Článek
Jdi s pokojem, se říkává. Mnoho lidí ho hledá ve všem možném. Chceme svůj vytoužený klid dosáhnout proto, aby nás netížily včerejší a ani zítřejší problémy. Aby starosti odvanuly s větrem vzpomínek a přestaly nás obtěžovat.
Jenže, lze tento pokoj najít v zšeřelých zákoutích kostelů? Nebo cestou na vrcholky hor či do Santiaga de Compostela? Nebo se na nás snese po požehnání guruů, kterým klečící u nohou posvátně nasloucháme?
Jeden z nejstarších posvátných spisů na světě, Taittiríja (Upanišady), mluví o tom, že štěstí je to, z čeho jsou všichni tvorové zrozeni a když odcházejí, vstupují do štěstí. Je to paradox, že? Zrodíme se šťastní a potom nám život přinese nástrahy a utrpení, které se přes to všechno položí jak padlý strom a my celý život přemítáme, proč to štěstí nacházíme tak málo.
Dokonce se najdou tací guruové, kteří vám řeknou, že štěstí je přímo u vašich nohou a k jeho dosažení nemusíte dělat vůbec nic. Jen je poslouchat a oni vám už řeknou, co a jak. V politice se tomuhle zaklínadlu říká populismus.
Všichni, kdo vás poňoukají, abyste přestali myslet sami na sebe a věnovali se řešení nikdy nekončících problémů vnějšího světa, jsou tak trochu blázni. Jistě, život je výzva a jít do něj s plným nasazením je správné. Ale nemělo by nám uniknout to, co se odehrává uvnitř nás.
Jste-li taková superžena či supermuž, teď zbystřete. Ano, vyřešit problémy světa, správně vychovat potomky a být k druhým laskaví až hodní. Všechno nás tlačí k velkým věcem tak mocně, až se sami pro sebe staneme tak malými, že si zmizíme z dohledu.
A pak uprostřed toho, když naprosto přesně víte, co máte s čím dělat, máte projeté všechny možné scénáře a víte, jak to dopadne, najednou přijde pocit bezmoci. Vnitřní pocit, co vám našeptává, že nevíte, je přesným opakem naší ego potřeby vypadat všemocně jako Bůh.
Až v tuhle chvíli objevíte pocit vnitřní svobody. Je to takový pramen, kam se najednou vysypou všechna vaše „měl/a bych“ a přesto ta voda nebude zakalená. Je to však nepříjemný okamžik pro okolí, protože v tu chvíli nemá člověk co předstírat.
Takže prosím vás, ať už si pod štěstím představujete cokoliv a hledáte ho kdekoliv či v komkoliv, jedna věc vás bude pronásledovat až do vaší smrti. A sice, že při naší cestě za tím být ve všem super je dobré přiznání, že občas nevím.
Nepředstírejme dokonalost, když to po nás nikdo ani nechce. Nevytvářejme svět falešných iluzí, který nás nutí žít tak, jak se to hodí jemu, ne nám.
I nevědět je cesta. Pravda není tak rovná jako projektové řízení, ale je stejně potřebná jako pusa od mámy na dobrou noc, když je vám deset let a usínáte. Taký nevíte, co bude zítra.
Všichni toužíme najít cestu ke šťastnějšímu životu. Málokoho napadne, že to v prvé řadě znamená poznat sám sebe. Pokud totiž člověk neumí najít pokoj sám v sobě, je pro něj naprosto zbytečné ho hledat kdekoliv jinde, nemyslíte?
