Co se skrývá za hejtem

Padesát kilo dolů. Jedna žena si přidá do skupiny na facebooku dvě fotky vedle sebe. Tu starší a tu dnešní, a pod nimi se jí sejde víc srdíček než pod čímkoliv, co tam kdy napsala. A pak, mezi gratulacemi k její odvaze a vůli, přistane jedna věta. Někdo si nevšiml těch padesáti kilo. Někdo si všiml nesloženého prádla na gauči za jejími zády a napsal jí do komentáře, že by si raději měla doma uklidit. A aby toho nebylo málo důrazně jí doporučil pořádné líčení.

Většina z nás v takové chvíli ucítí krátké, ale ostré rozhořčení. Co je to za člověka? A přesně tady stojí za to se nezastavit u nadávek, ale jít o krok dál a zeptat se, co se vlastně muselo v tom druhém člověku stát, aby tohle veřejně napsal. Protože komentář o bordelu v prádle není o prádle. Nikdy nebyl.

Zkusme si představit, kdo to píše. Nepředstavujme si netvora, ale nejspíš úplně obyčejnou ženu, která má za sebou taky nějaký svůj boj s váhou, s tělem, se zrcadlem. A teď před sebou vidí důkaz, že to jde. Že někdo dokázal to, co ona zatím ne.

Slavný Leon Festinger (americký sociální psycholog) popsal už v polovině minulého století, že lidé sami sebe poměřují s druhými. Neustále, většinou nevědomě, hodnotíme své schopnosti i vzhled podle toho, jak na tom jsou ostatní. A srovnávání směrem nahoru, tedy s někým, komu se daří víc, dokáže pěkně zabolet.

Výzkum to časem upřesnil. Lidé, kteří si zrovna prožili nějaké ohrožení vlastní sebehodnoty, na cizí úspěch reagují daleko hůře než ti, kdo mají pevnou půdu pod nohama. Pro spokojenou ženu je cizí výhra inspirací. Pro ženu, která se právě teď cítí ve své kůži zle, je tatáž fotka tichá výčitka.

A teď to podstatné. Festinger si všiml, že když nás srovnávání s někým začne příliš tlačit, máme sklon ten zdroj nepohodlí prostě okamžitě vyřadit. Přestat ho brát jako měřítko. Doprovází to, jak napsal, okamžité nepřátelství nebo znevažování.

Komentář o neuklizeném prádle je přesně tohle. Je to způsob, jak tu fotku zneškodnit. Když k důkazu úspěchu přilepím pochybující skvrnu, ten důkaz pro mě ztratí moc. Už to není žena, která zhubla padesát kilo. Je to ženská, co má binec za zády. A s tou se tu já srovnávat nemusím.

Ten detail tedy nebyl vybraný náhodou. Byl to první háček, který šlo na ten úžasný úspěch pověsit a stáhnout ho dolů na zem.

Zbývá ale otázka, proč to ten člověk vůbec napsal. Většina lidí, kteří podobné věty píší, by je tváří v tvář nikdy nikomu neřekla. Stály by v obýváku té ženy, viděly by jí do očí a mlčely by, nebo by ji spíše ještě samy pochválily.

Psycholog John Suler dal tomu rozdílu přesné pojmenování. Nazval to efektem online odbrzdění. Na klávesnici nám totiž chybí to, co nás v běžném rozhovoru drží zpátky. Nevidíme druhému do tváře, neslyšíme, jak se mu zlomí hlas, nemusíme čelit jeho emocionální reakci v ten samý okamžik.

Dlouho se to svádělo na anonymitu internetu, jenže výzkum ukázal něco zajímavějšího. Tyhle věty padají i tam, kde nikdo anonymní není. Není to tedy maska. Je to vzdálenost. Obrazovka funguje jako tlumič, který ztiší přirozený stud i empatii, jež by nás při pohledu z očí do očí zastavily.

Tentýž člověk, který do skupiny napíše o cizím obličeji „chce to pořádné líčení“, by to v kuchyni nahlas vedle stojící osobě nikdy neřekl. Ne proto, že by to v tu chvíli necítil. Ale proto, že tváří v tvář by ten pocit neprošel filtrem, který obrazovka vypnula.

A je tu ještě jedna vrstva, u které je třeba být opatrnější, protože stojí na ještě měkčí půdě. Dlouho se traduje, že u druhých kritizujeme přesně to, co skrýváme sami u sebe. Tahle myšlenka má kořeny u Freuda a vědci ji léta přijímali skoro jako samozřejmost, aniž by ji někdo pořádně doložil. Když se na ni pak podívali důkladněji, ukázalo se, že v té jednoduché podobě moc nedrží.

