Článek
Noční můra
Byl čtvrtek 18. března 1937 a v texaském městečku New London se blížil konec dalšího školního dne. Místní ropná pole přinášela oblasti nebývalé bohatství a zdejší školní obvod patřil k nejbohatším na americkém venkově. Moderní školní budova byla chloubou obyvatel a vzdělávaly se v ní stovky dětí z širokého okolí. Ten den se žáci připravovali na meziškolní sportovní a vědomostní soutěže, které se měly konat následujícího dne v nedalekém Hendersonu. Pro mnohé z nich to znamenalo den volna, na který se těšili. V budově ještě probíhala výuka, zatímco v tělocvičně se sešli rodiče na schůzi sdružení rodičů a učitelů. Školní den měl za několik minut skončit. Nikdo netušil, že se z něj stane jedna z nejhorších školních tragédií v amerických dějinách.
Osmiletý Kenneth Honeycutt si ten den pamatoval téměř do nejmenších podrobností. Se svým mladším bratrem Baxterem si hrál venku nedaleko školy, když se ve 15.10 ozvala ohlušující rána. Do konce vyučování zbývalo asi dvacet minut a školní autobusy už čekaly na děti před budovou. Kenneth měl ve škole několik příbuzných, mezi nimi i svou tetu Elson a bratrance Forresta, který chodil do šesté třídy. Forrest výbuch nepřežil, teta utrpěla zranění zad.
Mary Rebecca Plattonová si z osudného okamžiku pamatovala především prudký výbuch a náhlé probuzení z bezvědomí. Ještě před chvílí seděla v lavici, pak se probrala a zahlédla spolužačku, jak vybíhá ze třídy. Zvedla se a vyskočila z okna ve druhém patře. Při dopadu si poranila koleno, ale dokázala se rozběhnout ke školní tělocvičně a odtud zamířila k přední části budovy. Venku už viděla děti nastupovat do autobusů. Začala mezi nimi hledat svou sestru Minnie, která byla ve škole o patro níž. To se naštěstí podařilo a společně pak našly ještě oba své bratry. Mary sice výbuch přežila, jeho následky si však nesla ještě dlouho. V následujících dnech ji trápily silné bolesti hlavy a lékaři zjistili, že utrpěla poranění hlavy, kvůli němuž musela podstoupit operaci. Později měla potíže se soustředěním a sama říkala, že od tragédie už nikdy nedokázala přemýšlet tak jasně jako dřív.
Desetiletý Claude Joseph byl v páté třídě, když se osudného dne školní budovou rozlehl výbuch. Seděl právě na hodině angličtiny v jihovýchodním křídle budovy, když se podle jeho vzpomínek všechno během okamžiku změnilo. „Nikdo nevěděl, co se stalo,“ vzpomínal po letech. Jeho učebna se zřítila a všude kolem se zvedl prach, kouř a trosky. Snažil se dostat ven a všiml si své učitelky , která stála u okna. Pomohl jí ven a vzápětí se sám dostal na svobodu. Pak se rozběhl domů. Bylo to přibližně pět kilometrů a cestou se ani neohlédl, aby zjistil, co po škole zůstalo. Teprve později se dozvěděl, že jeho otec, který právě projížděl kolem v pracovním voze, zastavil a začal pomáhat s vyprošťováním zasypaných v naději, že najde svého syna. Claude si z výbuchu odnesl nejen vzpomínky, ale také drobné úlomky betonu, které mu ještě po letech zůstávaly v lebce.
O štěstí v neštěstí mohl mluvit dvanáctiletý Bill Thompson, který měl v ten děsivý moment hodinu angličtiny. Myšlenkami však nebyl u vyučování. Dvě místa od něj seděla Billie Sue Hallová, dívka, která se mu líbila, a Bill si přál být blíž k ní. Požádal proto další spolužačku, aby si s ním vyměnila místo. Souhlasila. Byla to obyčejná dětská prosba, na kterou by za normálních okolností za pár minut zapomněli. Jenže krátce nato školou otřásl výbuch. Bill se ocitl pod hromadou betonu, kovu a dalších trosek. Když se probral, nemohl se téměř pohnout. Jednou rukou a paží dokázal jen nepatrně hýbat, cítil krev na obličeji a snažil se pochopit, co se stalo.
