Článek
Edith Hahnová vyrůstala ve Vídni v židovské rodině spolu se svými rodiči a dvěma sestrami. Než se k moci začal šplhat Adolf Hitler, žili všichni bezstarostně, stejně jako kdokoliv jiný. Nikdo se tehdy na ně ještě nedíval s opovržením, sousedé se s nimi rádi dávali do řeči a bez ostychu navštěvovali restauraci, kterou její rodina vlastnila. Edith byla velmi chytrá dívka, ráda četla a vzdělávala se. Otec by ji sice raději viděl jako ženu v domácnosti, ale na přímluvu profesorů ze školy jí bylo nakonec umožněno studium na právnické fakultě. Jenomže pak se smyčka kolem všech lidí neárijského původu začala pomalu utahovat.
Edithin otec stihl zemřít ještě před vypuknutím války na zástavu srdce. Nemusel tak alespoň přihlížet tomu, jak Němci zabavují jeho restauraci. Nad Židy se začala stahovat černá mračna. Edith, která přečetla celý Hitlerův Mein Kampf, nad knihou nejdřív kroutila hlavou. Vůbec nevěřila tomu, že by lidé jeho slova poslouchali a mysleli je vážně. Nadále přehlížela první známky nepřátelství svého okolí. Byla si jistá, že tomu, co nevidět někdo udělá přítrž, ale to se bohužel nestalo.
Člověk, kterého Němci poslali, aby Vídeň zbavil Židů, se jmenoval Adolf Eichmann. Jeho zákroky se staly modelem, jak vyčistit říši od Židů, aby byla „Judenfrei.“ Nutil nás, abychom zaplatili co nejvíc, chceme-li odejít. Bohatí museli upsat veškerý svůj majetek, chudší byli nuceni platit za povolení k odjezdu takové sumy, že se rodiny často rozhodovaly, které z dětí odjede a které zůstane. Bandy hrdlořezů ovládaly ulice. Jezdili po městě v náklaďácích, předváděli zbraně a pásky s hákovými kříži. Když chtěli někoho sebrat nebo zbít, nic jim v tom nebránilo.
Edithina matka stačila dát dohromady nějaké peníze, aby dostala povolení k odjezdu pro nejmladší dceru. Musela rozprodat značnou část jejich majetku. Starší sestra se zase narychlo provdala za svého přítele a spolu s ním odjela ilegálním transportem do Palestiny. Prodali všechno možné, aby si mohli koupit jízdenky. Nakonec sehnali dost peněz i na jízdenku pro Edith, ale ta si nedokázala představit, že by opustila město, které pro ni bylo domovem a už vůbec nechtěla opustit matku, která by zůstala úplně sama. Kromě toho jí chybělo už jen pár posledních zkoušek, aby dokončila studia a získala diplom. Z těchto důvodů se rozhodla zůstat. Později jí však bylo oznámeno, že k závěrečným zkouškám ji kvůli jejímu rasovému původu nepřipustí.
Maminku a mě neuvěřitelně rychle postihla chudoba. Normálně vydělávat jsme nesměly. Nezbývalo než začít vyměňovat zbytek majetku za věci, které jsme zoufale potřebovaly. Maminčina mladší sestra se usadila v Bělehradě se svým manželem, který byl zaměstnán u dunajské lodní společnosti. Po kapitánovi jedné lodi nám posílali balíčky s jídlem a my se o ně dělily s lidmi, u kterých jsme bydlely. Byly jsme na těch balíčcích úplně závislé.
Před válkou žilo ve Vídni přibližně 185 tisíc Židů. 100 tisíc z nich mělo štěstí a podařilo se jim ze země uprchnout. Ti, co zůstali, museli být zaregistrováni. Postupně dostávali předvolání a museli se dostavit na příslušný úřad. V roce 1941 přišla řada na Edith a její matku. Obě měly být poslány na sever Německa, kde si Židy najímali jako levnou pracovní sílu. Edit se podařilo příslušníky SS přesvědčit, že její matka je už stará a nemocná a že by jim k ničemu nebyla. Nakonec se tedy na cestu vydala sama. Dostala se na obrovskou farmu, kde se pěstoval chřest. Tady pracovala od brzkého rána až do pozdního večera každý den. Spolu s několika ženami obývala velmi nuzný přístřešek a dostávala jen velmi málo jídla. Musela pracovat jak v dešti, tak za úmorného vedra. Pokud někdo z žen onemocněl, nikoho to nezajímalo. Do práce se muselo v každém případě. Osobní volno měla Edith pouze v neděli od 14:00 do 18:00. V tuto dobu mohla s ostatními ženami navštívit nedaleké městečko. Často je ovšem jezdila kontrolovat místní policie.
