Článek
Lidé ke mně přicházejí v okamžiku, kdy se potřebují zastavit, nadechnout se, podívat se na svou situaci s nadhledem a najít nový směr, kudy dál. S myšlením je to stejné. Někdy nás myšlení posune vpřed, jindy nás však udrží zaseklé na křižovatce, kde jen stojíme a nepohneme se z místa ani o krok. Klíčové není posuzovat, zda je situace dobrá nebo špatná – to ukáže zítřek. Otázka je, co uděláme TEĎ.
Přemýšlíme moc proto, že máme v hlavě příliš mnoho scénářů a očekávání. Začne to pouhým okamžikem. Stačí jediný moment – bavíte se s někým a on řekne něco, co nezapadne do běžné komunikace, a dotkne se vás to. A najednou mozek „šrotuje“ na téma: Co tím sakra vlastně myslel? Proč mi to řekl? Nebo proč jsem mu neodpověděl jinak? A co když má pravdu? To mě tolik nenávidí, že to neumí říct rovnou? Co mám proboha dělat?! Znáte to, že?
Když pozoruji lidi, kteří mi popisují tyto situace, jejich těla na sebe prozradí víc než slova. Ramena jsou stažená, dech je rychlý, ruce často v obranné pozici (křížem přes sebe). Vypadají, jako kdyby se právě propadli do bažiny (scéna z filmu Indiana Jones 3). Jediná situace způsobí, že se v ní s naším myšlením dokážeme zacyklit. Ustrnout. A namísto reakce se vynořují z bažiny jako bubliny další a další myšlenky, ve kterých se skutečně topíme.
Ta podoba s topením se není až tak mimo. Negativní myšlenky se dokážou rozdivočit tak, že namísto bahnité louže jste až po krk uvězněni v tom, co vše váš mozek s touto situací spojí. Jak vás na stejném místě v komunikaci s přítelem potkalo totéž už 200krát, a tím pádem – má to všechno vůbec cenu? Když takhle hezky tonete v moři depresivního mozkového bahna, stává se to vše ještě víc negativním.
V normálním dni pohody nám tenhle mechanismus naší hlavy jen pomáhá třídit a uchovávat podstatné informace a podle nich se bezpečně rozhodovat. Chceme přece všichni vyprávět příběhy, co dávají smysl, že? Jenže když se zaběhneme v našem mozkovém příběhu moc daleko a ke všemu jen na základě smyšlenek a bez faktů – začali jsme právě šíleně přemýšlet.
Naše doba je posedlá strachem ze selhání, ať už v práci, nebo v posteli, případně při stavění hradů z písku. Všechno je špatně, když to nefunguje dokonale. Mozek se tomu postaví proaktivním přemýšlením a hraje si s problémem. Zkusí jej zanalyzovat, zvážit, změřit, zkontrolovat a mít jasno, jak se to vše vyvine.
Šílené myšlení je jako když se váš vnitřní šachista zblázní. Jste-li v pohodě, své partie znáte dopředu na 5–7 tahů, teď je však šachista 100 kroků napřed a to se nedá stíhat. Zatímco v prvním případě jste svou partii v klidu odehráli, v tom druhém módu často dlouho čekáte na každý tah, jste nečinní a máte problémy s rozhodováním. Vaše sebevědomí a sebeúcta jsou na nule.
Říkám všem, že dostatek sebeúcty, sebevědomí i odvahy je v sobě objevovat – máte je všichni. Tohle šílené pře-myšlení vám v tom brání. A víte co? Většina lidí o tom, že takhle šíleně přemýšlí, vůbec neví. Sice vnímáme, že nám není zrovna dobře, ale nevíme proč. Řešení je snadné. Chce to vpustit do hry emoce. Přemýšlení je otázka mozku, ale při rozhodování by mělo dostat slovo taky srdce.
Místo přemýšlení jděte do akce. Vezměte si papír a tužku a udělejte si jednoduchý test. Rozdělte papír na dva sloupce. Jeden pojmenujte „Na co mám vliv“ a druhý „Na co nemám vliv“. Pak si sem vypište vše, co vám leželo v hlavě, a jakmile to budete mít roztříděné, to, co je v druhém sloupci, pusťte pryč. A to, co je v prvním sloupci, přepište do seznamu akčních kroků, které je třeba udělat, abyste s danou situací pohnuli.
Někdy si s klienty hrajeme. Probereme to, domluvíme se, a pak děláme gestalt experimenty. V pohybu těla a emocí je totiž hodně moudrosti, která nám dokáže pomoci. Často dokáže odhalit, že „myšlenky jsou možnosti, ne pravda“. Mozek na tom totiž není s halucinováním sebe sama až tak daleko například od AI.
Proto se nesnažte šílené myšlení potlačovat. Snažit se všem těm myšlenkám vyhnout je asi jako stlačit v létě míč pod vodu. Stojí vás to obrovskou dávku energie ho tam vůbec udržet a nakonec stejně vyplave – a ještě vám dá přes pusu.
Využijte emoce jako svou tajnou zbraň. Vaše emoce a projevy vašeho těla při prožívání různých situací nejsou překážkou, ale výborným ukazatelem směru. Kde se potřebujete změnit v přístupu k životu, k práci, k partnerovi? Alejandro Jodorowsky se s tím vypořádával pomocí svérázné terapeutické metody, kterou nazýval „psychomagie“. Namalujte si třeba to, co se vám honí v hlavě. Pak onen umělecký výtvor pošlete jako loďku po vodě, spalte jej nebo ho zakopejte na zahradě do země. A je to.
Otočme to! Jsme špatně vychováváni. Od mala se učíme děsit se všeho a přemýšlíme o těch nejhorších možných scénářích. Asi proto by filmy pro děti a pohádky měly mít dobré konce, že? Koneckonců mentální trenéři osobností a sportovců (např. Ondřej Petr) často mluví o tom, že začít vítězit je snadné. Když skočíte do dálky, nesmíte se jen pořád bát, že jste se špatně odrazili.
Ti nejúspěšnější buď vědí, nebo se naučí přepsat nejčernější scénáře na ty nejlepší možné. To je celé. Proč nestrávit stejný čas přemýšlením nad všemi možnými způsoby, jak vám věci mohou vyjít tak, jak chcete?
Vlastně jste se na křižovatce zastavili proto, abyste zjistili, co je pro vás smysluplné. Překonat sebe sama znamená opustit představy a žít v realitě života.
A já vám neřeknu nic. Jen vás přiměju, abyste se přestali popotahovat s myšlenkami, a najednou uvidíte to, co tu bylo celou dobu s vámi. Trochu stranou, trochu bez povšimnutí, ale pořád jen vaše. Srdce.
Stačí ho vzít do dlaní, nacítit jeho radostný rytmus a sledovat, kam vás povede. Protože o tom to vše je – ne se bát, ale těšit se na to, co přijde. A to za tu chvíli rozhodně stojí, co myslíte?