Z trosek ho nakonec vyprostili záchranáři. Ethel, která mezitím zaujala jeho původní místo, zahynula. Bill se o tom, že zemřela právě tam, kde měl sedět on, dozvěděl až o několik dní později při sestavování třídního seznamu. Teprve tehdy si uvědomil, jak osudová byla výměna míst. Po zbytek života se vracel k myšlence, že kdyby se tehdy nerozhodl přisednout si k dívce, kterou měl rád, mohl být mezi mrtvými on. „Mám tu bolest v sobě dodnes,“ řekl po padesáti letech. Přežil, založil rodinu a dožil se vysokého věku, ale pocit viny, že jeho místo zaujala spolužačka, která zahynula, ho nikdy úplně neopustil.
Vzpomínka na neznámého chlapce
Howard Harris nebyl žákem školy v New Londonu, ale studoval na střední škole v nedalekém Longview a právě byl na fotbalovém tréninku, když se dozvěděl o katastrofě. Okamžitě se přidal k organizované skupině, která se měla vydat na pomoc obětem. Právě tam Howard spatřil výjev, který ho pronásledoval po zbytek života.
Mezi troskami a zmatkem zahlédl malého chlapce, který seděl na schodech jednoho z východů. Budova se kolem něj zřítila, přesto vypadal téměř nezraněný. Howard k němu přistoupil a začal ho prohlížet, jestli nemá nějaké rány. Našel jen nepatrný kousek skla v náprsní kapse jeho košile. Chlapec měl neuvěřitelné štěstí — zdálo se, že vyšel ze zřícené budovy, aniž by utrpěl vážnější zranění.
Howard se mu pokusil pomoci a chtěl zavolat jeho matce, jenže dítě nedokázalo říct ani vlastní jméno. Nakonec si ho odvedl jeden z dospělých a Howard už ho nikdy nespatřil. Ani po mnoha desetiletích nevěděl, kdo to byl a zda se chlapec znovu setkal se svou rodinou. Ve vzpomínce, kterou později zaslal na web věnovaný katastrofě, přiznal, že ho osud neznámého dítěte stále pronásleduje. Nevěděl, jestli chlapec ztratil paměť, byl v šoku, nebo se jen nedokázal vzpamatovat z toho, co právě zažil. Zůstala mu na něj jen vzpomínka.
Škola v New Londonu před výbuchem
Kde se stala chyba?
Teprve vyšetřování odhalilo, proč se moderní školní budova změnila v trosky. V lednu 1937 se vedení školního obvodu rozhodlo ušetřit přibližně 300 dolarů měsíčně za plyn a nechalo školu připojit k potrubí společnosti Parade Gasoline Company, kterým proudil odpadní plyn z ropných polí. Spoj však nebyl bezpečný a plyn začal unikat do uzavřeného prostoru pod podlahou. V té době byl zemní plyn bez zápachu, takže nikdo nemusel poznat, že se pod školou hromadí smrtelně nebezpečná směs.
Dne 18. března krátce po třetí hodině odpoledne zapnul učitel dílenských prací elektrickou brusku. Jiskra zapálila nahromaděný plyn a následoval výbuch, který nadzvedl podlahu, vyrazil stěny a strhl střechu na žáky i učitele. Přibližně 500 žáků a čtyřicet učitelů se v tu chvíli nacházelo v budově. Konečný počet obětí se v historických pramenech liší: často se uvádí 294 až 298 mrtvých, zatímco pozdější pamětní deska texaské historické komise uvádí 311 obětí včetně lidí, kteří zemřeli později na následky zranění.
V seznamu obětí sestaveném podle školních tříd je uvedeno 270 žáků, šestnáct učitelů a osm dalších osob. Na místo okamžitě dorazili rodiče, místní dělníci z ropných polí i záchranáři z okolních měst. Někteří se pokoušeli odhrabávat beton a ocel holýma rukama, jiní přivezli těžkou techniku. Pátrání pokračovalo celou noc za deště a při umělém osvětlení. Během sedmnácti hodin byly z místa odstraněny trosky i těla obětí.
Odpovědnost za neštěstí se však nepodařilo právně připsat jedinému viníkovi, přestože vyšetřování odhalilo riskantní rozhodnutí vedení školy i vadné připojení plynového potrubí. Katastrofa přesto přinesla zásadní změnu: Texas během několika týdnů přijal zákon, který nařizoval přidávat do zemního plynu výrazně páchnoucí látky, aby bylo možné únik včas rozpoznat. Na místě zničené školy vyrostla nová budova, dokončená v roce 1939. Ve stejném roce zde odhalili také památník z růžové texaské žuly, do něhož jsou vytesána jména obětí. Nová škola později dostala název West Rusk High School a naproti ní dnes sídlí muzeum věnované tragédii.
Zdroje:
