Figurální škola u výčepu

Kdybyste obcí Tuchom jen projížděli, tuhle hospůdku snadno přehlédnete. Venkovská hospoda s výdejním okénkem, pár lavic pod stromem, pivo, kotleta, dětské kolo opřené o zídku. Krajina známá, srozumitelná, příjemně útulná ve své obyčejnosti. A právě v té největší jednoduchosti někdy číhá překvapení, které byste tu opravdu nečekali.

Tady si letos v létě totiž mezi pizzou a gulášem můžete prohlédnout díla, která jinde vídáte pod halogenovými světly moderních galerií. Nejsou tu jen tak na zkoušku nebo jako dekorace. Jsou tu doopravdy. Figurální tvorba v plné síle, s těly, výrazy, příběhy. A přitom v tichu, bez popisků, bez rámusu kurátorských textů. Jen malba a člověk. A vedle toho vám do nosu zavoní pára z fazolové polévky.

Vytáhl mě sem kamarád, prý to bude prima výlet. Jet desítky kilometrů jen kvůli hospodě? Možná to zní bláznivě, ale ano a nelitoval jsem ani minutu.

Venkovské hospody v Čechách jsou dost zvláštní druh kulturního dědictví. Neprošly velkou architektonickou obnovou, nesdílí vizuální jazyk moderních městských bister ani se nepyšní degustačním menu. A přesto jsou jedinečné. Nesou v sobě něco, co jinde mizí, kombinaci pohostinnosti, spontánnosti a vrstvy Cimrmanovské paměti, které se nedají naprogramovat.

Hospoda v Tuchomi není výjimkou. Spíš esencí. Je to místo, kde se nehraje na efekt, ale na poctivost. Kde se obsluha usměje, i když je fronta. Kde se ví, co komu chutná, a kde se štamgasti se svým zajetým jídelníčkem čas od času na otázku, co si dneska dáte, rozhoupou k větě: „Překvap mě.“ Místo, kde se člověk necítí jako zákazník, ale jako host. A teď si k tomu všemu představte, že je vedle v sále ještě malá galerie.

Ta výstava tu není navzdory tomuto prostředí. Ona z něj vlastně vyrůstá. A co je na tom nejzajímavější? Nikomu to nepřijde divné. Nikdo se tu nepozastaví nad tím, že v jedné místnosti stojí talíř a ve vedlejší obraz. Všechno je v rovnováze. Tady totiž umění nemusí viset vysoko a daleko od lidí, aby mělo svou váhu.

Někdy máme tendenci si myslet, že umění potřebuje zvláštní rámec. Hladkou bílou stěnu, nepřirozené ticho, tlumené světlo a samozřejmě odborný výklad. A pak přijdeš sem, dáš si kotletu s hranolky, děti se smějí u limonády, a pak s nimi přejdeš o pár kroků dál. Do vedlejší místnosti. Tam, kde začíná úplně jiný svět.

Zahrádka ztichla. Usilovně všichni jíme a přitom myslíme na figurální kompozice, které jsme před chvílí viděli. A které by klidně mohly stát v centru Prahy, Bratislavy nebo Londýna. Místnost, kde výstava probíhá, není sterilní. Má dřevěný povalový strop, přirozené světlo, stopy času jsou vidět všude.

Obrazy na stěnách nejsou oddělené od téhle reality, jsou její součástí. A divák tu také není v roli hodnotitele, ale opravdového účastníka. Projde se kolem jedné, otočí se a zůstane stát u další malby. A v tom se stane malý zázrak. Něco se přenese. Z plátna do člověka.

Ta blízkost, civilnost a samozřejmost dávají najednou těmhle obrazům jinou sílu. Jsou to příběhy figur, co k nám mluví z pláten a tady si ony samy na nic nehrají. Nejsou zde ukřižované jako v těch moderních výstavních prostorách, co jim tak honosně říkáme galerie.

Tady vyprávějí jinak. Protože tu není nic navíc. Jsou volné. A všechno důležité je na očích. Nejsou sevřené rámem prestiže ani okázalosti. Tak vyprávějí klidně. Protože k tomu dostávají prostor. Tady totiž umění není vystavené. Tady je vítané.

A co je možná nejkrásnější? Někdy se mezi návštěvníky objeví i jeden z autorů, designér a malíř Michal Jelínek. Psal jsem o něm nedávno zde na blogu. Bydlí nedaleko, ve vedlejší vesnici, kde má svůj ateliér. A když má čas o víkendu, zajede sem a provází, odpovídá lidem na otázky a vypráví příběhy o obrazech. Jindy vás do sálu vpustí pan hostinský Michal. Stačí se zeptat.

Zvykli jsme si na to, že umění má viset vysoko a daleko od nás. Doslova i obrazně. Že se na něj díváme zdola, potichu, se zatajeným dechem, a moc nemluvíme, abychom si svou neodborností neudělali fopa. Obrazy stojí v tichu, za provázky, či za sklem, za nátěrem institucionalizované důležitosti. Je to tak běžné, že nám to už ani nepřijde zvláštní.

Ale možná právě v tom je ten hlavní problém. Když se umění vyvěsí příliš odtržené od těla, od dotyku, od života, začne se tak i chovat. Umlčí se jako inspirace. Zavře se. Nereaguje. A přestane vyprávět.

A pak přijdeš sem. Obrazy jsou ve výšce očí, v místnosti, kde se vážně mlčí, šeptá i hihňá. Já myslím hladově na to, že mi venku stydne pizza, ale za to tu nikdo nikoho nekárá. Nikdo tě nehlídá, jestli se díváš správně dlouho nebo z dostatečného odstupu. Můžeš jen být. Jen vnímat. A najednou cítíš, jak obraz odpovídá. Mluví k tobě, protože může. Protože není v zlaté kleci.

Nejde o to, že by výstavní galerie byla špatná. Ale možná jsme jí přisoudili příliš velkou moc. Možná jsme zapomněli, že obraz je tu pro člověka a ne člověk pro obraz. A že i mistr plátna může mluvit prostě. Když má ke komu. Na vernisáž se sem sjelo cca kolem 120 osob z širokého dalekého okolí. A trvala dlouho do noci u piva a u grilu nejen s dobrým jídlem, ale hlavně s povídáním o umění. Týdně se tu zastaví kolem 80 lidí. Jen tak pobejt.

Co si odnáší návštěvník? Možná inspiraci. Možná své selfie u vybraného díla. Možná chuť jít domů a najít si barvy, štětec nebo aspoň tužku a papír a začít kreslit. Ale hlavně: pocit probuzení, že světové umění může být přítomné i ve všedním dni. U piva, u polévky, tam, kde jste to prostě nečekali. A aby vás oslovilo mu stačí dát šanci.

Tahle výstava ti neměří čas strávený u obrazu. Dává ti ho. A ty ho můžeš ostatně jako vždy v životě buď přijmout nebo odmítnout. Ale díky té chvíli s tím vším, můžeš odejít s chutí na něco víc.

Doporučil bych všem, kdo mohou, aby se sem přišli podívat a ochutnat. Ať už jídlo, nebo umění. Výstava potrvá minimálně do konce července, možná až do půlky srpna. K vidění je během otevírací doby Hospody U Sudu, která se nachází na adrese:

📍 Hospoda U Sudu
Tuchom 6, 289 35 Košík
Zobrazit na mapě

Velké díky patří autorům ze spolku Figurama, jejichž díla výstavu tvoří:

Livia Kožúšková, Michal Jelínek, Boris Jirků, Karol Lakatoš, Ondřej Míšek, Martin Prachař, Martin Schwarz. Díky za to, že jste své obrazy nechali promluvit právě tady.

A stejně velký dík patří panu Michalovi, hostinskému U Sudu a tichému průvodci. Ukazuje se, že když se chuť spojí s duší, vzniká víc než jen dobrý oběd nebo výstava. Vzniká živý prostor. Pro setkání, pro příběh, pro krásu.

Hotovo. Tohle byl malý příběh o místě, kde se světová malířská tvorba skoro opírá o dřevěný strop a přitom sahá hluboko do člověka. A já při tom psaní dostal chuť na něco dobrého.