Článek
Když se oba vzájemně poznáváte, je to, jako by v hlubinách světa vybuchla sopka, ale ne jen ledajaká – sopka s vášní, která rozpoutá obrovský, nezastavitelný vír. Tento výbuch není destruktivní; je to energie, která se z vás uvolňuje a proplétá se s energií toho druhého, až vás oba pohltí.
Jste vtaženi do tohoto intenzivního víru, který je stejně děsivý, jako je krásný. Je to poznání duše, okamžik, který se zdá tak náhlý a přitom hluboce povědomý, jako byste jej znali odjakživa. Je to okamžik, kdy si uvědomíte, že znáte tuto osobu v míře, která překračuje rámec běžného porozumění.
Vaše vědomí samo to nemůže postihnout, ale vnitřně, někde hluboko v duši, cítíte, že jste se potkali už dávno – někde mimo čas a prostor, na úrovni, která přesahuje tělesné bytí.
Tento pocit známosti je tak silný, že přesahuje veškeré vaše dosavadní vnímání intimity. Je to dotek, který je blíž než dotek těla. Je to dotek duše, který je tak hluboký, že by se mohl zdát vyhrazený jen pro nejbližší členy rodiny, pro lidi, kteří vás znají celý život.
Ale ve skutečnosti je to ještě mnohem hlubší. Je to poznání, které přichází intuitivně, bez jakéhokoli předchozího vysvětlení. Už víte, co chcete říct, a zároveň víte, jak ten druhý bude reagovat. Najednou se mezi vámi rozprostře pocit bezpečí, který jste nikdy předtím nezažili.
A pak zmizí – jen na chvíli – aby se vrátil zpět, větší, intenzivnější, než kdy dřív. Tento proces, toto poznání druhého, vás přenáší do stavu bytí, ve kterém neexistují hranice mezi vámi a tím druhým. Jste jedno.
Ale ne vždy je to tak prudké. Poznání duše může být i jemné, téměř nepostřehnutelné, jako když svítání potichu prostoupí noc. Podvědomí se probouzí pomalu, jako závoj, který se jen mírně zvedá a odhaluje skrytou krásu pod ním.
Ne každý je připraven vidět svou duši. A když je někdo první, kdo toto poznání odhalí, je nezbytná trpělivost. Trpělivost být přítomen a čekat, až i ten druhý spatří, co už vy dávno vidíte.
Je zvláštní, jak nás někdy mohou probudit ti, od kterých bychom to nečekali. Někdy je to dotyk milovaného člověka, jindy pouhý pohled, sen, vzpomínka nebo pocit. Může to být starost o to, jak vypadáte, jak se cítíte, nebo dokonce jaké sny máte v noci.
A pak přichází dotyk – ne ledajaký dotyk, ale takový, který otřese vaší duší a přivede ji zpět k životu. Tento dotek nemusí být od milence, může to být dítě, rodič, sourozenec nebo skutečný přítel. Možná to budete vy sami, kdo se dotkne své vlastní duše a probudí ji.
Tento okamžik, toto poznání, je darem, který přesahuje všechny věky a hranice. Je to láska, která nezná čas ani prostor. Láska, která se k nám vrací skrze tisíciletí, skrze generace a osudy, aby se nyní dotkla vašich rtů, probudila vaši duši a přivedla ji zpět k životu.
Jako by vás políbila božská milost sama, která vás ujišťuje, že život, láska a poznání jsou vždy zde – jen čekají, až si toho všimnete. A právě v tom okamžiku, kdy cítíte ten dotek, ten jemný polibek na rty, víte, že vaše duše se probudila k životu.
Že vše, co jste kdy hledali, je najednou zde – v tomto okamžiku, v tomto nádechu, v tomto pohledu. Poznání je tu, a s ním i vědomí, že nic z toho, co jste kdy zažili, nebylo zbytečné. Vše vedlo k tomuto jedinému okamžiku, kdy se vaše duše a duše toho druhého setkávají v nekonečném tanci lásky, který nemá začátek ani konec.
Láska je věčná, a přesto je okamžitá. Je to výbuch i tichý dotek. A její síla spočívá v tom, že nás navrací k tomu, kým skutečně jsme. Jsme?
❤️�� Bez tebe lásko …
