Článek
V sobotu 6. září 1952 se letiště ve Farnborough v anglickém hrabství Hampshire proměnilo v obrovské divadlo pod širým nebem. Na každoroční leteckou přehlídku pořádanou Společností britských výrobců letadel (SBAC) dorazilo přibližně 120 tisíc návštěvníků. Počasí bylo poměrně příznivé, i když oblohu místy zakrývala mračna.
Městečko Farnborough ležící jihozápadně od Londýna pojí s letectvím dlouhá historie. Už od počátku 20. století zde působilo významné britské letecké výzkumné středisko a právě tady se v roce 1908 uskutečnil první řízený let motorového letadla na území Velké Británie. Když po druhé světové válce hledala Společnost britských výrobců letadel vhodnější místo pro své stále větší přehlídky, Farnborough nabízelo téměř ideální podmínky: dlouhou přistávací dráhu, dostatek prostoru pro letadla i návštěvníky a dobré spojení s Londýnem. První letecká přehlídka se zde konala v září 1948. Postupně se z ní stala jedna z nejvýznamnějších světových událostí leteckého průmyslu, na níž výrobci představovali nejnovější technické novinky a prototypy letadel.
V roce 1952 už měla tato tradice za sebou čtyři ročníky. Na letištní ploše stály desítky nejmodernějších britských letounů, které si lidé mohli prohlédnout zblízka. Ve vzduchu se pak střídaly dopravní stroje, bombardéry, stíhačky i vrtulníky. Diváci mohli obdivovat například proudové stíhačky nebo dopravní letouny. Velkou pozornost přitahoval obří bombardér Avro 698, později pojmenovaný Vulcan, který se měl veřejnosti poprvé představit právě během tohoto dne. Lidé se těšili na ukázky rychlosti, obratnosti a technické možnosti nových strojů. Nikdo z přítomných netušil, že jedna z nejočekávanějších leteckých ukázek se za několik okamžiků promění v katastrofu.
Představení nového stíhacího letadla
Přehlídkový letoun de Havilland DH.110 představoval pokus o stíhačku nové generace. Měl být rychlý, výkonný a schopný zasahovat proti nepřátelským letounům ve dne i v noci, dokonce i za špatného počasí. Proto dostal dva proudové motory a místo jednoho pilota měl dvoučlennou posádku. Zatímco pilot se soustředil na řízení a bojový manévr, jeho kolega měl obsluhovat radar a vyhledávat nepřítele.
Na první pohled se DH.110 od běžných stíhaček výrazně lišil. Měl dlouhý, štíhlý trup, dozadu šípovitě zahnutá křídla a dva mohutné ocasní nosníky, které vybíhaly od motorových gondol až k samostatným svislým ocasním plochám. Vypadal tak trochu jako letadlo z budoucnosti. Jeho konstrukce navazovala na starší stroje de Havilland Vampire a Venom, ale přinášela podstatně výkonnější motory a aerodynamický tvar přizpůsobený mnohem vyšším rychlostem. DH.110 už navíc dokázal překonat rychlost zvuku při střemhlavém letu.
Projekt měl ambice stát se základem nové stíhací techniky britského letectva a námořnictva. Později se z něj vyvinul námořní stíhací letoun Sea Vixen, který skutečně vstoupil do služby u britského námořnictva. V září 1952 však byl DH.110 stále experimentálním strojem, jehož konstrukce procházela náročnými zkouškami.
Sea Vixen z roku 2014.
Jeden z nejlepších pilotů
Za řízením zkušebního proudového letadla seděl třicetiletý John Douglas Derry, jeden z nejtalentovanějších britských pilotů své generace. Narodil se v egyptské Káhiře, ale už jako mladík se vrátil do Anglie, kde ho fascinovala letadla startující z letiště ve Farnborough. Jeho zájem o létání postupně přerostl v kariéru vojenského pilota.
Za druhé světové války sloužil u britského královského letectva, létal na stíhačkách Hawker Typhoon a Tempest a nakonec velel vlastní peruti. Po válce se vydal cestou zkušebního létání a brzy se zařadil mezi nejvýznamnější odborníky v oboru. V dubnu 1948 vytvořil rychlostní rekord a o několik měsíců později se stal prvním Britem, který překonal rychlost zvuku. Za sebou měl stovky hodin v experimentálních strojích a pověst mimořádně přesného pilota, který dokonale znal letadla, jež svěřoval do svých rukou.
Ani přípravy na vystoupení ve Farnborough však neprobíhaly úplně podle plánu. Derry měl původně předvádět druhý prototyp DH.110, jenže ten musel být kvůli technickým problémům odstaven. V den závěrečné ukázky proto společně se svým kolegou Anthonym Richardsem odletěl do Hatfieldu, kde převzali první prototyp označený WG236. Stříbrný stroj byl připraven k předváděcímu letu. Derry se měl s letounem dostat do výšky přibližně dvanácti kilometrů a poté předvést jeho rychlost a schopnosti nad hlavami desítek tisíc diváků. Byla to další příležitost ukázat, kam až se britské letectví dokázalo posunout.
