Článek
Všichni občas zatoužíme po někom, kdo nás zachrání. Po autoritě mimo nás, která převezme tíhu našich rozhodnutí. Je tak lákavé vzdát se vlastní odpovědnosti ve prospěch zdánlivé jistoty.
Jenže právě v té chvíli, kdy se vzdáváme sami sebe, otevíráme dveře něčemu, co nás začne ovládat. Staří mágové tomu říkali egregor - entita živená našimi nevědomými touhami. Čím více jí dáváme, tím více chce. Na rozdíl od skutečné lásky, která nic nežádá.
Je fascinující, jak tenká je hranice mezi láskou a mocí. Když své srdce darujeme někomu, kdo ho přijme jako trofej na trojzubec svých přání, místo aby ho vnímal jako dar, stáváme se vězni ve vlastním příběhu. Zatímco opravdová láska vidí v druhém celého člověka - křehkost těla i jiskru duše, touha po moci vidí jen kořist.
Paradoxně právě ti, kdo nejvíce bojují o kontrolu nad druhými, jsou sami nejvíce ovládáni strachem. Strachem ze života, který jim protéká mezi prsty. Strachem z poznání, že jejich moc je jen iluze.
Skutečná láska nepotřebuje nic vlastnit. Nemá potřebu kontrolovat. Je jako čisté nebe - přijímající vše, co k němu vzhlíží, aniž by cokoliv požadovalo zpět. Jako čisté plátno, které jen čeká na ruku malíře.
Možná je čas přestat hledat spásu mimo sebe. Přestat napichovat srdce na trojzubce falešných jistot. A začít věřit tiché moudrosti vlastního srdce.
Až příště pocítíte ve vztahu strach ze ztráty kontroly, všimněte si: Bojujete o moc, nebo o lásku? Snažíte se vlastnit, nebo přijímat? Ptáte se, co můžete dostat, nebo co můžete dát? Někdy stačí jen na okamžik zavřít oči a zhluboka se nadechnout. V tom prostoru mezi nádechem a výdechem často najdeme odpověď.
Jen v tichu vlastního srdce poznáme, zda držíme trojzubec, nebo máme otevřenou dlaň. Protože sevřenou pěstí srdce nepohladíš.
Ve všem je trhlina, tou dovnitř světlo prolíná.