Policie nám pravidelně vylepovala všelijaká varování. Co bývalo kdysi úplně normální, dnes byl zločin nebo přestupek. Jít si zatančit, jít do kina, vypít si v kavárně pivo - to všechno se stalo pro Židy zločinem… Celé jaro jsme řezaly chřest, plazily jsme se mezi řádky, kopaly, plely. Zpočátku jsme pracovaly padesát šest hodin týdně, potom nás nutily dřít až osmdesát hodin.
Mezitím, co Edith pracovala na poli, dostala její maminka povolání do transportu. Rychle si proto zažádala o povolení odjet zpátky do Vídně a připojit se k ní. Celý proces ale trval déle, než myslela. Když se nakonec dostala do města, matka už mezitím odcestovala. Nestihly se ani pořádně rozloučit. Edith se samozřejmě měla také hlásit k odjezdu, místo toho se však rozhodla skrývat. Sundala si židovskou hvězdu a chodila od známého ke známému. Vždycky mohla někde na chvíli zůstat, ale nikdy ne příliš dlouho. Každý měl strach ukrývat Židy. A pak se stalo něco, co mohla mladá dívka skutečně považovat za štěstí. Oslovil ji sympatický muž jménem Werner Wetter, se kterým se začala scházet. Během několika schůzek se do ní bezhlavě zamiloval.
Jejich vztah chvíli pokračoval, pak se jí ale musel svěřit s tím, že jí lhal. Nepřiznal se, že je ženatý, ale byl odhodlaný se s manželkou rozvést. A Edith si nakonec musela také dodat odvahy a povědět svému nápadníkovi pravdu. Řekla mu, že je Židovka a že se musí ukrývat. Werner patřil do nacistické strany a pracoval jako vedoucí v továrně, kde se natírala vojenská letadla. Skutečnost, že se zamiloval do Židovky, s ním zpočátku otřásla, ale silný cit nakonec zvítězil. Skutečně se rozvedl a zanedlouho se oženil s Edith. Nutno ještě poznamenat, že Edith celou dobu vystupovala pod cizím jménem a s pomocí kamarádky si obstarala falešné doklady. Pravda mohla ale kdykoliv vyjít najevo.
Manželům se nakonec narodila dcera. Edith většinou z domu moc nevycházela, starala se především o domácnost a o to, aby měl manžel a jejich dítě co jíst. O nic jiného se nezajímala, do ničeho se nepletla, aby na sebe neupozorňovala.
Během jednoho roku jsem se proměnila z nejubožejší bytosti v Třetí říši - byla jsem přece židovská otrokyně na cestě do transportu - ve váženou osobu a árijskou matku. Lidé mi projevovali úctu. Kdyby tak věděli, kdo jsem doopravdy! Byla to tak absurdní situace, že jsem z toho trochu bláznila.
Byla jsem ženou nacistického oficíra, Edith Hahn Beer, Nakladatelství Faun, 2002
Edith ve svém neobvyklém přestrojení přečkala celou válku, aniž by na její podvod někdo přišel. Ke konci války musel její muž na frontu a během bojů byl zraněn a zajat Rusy. Odvezli ho do zajateckého tábora a Edith opět zůstala na všechno sama. Válka ale naštěstí skončila a ona mohla znovu začít používat svoji vlastní totožnost. V těžkých měsících po válce, kdy všeho bylo stále nedostatek a všude panoval chaos, získala skvělé zaměstnání. K projednávání válečných zločinů bylo potřeba mnoho právníků a soudců. Ačkoliv Edit neměla diplom, i tak byla uznána jako absolventka právnické fakulty a mohla začít vykonávat úřad právníka, a nakonec i soudce.
Několik měsíců se snažila dostat manžela z ruského zajetí, což se jí nakonec podařilo. Shledání bylo šťastné, ale manželská idylka netrvala příliš dlouho. Wernerovi se nedařilo najít práci, zatímco Edith jí měla až nad hlavu. Už to nebyla tichá žena v domácnosti, teď konečně dělala, co ji bavilo a na péči o domácnost a manžela už jí tolik času nezbývalo. Hádky mezi nimi se stupňovaly a manžel se s ní nakonec nechal rozvést. Každý si šel svou vlastní cestou.
Edit Hahnová později emigrovala za svou sestrou do Anglie. Dozvěděla se od ní, že jejich maminka zemřela krátce po příjezdu do koncentračního tábora. Podruhé se Edith vdala za československého Žida a toto manželství jí vydrželo třicet let. Po jeho smrti se přestěhovala do Palestiny, kde spokojeně dožila svůj život mezi lidmi svého národa. Před tím, než v roce 2009 zemřela, stihla ještě v pamětech sepsat svůj neuvěřitelný příběh.
Zdroje informací a citací:
Byla jsem ženou nacistického oficíra, Edith Hahn Beer, Nakladatelství Faun, 2002