Ukázka s děsivým koncem
Derry nejprve předvedl prudké stoupání, při němž letoun vystoupal do výšky přibližně 5000 metrů. Následoval rychlý střemhlavý let, při kterém DH.110 překonal rychlost zvuku. Poté se pilot vrátil k letišti, aby předvedl další manévr. Vtom se stalo něco, co diváci zpočátku nedokázali pochopit. Od letadla se začaly oddělovat první části konstrukce. Během okamžiku se odlomily vnější části obou křídel a následně se od trupu oddělily motory i přední část letounu. DH.110 se rozpadal přímo ve vzduchu.
Někteří přihlížející později popisovali, že trosky připomínaly stříbrné konfety rozptýlené po obloze. Pětiletý Richard Gardner, který nehodu sledoval, si po letech vybavoval, jak se zbytky letadla snášely k zemi jako list. Jenže ne všechny části padaly pomalu. Dva mohutné motory se po oddělení od trupu řítily vzduchem jako střely. Jeden dopadl mimo hlavní prostor s diváky, druhý zamířil k vyvýšenému místu zvanému Observation Hill, kde se shromáždily stovky lidí. Hlasatel letecké přehlídky začal do reproduktorů naléhavě křičet: „Pozor!“ Bylo však příliš pozdě.
Motor dopadl přímo mezi přihlížející. Jeho obrovská hmotnost a rychlost nemilosrdně smetly lidi, kteří se před ním neměli kam ukrýt. Části letounu zasáhly také další místa letiště. John Derry a jeho kolega, letový pozorovatel Anthony Richards, zahynuli spolu s devětadvaceti diváky. Dalších 63 lidí utrpělo zranění.
Proč k neštěstí došlo?
Vyšetřování odhalilo, že za katastrofou stála konstrukční slabina křídla. Jeho přední část byla řešena takzvanou konstrukcí D-nose, která se již dříve osvědčila u lehčích letounů de Havilland. U těžšího a rychlejšího DH.110 však nedokázala bezpečně odolávat silám vznikajícím při prudkých manévrech. Když John Derry po rychlém průletu zahájil další zatáčku a přecházel do stoupání, vnější části křídel se pod vlivem aerodynamického zatížení začaly kroutit. Nejprve se odlomila pravá a vzápětí levá část křídla. Následovala prudká změna sil působících na letoun a konstrukce se během okamžiku rozpadla.
Nešlo tedy o pilotovu chybu, ale o nedostatečně prověřenou konstrukci. Po katastrofě byly letouny DH.110 uzemněny a jejich křídla prošla zásadními úpravami. Upravený prototyp se vrátil do vzduchu v červnu následujícího roku a další vývoj nakonec vedl ke vzniku námořního stíhacího letounu Sea Vixen.
John Derry se stal jednou z prvních osob, jejichž jméno se v souvislosti s tragédií začalo objevovat v otázce odpovědnosti. Následné šetření ho však jednoznačně očistilo. Velitel experimentálního létání při výslechu uvedl, že pilot podle něj neměl čas zaznamenat jakékoliv varování před blížícím se selháním letounu. Porota nakonec rozhodla, že oba letci zahynuli nešťastnou náhodou při výkonu služby a že za smrt diváků nelze vinit pilota. Nikdo nebyl v souvislosti s katastrofou veřejně označen za viníka trestného činu.
Po katastrofě
Tragédie se stala připomínkou toho, že ani zkušený pilot ani technicky vyspělý stroj nemohou zaručit, že vše proběhne bez problémů. Od té doby se začal klást větší důraz na kontrolu konstrukcí přehlídkových letadel a zároveň se zvýšila bezpečnostní opatření. Letecká přehlídka z roku 1952 zůstala tou nejtragičtější v historii Velké Británie.
Zajímavé přitom je, že na místě dlouhá desetiletí neexistoval žádný památník věnovaný obětem této katastrofy. Změnu inicioval člen organizace Farnborough Air Sciences Trust Michael Foreman, kterého k tomu přivedla zkušenost s jinou leteckou tragédií v Shorehamu v roce 2015. Podařilo se mu získat prostředky na vytvoření pamětních cihel se jmény všech, kteří při neštěstí zahynuli. Ty byly umístěny u muzea Farnborough Air Sciences Trust. Slavnostní odhalení se uskutečnilo 6. září 2021, přesně v den 69. výročí katastrofy. Zúčastnili se ho také příbuzní některých obětí, včetně dcery pilota Johna Derryho.
Zdroj:
