Článek
Naše emoční vzorce vznikají v průběhu života. Pod vlivem rodiny nebo kultury společnosti, v níž jsme se narodili. Jednou z nejhorších emocí pro náš život je strach. A strach je o to horší pro naší komunikaci, když jej dostaneme naprosto zbytečně.
Jak se to vlastně stane, že se v našem těle rozběhne emoční reakce, která na danou situaci reaguje buď úplně zbytečně, nebo zcela přehnaně? No, v prvé řadě je dobré si uvědomit, že každý z nás prožívá emoční stavy dost rozdílně.
Bylo by to vlastně fajn mít dvě základní emoce radost a strach a vždy se tvářit stejně. Všichni bychom je stejně vnímali i prožívali. No, všichni víme, že by to byl sice o dost jednodušší svět, ale tak tomu není. Emoce prožíváme naprosto odlišně.
Přesto je zajímavé, že prožíváme určité spouštěče situací, které v nás rezonují naprosto stejně. Představte si, že jste omylem vstoupili do vozovky a před jedoucím autem jste uskočili nazpět jen tak tak. Strach z dopravní nehody by měl v té chvíli asi každý.
Bylo by to snadnější se lidem podívat do hlav a posbírat si všechny informace k vyhodnocení. A nepomůže ani nejmodernější mozková tomografie. Ta má totiž frekvenci snímkování nastavenu na dvou až tří vteřinové intervaly. A to je pro zkoumání emocí zoufale dlouhá doba. Za tuto dobu jich tělem může proběhnout několik.
Emoční stav vzniká pod jednu sekundu. Spadli jste někdy naprosto nečekaně ze židle, když se pod vámi náhle převrátila? A lekli jste se? Asi každý, kdo to zažil. A stejně jak rychle přišlo ono leknutí, stejně tak i odešlo. U někoho obzvláště rychle, někdo o něm bude vyprávět ještě další dvěma generacím.
Proč to píšu? Inu, nejsme v neustálém obležení emočních stavů. Ty jen přicházejí a zase odcházejí. A u všech i těch nejemotivnějších osob existují okamžiky klidu. Chvíle bez emocí. Právě v těchto chvílích si často uvědomujeme sami sebe.
A ptáme se naprosto logicky. Proč prožíváme tuhle situaci? Odpověď je celkem jasná. Emoce se zjevují v okamžicích, které se nám z hlediska našeho života zdají být důležité. A je jedno, zda jsou pozitivní či negativní. Jsou totiž naší pohotovostní složkou, která nás učí pohotově reagovat.
Pamatuje si tu situaci se židlí? Možná jste se zhoupli a vaše podvědomí už ví, že se řítíte nekontrolovatelně dolů, i když mozek si to ještě ne zcela stačil uvědomit. Objeví se strach. Obočí se stáhne ke středu kořene nosu, vyvalíme oči doširoka a ústa máte otevřená jako kdybyste chytali kapry na podzimním výlovu pusou.
Srdce tluče jako pumpa závodního dvanáctiválce, svaly se nalijí krví, no a pak už jste dopadly na zem. Jejich rychlost je tak obrovská proto, že v dané situaci nemáte čas přemýšlet, co je vhodné dělat. Emoce to dělají za nás. Monitorují okolí a když si všimli, že vaše kývání je přes hranu toho udržet stabilitu spustily emoční reakci strachu, nejen jako pomoc vám, ale i informaci pro ostatní ve vašem okolí.
V té první vteřině nás emoce zcela ovládne. A přímo určí, co máte dělat s rukama i nohama, abyste se při pádu nezabili. Teď už ležíte na zemi a půlka příbuzných se buď vrací z útěku z úleku anebo se vrhá vám pomoci. Dojezdy emočních stavů trvají 10 až 15 vteřin.
Tak se za to na ně ani na sebe nezlobte. Spustili jste u všech tzv. sympatikus. Podvědomou reakci, která jak už víme reguluje srdce, dech, pot atp.
V nastalém zmatku se vše postupně vrací do normálních kolejí. V těle zůstává pocit. Zápis do paměti těla o proběhnuvším strachu. Jenže. Jste o deset let dál. najednou přijde stejný pocit jako tehdy, už se nehoupáte na židli, jen jste si špatně stoupli na chodníku a zvrtla se vám noha a pocit nestability obnovil paměť.
Ano, tělo má díky emocím automatický monitorovací systém, který neustále prověřuje naše okolí a reaguje na potenciální nebezpečí dříve, než si jej začneme uvědomovat. A informace si doplňuje ze záložního hard disku - těla. A tak se ocitáme znovu v jádru našeho zkoumání – v paradoxu emocí.
I když se někdy zdá, že se naše reakce objevují zbytečně nebo přehnaně, jsou to právě tyto emoce, které nás chrání, učí a v konečném důsledku definují naši lidskost. Strach, ač často vnímán jako nepřítel, je vlastně hluboce zakořeněným ochráncem, který nás varuje před potenciálním nebezpečím a učí nás vyhýbat se rizikům.
Ale co když se tento strážce změní v tyrana, který nás paralyzuje i v situacích, kdy žádné reálné nebezpečí nehrozí? Stojím totiž na chodníku a není tu ani židle ani nic, co by ji připomínalo.
Zde leží skutečná výzva: naučit se rozpoznat, kdy nás naše emoce chrání, a kdy nám brání žít naplno. Jak můžeme pracovat se svým strachem, tak, aby nás neomezoval, ale spíše podporoval v našem růstu? Jak můžeme přetvářet neopodstatněný strach na opatrnost a uvědomění si skutečného nebezpečí?
Zamyslete se nad tím, jaké role hrají emoce ve vašem životě. Jsou našimi strážci, nebo se staly našimi vězniteli? A jak můžete učinit kroky k tomu, aby byly opravdu tím prvním?
Náš příběh se strachem a to, jak jsme se jej naučili přetvářet na něco, co nám slouží, může být právě klíčem, který odemkne další dveře k pochopení sebe sama, a tak nás postrčí k ještě hlubšímu prožívání života.
