Čisté čelní sklo: hmyzu ubylo o 59 procent a můj pocit měl pravdu

Narodil jsem se na venkově a hmyz kolem byl od začátku součástí všeho. Bzučel ráno nad loukou za domem, ťukal večer do rozsvíceného okna, topil se v kbelíku s dešťovou vodou a v létě si sedal na prádlo pověšené na šňůře. Nikdo ho nikdy nepočítal, protože nebylo proč. Patřil k domovu stejně samozřejmě jako západní vítr.

Život mě pak posouval z místa na místo, z vesnice do města a z jednoho kraje do druhého. Někde po cestě jsem si všiml, že chybí. Nejvíce v posledních letech na čelním skle auta, které po letní jízdě zůstávalo podezřele čisté. Pak u lampy na zahradě, kolem které kroužilo jen pár můr. Dlouho jsem to přičítal tomu, že stárnu a vzpomínky se mi přebarvují do zlatova.

🚗 Řidiči tomu říkají fenomén čelního skla a znají ho v současnosti po celé Evropě. Kdo jezdil autem před dvaceti lety, pamatuje si zastávky u benzinky, kde se ze skla drhla přilepená vrstva rozplácnutých mušek, můr a brouků. Dnes stěrač po letní dálnici setře nanejvýš pár teček. Taková vzpomínka ale zní podezřele jako věta o tom, že „dřív bylo všechno lepší“.

Nostalgie je zdatný selektivní střihač paměti. Vybírá si jen ty silné obrazy, vyhlazuje v ostatních nudu a minulost nám potom vrací daleko barevnější, než byla. Proto se dojem z prázdného skla dal snadno odbýt jako můj stesk po mládí. Zbývá ale otázka, co se stane, když takový dojem někdo poctivě změří.

📏 A přesně to zkusil britský občanský průzkum Bugs Matter, který vedou ochranářské organizace Kent Wildlife Trust a Buglife. Dobrovolníci si před jízdou očistí poznávací značku a po příjezdu na ní spočítají rozmáčknutý hmyz. Značka má proti sklu jednu výhodu. Moderní auta jsou aerodynamičtější a hmyz může přelétnout přes střechu, ale plochý obdélník na nárazníku zůstává pořád stejně smrtící pastí.

Z více než pětadvaceti tisíc jízd vyšel pokles výskytu hmyzu o 59 procent za pět let, v průměru o 19 procent každý rok. Sami organizátoři přitom často brzdí. Pět let je na jistý trend krátká doba a data od řidičů mají šum, protože se liší trasy, rychlost a taky počasí. Stejným směrem ale ukazují i starší měření. V německých přírodních rezervacích klesla hmotnost odchyceného létajícího hmyzu za sedmadvacet let o tři čtvrtiny.

A teď to podstatné, co si z toho vzít. Pocit z prázdného skla se ukázal jako správný. Jenže úbytek o pětinu ročně den po dni nevidíte, protože každé léto srovnáváte maximálně s tím loňským, ne s dětstvím. Ekologové tomu říkají syndrom posunuté základní linie. Normál se tiše přenastaví a ztráta zmizí i z paměti. Nostalgie minulost přikrášluje a posunutá linie ji naopak zmenšuje. U hmyzu, jak vidno, zabrala ta druhá.

🐝 Zprávy z léta přitom hlásily opak. Psaly o mimořádném množství hmyzu, které podle odborníků přineslo příznivé počasí v zimě a na jaře, a záchranáři vyjížděli k víc alergickým reakcím po bodnutí. Kdo u zahradního stolu odhání třetí vosu, vám těžko uvěří, že hmyzu ubývá.

Obě zkušenosti mohou i přesto platit zároveň. Jeden příznivý rok umí rozmnožit několik druhů, které si poradí s teplem a s lidskou blízkostí, zatímco celková křivka hmyzí populace dál klesá. Britská data ze sledování značek aut to ukázala názorně. Slunečné jaro a horké léto měly hmyzu pomoci, a přesto přinesly pátý rok poklesu. Rok je počasí, trend je klima. Dojem z jednoho léta je stejně nespolehlivý svědek jako nostalgie, jen se mýlí opačným směrem.

🧽 Dlouho jsme o čisté přední sklo usilovali a byli jsme v tom vytrvalí. V regálech čerpacích stanic stojí různé odstraňovače hmyzu, trávník si stříháme na ježka, krajnice vysekáme do posledního stébla a na všechno, co leze po růžích, máme postřik. Úhlednost se u nás počítá za ctnost a soused vás za ni pochválí. Přiznávám, že jsem si čisté sklo po dlouhé cestě taky kdysi pochvaloval.

Dostali jsme přesně to, co jsme si objednali. Vědci mezi hlavními příčinami úbytku uvádějí ztrátu míst k životu, pesticidy a měnící se klima, tedy krajinu, která je možná čím dál přehlednější, ale díky tomu i čím dál méně obyvatelná. Organizátoři průzkumu proto radí věc, která zní skoro provokativně. Méně uklízet. Nechat kus trávy dorůst, vysít luční kvítí a omezit postřiky. Možná je to nejlevnější ekologická rada, jakou znám, protože po nás chce hlavně dělat méně.

📓 Když paměť přenastavuje normál a nostalgie ho přikrášluje, potřebujete pevný bod mimo vlastní hlavu. Britové mají značky. Vám může stačit obyčejný sešit.

Zapisujte si drobná pozorování ve stejný čas a na stejném místě, třeba kolik můr krouží u lampy jednoho červencového večera nebo jestli bzučí lípa před domem. Můj děda si podobná pozorování zapisoval. No a srovnávejte si to za rok pak se zápisem ze stejného dne, ne se vzpomínkou, protože zápis se po letech neopraví sám od sebe. A když se ptáte starších lidí, chtějte konkrétní obraz místo dojmu. Otázka „Jak často jste museli drhnout sklo?“ řekne víc než „Asi bylo dřív víc hmyzu?“.

Fenomén čelního skla nebyl stesk po mládí. Byl to přesný smysl, kterému chyběl zápisník. Až budete příští léto stírat sklo, nebo zjistíte, že nemusíte, zkuste si to zapsat. A nechte u plotu kus trávy dorůst. Hmyz vám nepoděkuje, ale možná se vrátí.

Napadlo vás někdy, kolik miliónů životů máme ve svých rukou?