Drží ale její jemnější verze. Čím usilovněji se snažím nemyslet na nějakou svou slabinu, tím je v mé hlavě dostupnější a dominuje, takže ji pak tím svým vizuálním skenerem (očima) rychleji zahlédnu u ostatních. Kdo bojuje se svým vlastním obličejem, ten první reaguje u cizí tváře „na pořádné líčení“. Ne proto, že by chtěl a priori ublížit. Ale proto, že přesně tahle struna v něm v tu chvíli vibruje nejhlasitěji.

Carl G. Jung pro tu odvrácenou část sebe sama, kterou nechceme vidět a raději ji hledáme venku, používal slovo stín. Nemusíme jeho jazyk brát doslova, abychom rozuměli tomu, co popisuje. Komentář o cizím vzhledu bývá zprávou o tom, kde se pisatel sám necítí dobře. Je to však zrcadlo otočené špatným směrem.

A tady je férové se zastavit a nepřehánět. Ne za každým ostrým komentářem se skrývá zraněná duše. Někdy je to prostě nevychovanost. Někdy jen špatný den. Nuda. Výzkum dnes spíš mírní velká slova o tom, že srovnávání na sítích ničí každého, kdo otevře displej. Efekt existuje, ale je menší a víc závislý na mnoha proměnných okolnostech, než se rádo píše.

Proto z lidí, kteří píšou hejty, nedělejme houf ublížených obětí vlastního nitra. Jen chci, abychom viděli, že za tou jednou větou často stojí víc, než se na první pohled zdá. A že to ošklivé a negativní navíc nikdy nepatřilo té ženě na fotce.

Pochopit mechanismus je jedna věc. Stát v něm, když ta věta přistane pod vaší vlastní fotkou, je potom věc druhá. Tak co s tím doopravdy?

Začněme tím nejdůležitějším a zároveň nejméně samozřejmým. Takový komentář si nežádá odpověď, kterou vám sám nabízí. Tváří se jako věcná připomínka, k prádlu, k líčení, ke světlu na fotce. A vy máte díky svým emocím sto chutí ihned věcně odpovědět. Vysvětlit, že prádlo jste nestačila uklidit. Obhájit se. A příště si vzít na vědomí, že si musím uklidit pozadí, než cvaknu spoušť. Jenže přesně tahle věcná reakce je past. Potvrdí dotyčnému komentátorovi totiž, že bodnutí trefilo. Že máte pocit, že se musíte hájit. A o to celé té větě šlo.

Z toho plyne druhá věc, která vypadá jako slabost, ale je to ohromná síla. Mlčení. Ten výrok potřebuje vaši reakci, aby vůbec dával smysl, je to jako otázka, která čeká na odpověď. Když odpověď nepřijde, věta zůstane viset v prázdnu a po chvíli ji překryjí další gratulace. Neodepřeli jste tím nikomu pravdu. Odepřeli jste pomlouvači palivo.

Nejcennější je ale ten klid, který přichází, když člověku doopravdy dojde, jak to celé funguje. Ve chvíli, kdy víte, že komentář o vašem obličeji vypovídá hlavně o tom, kdo ho psal, a o jeho vlastním vztahu k zrcadlu sebe sama, ztrácí ta věta moc vás zranit. Už se ani nedá použít jako soud o sobě. Čtete ji jako zprávu o někom druhém, kterou jste náhodou dostali. To není lhostejnost. Je to odstup, který vám právem patří.

A pak je tu ovšem i hranice, za kterou už pochopení nestačí. Je jasné, že ne každý vztah a ne každá facebooková skupina si zaslouží vaši energii. Smazat komentář není zbabělost, je to pořádný úklid vlastního prostoru. Nahlásit dotyčného, když překročí čáru, není přecitlivělost. A odejít ze skupiny, kde se tohle děje pořád, není útěk, je to volba, kam a komu chcete dávat svůj čas a klid. Pochopení toho druhého neznamená, že mu musíte dál nastavovat tvář k další facce.

Ta žena s padesáti kily dole udělala odvážnou věc. Ukázala se. Postavila vedle sebe své „před“ a „potom“ a řekla světu, podívejte, dokázala jsem to. Hrdá a věřím, že i s pocitem úžasné radosti.

A ani jedna věta o prádle na tom nemůže nic změnit, pokud jí to nedovolíme. Protože ta věta nikdy nebyla o ní. Byla o někom, kdo se na její fotku díval a viděl v ní něco, s čím se sám teprve pere.

Takže se prosím ukazujte dál. Křiklouni jsou hlasití právě proto, že je jich míň, než se zdá.

A jak to máte vy? Setkaly jste se s podobným komentářem pod něčím, na co jste byly hrdé? Co vám pomohlo se s tím srovnat? Podělte se v komentářích, vaše zkušenost může být pro někoho dalšího přesně tím klidem, který právě hledá. Pomozte mu.