Článek
I v dnešní době ještě najdeme v útrobách deštného pralesa početné domorodé kmeny, kteří se kontaktu s civilizací raději vyhýbají a dávají přednost prostému a nezávislém životu v odlehlých končinách. Kmen Janomamů je jedním z nich. Indiáni z tohoto kmene na počátku 20. století o životě mimo les prakticky nic nevěděli, dokud k nim bílí lidé sami nepronikli. Helena Valerová se svou rodinu cestovala uprostřed džungle po řece, když došlo k zásadnímu střetu dvou odlišných kultur.
Uviděly jsme otce, jak běží zpátky k nám; doběhl celý bledý s mačetou v ruce. Z ruky mu tekla krev: ranil ho otrávený šíp, ale on si ho vytrhl… Nohou odstrčil kánoi a naskočil. Matka mu pomohla odrazit, začala veslovat… Už jsme byli daleko. „Možná, že indiáni zůstali vzadu,“ myslela jsem si, ale Indiáni běželi po břehu. Najednou z jedné strany začaly létat šípy. Shýbla jsem se, ale jeden šíp mi proletěl kůží na břiše a zabodl se sem, do levého stehna.
Domorodci si zraněnou dívku odvedli do vesnice a svěřili ji do péče náčelníkově sestře. Nikomu nerozuměla ani slovo a rány po šípech jí působily velkou bolest. Když se po několika dnech trochu zotavila, pokusila se o útěk, ale indiáni ji chytili a odvlekli zpátky. Naštěstí jí nijak neubližovali, ale vrátit se ke své rodině nemohla. Tak se pomalu učila žít mezi nimi. Ostříhali jí vlasy podle jejich tradice a pomalovali červenou barvou. Nedlouho po svém únosu se s nimi musela vydat na několikadenní cestu bujnou vegetací, kde je přepadl jiný kmen. Všichni muži i malí chlapci byli pobiti a ženy násilím odvlečeny do cizí vesnice. Ale ani tam Helena nezůstala příliš dlouho. I tento kmen byl napaden nepřáteli z kmene Samatariů a až v jejich osadě zakotvila na delší čas. Začali jí říkat Napaňuma, což v překladu znamená bílá žena. Postupně se s domorodci sbližovala, zvykala si na jejich odlišný jídelníček, který zahrnoval maso z ulovených opic, tapírů, housenky, mravence, raky, banány, ořechy, maniok, zkrátka všechno, co bylo poživatelné. Zjistila, jaké tradice tito lidé dodržují. Vzpomínala, jak to vypadalo, když dívka přišla do puberty.
Když je děvčatům 12 – 15 let a jsou už vyspělá, v době, kdy mají poprvé měsíčky, zavřou je do ohrady z větví… Všechny větve svážou hodně pevně liánami, aby dívky nebylo vidět. Ponechají pouze malý vchod. Muži a chlapci se nesmějí v tu stranu ani podívat. Uvnitř ohrady je oheň a hamaka té dívky. Hamaka musí být dobře vypnutá nebo bude dívka hrbatá. Dovnitř smí matka, aby přikládala na oheň. Oheň musí hořet pořád… Dívka musí ležet v hamace bez mluvení. Nesmí ani plakat… Celou tu dobu děvčátko skoro nejí. První den nedostane nic, druhý den pije pouze vodu z nádoby. Teprve za tři dny jí matka upeče v horkém popelu banány. Nesmějí se připálit ze žádné strany, protože když se připálí, znamená to smrt. Až po třech týdnech, jednou časně ráno, když je ještě šero, rozebere matka ohradu z palmových větví a sváže větve liánami. Dívka se ještě nesmí dívat na muže, jinak prý by se jim mohly třást nohy, až budou šplhat na stromy. Může začít mluvit, ale potichounku. Potom matka ohřeje vodu a vykoupá dívku ve vlažné vodě, potom vezme urucu (barvivo) a potře jí s ním celé tělo…Takto pomalovaná a vyzdobená je dívka opravdu krásná.
Po několika měsících si na Helenu domorodci zvykli a chovali se k ní hezky, dokonce lépe než k vlastním ženám, které proto na ni dost žárlily. Jedna z těch žen dala Heleně balíček s ropušími vejci k jídlu. Helena nevěděla, že vejce jsou jedovatá, a protože podivně zapáchala, věnovala je malé holčičce. Ta však krátce po požití pokrmu zemřela a veškerá vina padla na Helenu. Ženy si žádaly její smrt, a tak z vesnice utekla, jenomže nevěděla kam se vydat. Po několika dnech se rozhodla zase vrátit. Zdálo se, že ji indiáni vezmou opět mezi sebe, jenomže ve chvíli, kdy to nejméně čekala, na ni zaútočili. Když před nimi utíkala, zranili ji otráveným šípem, ale Helena útok přežila a nějakou dobu pak žila v džungli sama. Osvojila si už mnohé zvyky a věděla, jak v hlubokém lese přežít. Doufala, že narazí na lidi z civilizace, ale byla od svého původního domova příliš daleko a nevěděla, kudy se má vydat. Následujících několik měsíců bloumala od jedné opuštěné vesnice k druhé. Měla strach, že jakmile narazí na další domorodce, budou ji chtít zabít. Nakonec měla však štěstí a setkala se s indiány, kteří jí mezi sebe přijali. Tady si nakonec prošla i svým rituálem dospívání a vzápětí se o ni začali zajímat domorodí muži. Nakonec si ji za manželku vyhlédnul samotný náčelník, který už měl mimo jiné další čtyři manželky.
