Článek
Jednalo se o úplně nový Boeing 767 a nikdo ani zdaleka nepředpokládal, že by mohlo dojít k nějakému neštěstí. Stalo se to v roce 1983 během letu, který se zdál být zpočátku bez potíží. Společnost Air Canada vypravila svůj letoun z kanadského Montrealu s cílovou destinací na letišti v Edmontonu. Na palubě se nacházelo 61 pasažérů a osm členů posádky. Mezi cestujícími byl i letecký inženýr Rick Dion, který pro společnost pracoval, ale tentokrát měl dovolenou a užíval si let novým moderním letadlem společně se svou rodinou.
Kapitánem letadla byl ten den Robert „Bob“ Pearson a brzy se mělo ukázat, jak dobře zvládne roli pilota ve scénáři, který se jevil jako vystřižený z promyšleného katastrofického filmu. Neštěstí, ke kterému se schylovalo, vešlo do dějin jako nezapomenutelné. Žádný pilot nebyl na nastalou situaci vyškolen, jelikož se ani nepředpokládalo, že by k takové události mohlo vůbec dojít. Pearson měl dlouholeté zkušenosti nejen s létáním dopravních letadlech, ale dobře ovládal i pilotování kluzáků. Nicméně s novým Boeingem se prakticky ještě seznamoval, jelikož na něm měl nalétáno pouhých 150 hodin.
Rick Dion požádal letušku o svolení podívat do kokpitu letadla, aby si prohlédnul moderní palubní zařízení. Kapitán i první důstojník ho vřele uvítali a všechno mu ukazovali. Chvíli si spolu povídali, když v tom jejich bezstarostný hovor přerušil výstražný signál. Něco se dělo a všichni začali pátrat po příčině. Letadlo ohlašovalo, že dochází k nízkému tlaku u jednoho ze tří palivových čerpadel. Čerpadla měla na starost dodávání paliva z nádrží do obou motorů. Tři muži v kokpitu nejprve zvažovali, jestli nejde jen o drobnou poruchu. V opačném případě by totiž signál mohl upozorňovat na to, že palivo začíná docházet.
Kapitán vypnul kontrolku ohlašující poplach a zkontroloval počítač. Ten jasně ukazoval, že paliva je dostatek na celý let, takže v tom být problém neměl. Krátce na to se signál ozval znovu a tentokrát upozorňoval na druhé čerpadlo. I to ukazovalo, že hladina leteckého paliva se snižuje. Muži z toho byli zmatení, protože údaje letounu byly protichůdné. Pokud by skutečně nebylo dostatek paliva, letadlo by do Edmontonu vzdáleného přes tisíc kilometrů nedoletělo. Kapitán nemínil nic riskovat a rozhodl se přistát na nejbližším možném letišti ve Winnipegu.
Letecký dispečer jim povolil přistání na letišti, aniž by věděl, jaký problém piloti mají. Ve chvíli, kdy letadlo začalo klesat, ozvala se výstraha znovu, a to u posledního čerpadla. Muži v kokpitu začínali být skutečně nervózní. Kapitán poprosil posádku na palubě, aby cestující připravila na možnost nouzového přistání, ačkoliv stále doufal, že jde jen o falešný poplach. To se mu ale bohužel nevyplnilo. Kokpitem se začala ozývat další signalizace. Oznamovala to, čeho se piloti nejvíc obávali. Jeden z motorů přestal pracovat.
Kapitán Pearson byl na přistání s jedním motorem vyškolen a začal se na nelehké přistání připravovat. Pořád ještě nebylo všechno ztraceno, ale veškeré naděje se začaly rozplývat v momentě kdy se ozvalo poslední vážné varování. Vysadil i druhý motor a z dopravního letadla se tak stal obří kluzák plující vzduchem. Nedostatek paliva byl příčinou také toho, že veškerá elektronika na palubě selhávala. Monitory pohasly a ztížilo se i samotné ovládání letadla. Na přistávání bez motorů už piloti vyškolení nebyli a katastrofa byla tudíž neodvratná. Letoun ztrácel výšku a hrozilo, že nedoletí ani na letiště ve Winnipegu.
Kolečka v kapitánově mozku se rozjela na plné obrátky. Šlo do tuhého. Bylo slyšet jen svištění vzduchu kolem trupu letadla, na motory už se spoléhat nedalo. Co mohli dělat? Jako by toho nebylo málo, pracovníci na letišti si všimli, že Boeing z jejich monitoru zmizel. Jelikož nebyl na obrazovce vidět, nemohli kapitánovi sdělit správný kurz. Narychlo se jim podařilo zapojit starší druh radaru, který byl schopen určit jejich polohu, aniž by potřeboval údaje z letového odpovídače. Konečně mohli pilotům sdělit, že další možné letiště se nachází v Gimli, které bylo vzdálené asi 70 kilometrů.
Kapitán nejprve rozhodnul přistát ve Winnipegu, ale první důstojník si rychle spočítal, že na toto letiště už nedoletí. Gimli se zdálo být lepší volbou, na druhou stranu šlo o opuštěnou vojenskou základnu, kde by jim nikdo neposkytnul rychlou pomoc, pokud by letadlo začalo hořet. Ještě chvíli pokračovali v cestě na Winnipeg, ale nakonec kapitán změnil své rozhodnutí a zvolil přistání v Gimli. Stočil letadlo potřebným směrem, ale řetězci špatných zpráv nebyl ani zdaleka konec!
