Vzducholoď Italia a její tragický pád. Český trosečník několik měsíců přežíval na ledové kře

Na počátku 20. století, dlouho před tím, než se dopravní lety staly samozřejmostí, vládl obloze jiný symbol pokroku – vzducholoď. Tiché, majestátní stroje, které se pomalu sunuly po nebi, působily na lidi tehdejší doby jako zjevení z budoucnosti. Vypadaly jako obrovské doutníky z kovu a plátna, naplněné lehčím plynem, který je nesl nad městy, moři i kontinenty.

Princip byl překvapivě jednoduchý: uvnitř pevné nebo polotuhé konstrukce se nacházely obrovské komory naplněné plynem – nejčastěji vodíkem nebo později heliem. Tyto plyny byly lehčí než vzduch, a tak vzducholoď stoupala vzhůru podobně jako balon. Na rozdíl od balonu však měla motory, kormidla a kabinu – mohla se řídit, měnit výšku i směr.

Pevné konstrukce, které proslavil hrabě Ferdinand von Zeppelin, umožnily vznik obrovských dopravních strojů dlouhých i přes 200 metrů. Vzducholoď LZ 129 Hindenburg, postavená později, měřila dokonce 245 metrů – byla delší než tři dnešní Boeingy 747 za sebou.

Cestování vzducholodí nebylo jen technickým zážitkem – bylo to znamení prestiže. Na palubě se servírovaly večeře o několika chodech, hrála hudba a cestující spali v pohodlných kajutách s výhledem na oblaka. Lety byly sice pomalé, ale nesrovnatelně pohodlnější než tehdejší letadla.

Na přelomu 20. a 30. let létaly pravidelné linky mezi Evropou a Amerikou – především z Německa do Brazílie, Spojených států a Japonska. Cestovní rychlost se pohybovala kolem 100 až 130 km/h, takže cesta přes Atlantik trvala zhruba dva až tři dny.

Cena letenky odpovídala luxusu, který vzducholoď nabízela. K těm nejdražším patřily transatlantické linky. V roce 1930 stál let ze Stuttgartu do Ria de Janeira kolem 1500 říšských marek – což odpovídalo přibližne 590 dolarům. V přepočtu na současné ceny by takový jednosměrný lístek dnes vyšel přibližne na 8000 dolarů. Jen movití lidé, diplomaté, vědci nebo významní obchodníci si mohli dovolit usednout do koženého křesla salonu a sledovat z výšky svět, který se pod nimi pomalu pohyboval.

Na jaře roku 1928 se z Itálie vydala na cestu vzducholoď, která měla dokázat něco, co se do té doby podařilo jen několika málo odvážlivcům – přeletět severní pól. Její jméno bylo prosté, ale hrdé: Italia.

Velitelem expedice byl generál Umberto Nobile, konstruktér a letec, který už o dva roky dříve slavil úspěch s letem vzducholodi Norge přes severní pól. Tentokrát ale chtěl, aby šlo o čistě italský úspěch – symbol technického umu nové Itálie pod vedením Mussoliniho.

Italia byla polotuhá vzducholoď – kombinace lehké kovové kostry a pružného obalu naplněného vodíkem. Měřila přes 100 metrů na délku, vážila kolem 20 tun a byla poháněna třemi motory Fiat. Na palubě bylo 16 členů posádky, mezi nimi meteorologové, inženýři i pes Titina, Nobileho věrná fenka. K významným vědcům patřil také český fyzik a radiolog František Běhounek.

Vzducholoď odstartovala 15. dubna 1928 z Milána, pokračovala přes Berlín a Leningrad až do základny Kings Bay na Špicberkách, odkud se měla vydat k cíli. Dne 23. května 1928 dosáhla Italia severního pólu. Posádka spustila italskou vlajku a malý kříž – symbol triumfu vědy i víry. Poté se stroj obrátil k jihu, aby se vrátil na Špicberky. Jenže počasí se změnilo. Silný vítr, mráz a ledová mlha proměnily návrat v boj o přežití.

O den později, 24. května 1928, vzducholoď ztratila vztlak, náhle se propadla a zřítila se na ledové kry severně od Špicberků. Kabina s několika členy posádky dopadla na led – zbylá část vzducholodi se odtrhla a odnesl ji vítr i s několika muži, kteří se už nikdy nenašli. Zachráněná skupina vedená Nobilem se ocitla na pustém ledu bez možnosti spojení, s minimem zásob. Na místo dopadu rozprostřeli červený plát stanové látky – „Červený stan“, jak se později nazýval i slavný film o celé tragédii.