Tak jsem začala žít s ostatními Fusiwovými manželkami, žily jsme odděleně, ale ohniště jsme měly vedle sebe… Nejstarší manželka mě měla ráda. Ostatní bývaly občas proti mně: chtěly abych jim udělala velké nože a plátno, protože jsem bílá a tím pádem to musím umět. Chodily s křikem za Fusiwem: „Nabij jí, je bílá a neudělá nám ani kotlíky, ani mačety.“ Tušaua (tj. náčelník) mi neříkal o nože, ani o plátno, ale nebránil mě, když ostatní křičely.
Ačkoliv manželství s náčelníkem mělo daleko do pohádkového vztahu s vysněným princem, přece jen v něm Helena nacházela určitou jistotu a klid. Muži se nikdy navzájem neoslovovali jménem, proto Helena jméno svého manžela neznala ještě docela dlouho poté, co se stala jeho ženou. Když mu porodila první dítě, vždy o něm mluvila jen jako otci svého syna. Vůdce vesnice jí často vyprávěl nejrůznější pověsti svého kmene a zajímal se o zvyky bílých lidí. Často spolu vedli rozhovory a mluvili o svých tradicích. Helena se mu mnohdy nebála oponovat a na rozdíl od ostatních manželek uměla vyjádřit svůj názor.
Potom jsem se zeptala já: „Proč také vy nedáváte své mrtvé pod zem? Tak to dělali tam, kde jsem já bydlela jako dítě s mým otcem.“ Fusiwe odpověděl: „Když tělo zůstane v jámě a tělo je tíží na prsou, poré (duše) nemůže ven. Vy dáváte své mrtvé pod zem a červi je sežerou. Vy své drahé nemilujete.“ „Ano,“ odpověděla jsem, „a vy své příbuzné, děti, dospělé, starce spalujete a jíte jejich kosti, nestačí vám, že jsou mrtví, ještě je smažíte v ohni.“ Tu chytil hůl a utíkal za mnou a já mu se smíchem utekla.
Sama mezi indiány, Ettore Biocca, Dauphin, 2003
Čas v divočině plynul. Helena porodila náčelníkovi dva syny. Dokud byla jeho manželkou, žila vcelku pokojným životem. Na svoji původní rodinu nezapomněla, ale dlouhá léta odloučení skoro vymazala z paměti někdejší život v civilizaci. Po uplynutí nějakého času však období klidu skončilo. Náčelník byl během souboje s jiným kmenem zabit a Helena putovala s dětmi zase do další vesnice. Dokonce i tam se nakonec stala manželkou náčelníka. Ten s ní však jednal mnohem hůře, občas ji zbil, což sice nebývalo v kultuře domorodců nic neobvyklého, ale Helena si na to na rozdíl od ostatních manželek nezvykla a zkrátka nebyla šťastná. I druhému manželovi porodila dvě děti. Brzy se ale dozvěděla, že nedaleko pracují bílí lidé a tak se rozhodla, že je vyhledá.
Manželka toho bělocha, který se jmenoval Juan Eduardo, vyšla ze člunu. Promluvila jsem na ni španělsky: „Řekněte mi, kam jdete. Chtěla bych s vámi mluvit.“ Mluvila jsem špatně, ale přece jsem si něco z té španělštiny, kterou jsem hovořívala jako dítě s otcem pamatovala. Muž se mě zeptal: „Kdo jsi?“ „Já jsem dcera Carlose Valery,“ odpověděla jsem. Eduardo skočil na zem: „Ty jsi dcera Carlose Valery?“ „Ano, unesli mě, když jsem byla holčička. Teď nevím, kde jsem.“
Muž Heleně vysvětlil, že se nachází ve Venezuele a že ji za otcem vezme, protože ho zná. A tak se teď už dospělá dívka vypravila zpět za rodiči. Nejprve se setkala se svým dospělým bratrem, ale ten ji příliš vlídně nepřijal. Zpočátku moc nevěřil, že je to skutečně ona, až když mu vyjmenovala jména všech členů rodiny, uvěřil jí. Druhý bratr se s ní dokonce nechtěl setkat vůbec, protože se za ni styděl. Matka jediná plakala radostí, když se dozvěděla, že se její dcera vrátila. Helena se však musela naučit, jak se životem v civilizaci protlouct. Nebylo to vůbec jednoduché. Musela si najít práci, aby svoje děti uživila. Čekala od bílých lidí pomoc, ale mnoho jí nenacházela.
V novinách bylo, že mi vláda pomůže, že nám dá něco k jídlu, domeček k bydlení a synům, že zaopatří místo v koleji, aby mohli studovat. Prý tyhle věci napsali v novinách třikrát…Kolik jsem toho s dětmi vytrpěla. Mnoho dní jsme neměli co jíst! Můj syn José chodil po škole na trh a občas někomu odnesl balík. Lidé mu dávali pár ryb, přinesl je domů a já je uvařila. Bratr hledal práci tu i tam, nenašel nic, občas nám jedna paní poslala talíř jídla, které jsme si rozdělili. Jeden můj syn, který se dnes jmenuje Manoel, zůstal u mé sestry ve Venezuele.
Vláda nakonec Helenu nijak nepodpořila. Byla občanem státu a musela si přirozeně najít práci a postarat se o sebe. Její děti zpočátku do školy nechtěl nikdo přijmout, protože byly s výukou pozadu. Až na přímluvu některých lidí z misie se jí podařilo najít školu pro chlapce v Brazílii, kam se přestěhovala. Později se vrátila do vesnice, ze které odešla naposled a tam pomáhala misionářům poznávat kulturu domordých indiánů. Zemřela v roce 2002. Její osudový příběh ale dnes zná jen málokdo.
Poslední věta v její knižní zpovědi zní: „Představovala jsem si u bílých všechno jinak.“
Zdroj citací: Sama mezi indiány, Ettore Biocca, Dauphin, 2003