Jakmile kapitán Pearson nechal vysunout podvozky, na obrazovce začala svítit další varovná kontrolka oznamující, že přední podvozek není zajištěný. Bylo možné, že se vůbec nevyklopil. Piloti už však neměli čas se tím zabývat, jen doufali, že kontrolka ukazuje chybu. Kdyby měli možnost si to ověřit, zjistili by, že podvozek skutečně vysunutý není. Letadlo se blížilo k ranveji a očividně nemělo šanci bezpečně přistát.
Osm kilometrů před ranvejí si piloti uvědomili další vážnou věc. Nacházeli se příliš blízko a zároveň dost vysoko. Pokud nechtěli přistávací dráhu přeletět, museli sklesat hodně rychle, nevýhoda ale spočívala v tom, že letadlo by nabralo příliš velkou rychlost a nebylo by možné ho ubrzdit před koncem dráhy. Letadlu nefungovaly potřebná zařízení pro přistání, nebylo možné vysunout klapky, které pomáhají při brždění. Každý jiný kapitán už by to vzdal, ale Bob Pearson měl ještě jeden nápad. Letěl v kluzáku a s létáním tohoto typu letadel měl přece zkušenosti. A to byl velký bod pro něj.
Velká dopravní letadla nejsou stavěná jako malé kluzáky, ale nebyla jiná možnost než to vyzkoušet. Prvního důstojníka polilo horko, když mu kapitán oznámil, že navede letadlo do skluzu. Znamenalo to padesát na padesát, jestli trup obřího letounu takový manévr zvládne. V praxi to vypadá tak, že letadlo šikmo vybočí a letí po křídle dolů. Letci tak dokážou rychle ztratit výšku, a zároveň si korigují rychlost. Těsně nad ranvejí pak musejí letadlo srovnat a přistát.
Letadlo se zprudka naklonilo a roztřáslo se. Cestující měli pocit, že se řítí dolů a v duchu se loučili se životem. Kapitán se pekelně soustředil na svůj úkol, zatímco první důstojník si s hrůzou uvědomil něco, s čím nikdo nepočítal. Ranvej byla přebudovaná, aby na ní mohly probíhat automobilové závody. Ten den se nezávodilo, pořádal se tu ale den otevřených dveří pro rodiny s dětmi, kteří tu kempovali. Nikdo na zemi si přirozeně nevšiml, že se k nim blíží Boeing 767 s úmyslem přistát. Bez motorů ani nebyl slyšet. Na přistávací dráze se v ten moment proháněly dvě děti na kolech a mužům v kokpitu blesklo hlavou, že je během přistání smetou.
Je to ironie, ale kdyby se letadlu vysunul přední podvozek, pak by to nejspíš dopadlo mnohem hůř. V tomto případě se ale může mluvit o zázraku nebo štěstí v neštěstí. Letadlo nejprve přistálo na zadních kolech a pak přední část trupu letadla tvrdě dopadla na asfalt. Nerozlomil se, jen s velkým rámusem drhnul o přistávací dráhu, dokud se letadlo nezastavilo. Až k dětem naštěstí nedorazilo a beznadějná situace nakonec skončila bez ztráty na životech.
Havarovaný Boeing 767 na letišti v Gimli v roce 1983
Bob Pearson dokázal něco, co by se podařilo jen málokterému pilotovi a díky tomu se stal hrdinou. Několik dalších pilotů bylo podrobeno testu na simulátoru se stejnými podmínkami a ani jednomu se nepodařilo bezpečně přistát. Vyšetřovatelé později zjistili, že jeden z mechaniků před odletem letadla popletl měrné jednotky a omylem natankoval méně paliva.
Letoun, který později dostal přezdívku „kluzák z Gimli“, byl opraven a bez dalších nehod létal ještě mnoho let. Poslední výpravu podnikl v roce 2008. Dnes je možné v Gimli navštívit malé muzeum, kde jsou k vidění součásti legendárního letadla. Zároveň si návštěvníci mohou na vlastní kůži vyzkoušet pověstný let v simulátoru.
V roce 2023 se konalo 40. výročí připomínající tuto událost a kapitán Pearson na něm ani tentokrát nechyběl, aby se mohl podělit o své vzpomínky. Ze tří mužů, kteří tehdy v kokpitu seděli, už dnes žije pouze on. Zajímavostí je, že se před deseti lety, při příležitosti 30. výročí, sblížil s Pearl Dionovou, vdovou po zesnulém leteckém inženýrovi Ricku Dionovi. Jelikož kapitánova žena už také zemřela, daly to dvě opuštěné duše dohromady a nyní společně dávají rozhovory, aby lidem přiblížili osudný den na palubě letadla, každý ze svého úhlu pohledu.
My jen doufejme, že se nikdy neocitneme v situaci, do které se dostali cestující a posádka letu AC 143. A kdyby náhodou ano, hlavně ať sedí u kniplu další takový Bob Pearson.
Zdroje: Monacolife, Wikipedia, Thereview, Imdb