Zprávy o zmizení vzducholodi vyvolaly obrovskou mezinárodní reakci. Do pátrání se zapojili Norové, Švédové, Sověti i Finové. Tragédie se tak proměnila v první velkou mezinárodní záchrannou operaci v Arktidě. Když se po 24. květnu přerušilo spojení se vzducholodí, nebylo okamžitě jasné, co se stalo. Teprve když ruské a norské stanice zachytily slabé signály radiotelegrafisty Biagiho, začalo být zřejmé, že posádka je naživu – uvězněná někde na ledových krách v Arktidě.

Reakce Itálie byla překvapivě chladná. Mussoliniho vláda se snažila minimalizovat pozornost, kterou by katastrofa mohla přinést. Záchranné akce byly drahé, riskantní a mohly připomenout, že expedice skončila neúspěchem. Proto se italská vláda dlouho váhala zapojit – a dokonce odmítla spolupracovat s některými zahraničními týmy, které nabízely pomoc.

Mezitím se do záchranné akce osobně zapojil i slavný norský polárník Roald Amundsen, dobyvatel jižního pólu. Přestože měl s Umbertem Nobilem v minulosti napjaté vztahy (během předchozí expedice Norge se přeli o zásluhy), Amundsen bez váhání nabídl svou pomoc. Dne 18. června 1928 nastoupil do francouzského hydroplánu Latham 47 a vydal se hledat ztracené členy expedice. Letoun však zmizel nad Barentsovým mořem a už nikdy nebyl nalezen. Amundsen a jeho posádka se tak sami stali oběťmi mise, která měla zachránit jiné.

Členy expedice nakonec po více než padesáti dnech našel ruský ledoborec Krasin. Několik mužů nepřežilo, ale Nobile a část jeho týmu byli zachráněni – vyčerpaní, omrzlí, ale živí.

Mezi šestnácti členy posádky vzducholodi Italia byl i František Běhounek (1898–1973), český fyzik, radiolog a polárník, tehdy teprve třicetiletý vědec. Do expedice ho přizval osobně Umberto Nobile – znal jeho výzkumy kosmického záření a považoval ho za špičkového odborníka.

Běhounek měl během expedice na starosti vědecké měření – především radiaci, magnetické pole a ionizaci atmosféry. Na palubě měl složitou aparaturu, kterou pečlivě chránil před mrazem a vibracemi. Kromě toho působil i jako radiotelegrafista a zapisovatel výsledků – byl přesný, zodpovědný a známý tím, že si vedl podrobný deník, což se později stalo klíčem k pochopení celé tragédie.

Když Italia 24. května 1928 narazila do ledu, byl Běhounek v kabině, která se odtrhla od zbytku vzducholodi a zůstala ležet na kře. V okamžiku pádu byl zraněn, stejně jako ostatní – Nobile si zlomil nohu, další členové utrpěli otřes mozku. Vše, co následovalo, později detailně popsal ve své knize „Trosečníci na kře ledové“ (1929). Z jeho zápisků víme, že první dny byly chaotické. Podařilo se jim však posbírat dostatečné množství potravin, které s sebou na vzducholodi převáželi. K dispozici měli také zbraň, pomocí níž později zastřelili ledního medvěda. To jim posloužilo jako další zdroj potravy.

Navzdory mrazu, zraněním a hladu Běhounek pokračoval v zápiscích – měřil teploty, zapisoval směr větru, odhadoval drift ledové kry. Jeho vědecká ukázněnost v extrémních podmínkách byla obdivuhodná. Po záchraně ruským ledoborcem se stal kronikářem celé expedice. Napsal nejen „Trosečníky na kře ledové“, ale i populárně-naučné knihy o polárních výpravách, které měly v tehdejším Československu obrovský ohlas.
Z vědce se stal spisovatel, popularizátor vědy a člověk, který dokázal přetavit děsivou zkušenost v inspirativní příběh lidské odolnosti.

Katastrofa vzducholodi Italia se stala jedním z posledních velkých příběhů éry vzducholodí. Ukázala, jak křehká je rovnováha mezi lidskou odvahou a technickou pýchou.
Po roce 1937, kdy v plamenech shořela vzducholoď Hindenburg, se svět definitivně odvrátil od tohoto typu létání. Naděje nahradila opatrnost – a vzducholoď se stala spíše symbolem minulosti než budoucnosti. Ale kdo ví? Třeba se k nám tento způsob létání zase jednou vrátí.

Zdroj: idnes.cz, ok1ike, brnensky.denik, cs.wikipedia