Článek
Takto začíná úvodní věta knihy, kterou napsala spisovatelka Simona Monyová. Svého manžela Borise Ingra si vzala v roce 2003. O rok později knihu s příznačným názvem Ženu ani květinou vydala. Své přítelkyni přiznala, že celý příběh je inspirovaný jejím manželstvím.
„Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čůreček teplé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ranku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.“
Je těžké posuzovat myšlení žen, které se nechají dlouhá léta týrat manželem, protože nenacházejí odvahu od něj odejít. Těžké posoudit, dokud se samy neocitneme v jejich kůži. Řekneme si, že nám by se to stát nemohlo, jenže když se začtete do knížky Ženu ani květinou, pak pochopíte, že Simona Monyová měla na počátku svého vztahu patrně stejný názor.
„Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude…Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit…“
Spisovatelka ve své knize nepíše přímo o sobě, vložila do příběhu fiktivní postavy, ale jak později nazanačila, dějová linka se až příliš shodovala s tím, čím si prošla ve skutečnosti. Žena se na jisté akci seznamuje s mužem, který ji na první pohled nijak neuchvátí, ale když se jí začíná dvořít svým napůl šarmantním a napůl samolibým způsobem, nedokáže mu odolat.
„Jeho úsměv s náznaky dolíčků, jeho podmanivé nugátově hnědé oči a jeho slova tvořily dohromady síť, lepkavou, neprodyšnou, dokonalou síť, do které mě lapil a ze které nebylo úniku.“
Nelze si však nevšimnout náznaků, malých mráčků, které se na modrém nebi objevují hned na počátku vztahu.
„Na chodbě byl rázem odér jak v objektu pivařského závodu. Na okamžik jsem zapochybovala o správnosti svého rozhodnutí pozvat ho k sobě… Ale pak mě objal a já si pomyslela, že nemůže být nic hezčího, než ho začít pomaličku poznávat.“
Monyová vydržela s manželem několik dlouhých let. Pokud zmíněnou knihu o domácím násilí napsala už rok po svatbě, můžeme s jistotou říct, že jejich vztah byl jako na horské dráze hned od začátku. Na veřejnosti se ale samozřejmě chovali jako zamilovaný pár, proto nikdo nemohl ani v nejmenším tušit, co se odehrává za zavřenými dveřmi jejich společné domácnosti. Nutno dodat, že v tomhle vztahu byla mužská strana zkušeným manipulátorem a osamělá žena se prostě velmi snadno a bezhlavě zamilovala.
Ženu ani květinou, Mony, 2004
Brzy na to se na slunečném nebi objevil první velký bouřkový mrak, který měl být předzvěstí dlouhodobé vichřice. Začíná to hloupými řečmi a urážkami, končí velkou hádkou a zdánlivým rozchodem. Musíme připustit, že ne každá týraná žena má strach svému partnerovi vzdorovat. Simona Monyová nejspíš nebyla nijak ušlápnutá a ustrašená žena, dokázala si hájit svou pravdu a možná mohla nevědomky sama přilívat do ohně.
„Začala jsem Marka různě zkoušet a testovat, později jsem se dokonce neubránila ani slídění a ověřování si jeho výpovědí. Nechtěla jsem ho nachytat při lži, naopak. Zoufale jsem si přála znovu mu důvěřovat, což se bohužel časem stalo zcela nemožným.“
Toxický vztah plný lží, hádek a urážek nakonec nemohl přerůst v nic jiného než domácí násilí. Muži mívají v takovém případě většinou převahu, jenomže láska ženy je mnohdy hloupě slepá a dokáže odpouštět neodpustitelné. Můžeme se jen dohadovat o tom, jak může chytrá a emancipovaná žena cítit lásku k člověku, který jí dokáže opakovaně ubližovat. Odpověď by mohla být ovšem prostá. Citům neporučíš.
Kniha nemá příliš pozitivní závěr, pořád ale můžeme říct, že příběh dopadne vlastně dobře v porovnání se skutečným koncem, který na spisovatelku čekal. Po mnoha letech se sice vzchopila a našla odvahu se s manželem rozvést, ačkoliv ho nejspíš dle vlastních slov stále ještě milovala, ale svobody si bohužel dlouho neužila. Ego zhrzeného partnera bylo pošramocené doslova neúnosně a tak se odhodlal spáchat ten nejhorší čin. Simona Monyová byla během poslední hádky ubodána k smrti a nikdo se už nedozví, co jí v posledním momentě proběhlo hlavou. Mohl to být klidně úryvek právě z této knihy.
„Přežila jsem, ale příště by to mohlo dopadnout hůř, říkám si. A až po několika vteřinách mi dochází, že žádné příště už přece nesmím dopustit, že špatný není jen ten, kdo zlo páchá, ale i ten, kdo si ho nechá líbit.“
