajdáků a budižkničemu, kteří jsou líní najít si práci. Někteří to ale jako práci berou, a to ne zrovna jednoduchou. Odolávat nadávkám a prosit celý den o drobné nehledě na to, jestli venku mrzne nebo paří slunce, rvát se s ostatními žebráky o výdělečné rajóny, to všechno zkrátka vyžaduje jistou aktivitu. Zadarmo to dělat určitě nebudou. Někteří jsou s tímhle životem spokojení a měnit ho nechtějí.
O tom, jak žijí bezdomovci u nás v Praze, ví své i Václav Bural, který na ulici vydržel 4 roky. Jakmile dostal příležitost z ulice vypadnout, bez mrknutí oka po ní skočil. Jemu se pouliční život do krve nedostal, ačkoliv měl i slabé chvilky, kdy si říkal, že venku přežívá celkem dobře a nemusí se kdovíjak snažit. K žebrání se nikdy neodhodlal, ale byl svědkem toho, že jiným bezdomovcům se podařilo vydělat klidně i dva tisíce korun během dne.
Na ulici jsou podle něho nejhorší chladné noci. V tomto ohledu mu pomáhaly různé squaty. Jídlo, co zbylo, dostával každý večer v jednom čtyřhvězdičkovém hotelu. Jiní bezdomovci mu pomáhali a dávali mu další tipy, kde se dá obstarat strava nebo jiné potřebné věci. Po čtyřech letech se mu však podařilo vrátit se do života se stabilním zázemím a na ulici už rozhodně nemíní marnit čas.
Jak praví lidové rčení: Každá zkušenost je dobrá zkušenost. Ti, co si prošli potulným způsobem života, si alespoň jednou pro vždy ujasní, jaké jsou jejich priority. Ať si každý naloží se svým osudem, jak uzná za vhodné. A ti, kteří mají své zázemí jisté, mohou zapřemýšlet, jestli by nějakou tu korunu do misky žebrákovi hodili či nikoliv.
Anketa
Literatura: Povolání žebrák, Jean-Marie Roughol, Jean-Louis Debré, překlad: Blanka Carriére
