Článek
Už dlouho se mi honí hlavou něco, co chci napsat. Dlouho pracuji se ženami a pořád narážím u žen i u mužů na to samé. Na popření své ženské stránky sebe sama v naší civilizaci.
Náš svět západní civilizace se formoval dlouho a tak, jak jej známe dnes, je ve stejné podobě skoro přes tisíc let. Po těch mnoha letech se však ocitáme ve smutně zdeformovaném světě, který je zbaven skoro všech stop ženství.
Vnitřní ženská duše, ženské hodnoty, které v naší kultuře žily, zemřely cca právě před tisícem let. Naše mužnost a patriarchální mentalita vyhnala ženství z naší kultury a našich životů. Celá ženská stránka života jako je láska, procítění vztahu, pozorování vlastního nitra, intuice a lyrika životní zkušenosti – to vše téměř zmizelo.
C. G. Jung označil duši za hermafroditní, skládající se z mužských a ženských složek. A tak se po staletí přirozeně každý muž a každá žena spojují jakožto jeden celek v sobě bohatství obou stran, obojí přirozenosti a dvojích schopností.
Psyché považuje schopnost navazovat vztahy a milovat za ženské schopnosti, které vyvěrají z ženské stránky duše. Do mužského oddělení duše se naproti tomu dává vládnutí silou, kontrola nad situací a obrana území.
Chceme-li se stát úplnými muži i ženami, můžeme v sobě každý z nás rozvinout obě stránky duše. Můžeme být schopni obojího: vlády i lásky, zvládnout výkon moci i spontánně splynout s osudem, a to vše v pravý čas.
Když zde mluvím o ženském nemyslím tím jenom hodící se k ženám. Mluvím o vnitřních psychologických kvalitách, společných všem. Když muž rozvine sílu své vnitřní ženskosti, dotváří tak své mužství. Stane se úplnějším mužem a úplnějším člověkem.
Jeho JÁ je pak souhrnem všech protikladných sil, energií a kvalit, které v člověku žijí a dělají z něj toho, kým je – jedinečnou osobnost.
Vědomou myslí však sami sebe – své já – málokdy prožíváme. Zřídkakdy máme onen pocit souladu a úplnosti. Obvykle se sami cítíme jako chaotická změť konfliktních tužeb, hodnot, ideálů a taky možností, z nichž některé jsou vědomé a jiné nevědomé a obojí nás táhnou mnoha různými směry zároveň.
Jsou to právě ženské hodnoty, které dávají životu smysl: vztah k lidem; schopnost zjemnit sílu láskou; vědomí vnitřních pocitů a hodnot; přirozený respekt k prostředí, v němž žijeme; potěšení z krásy světa a hledání vnitřní moudrosti.
Pokud jsme o tyto kvality ošizeni, nenacházíme v životě valného smyslu. Svými mužnými meči a kopími budujeme říše, ale nechápeme jejich smysl a účel.
Vidíme dnes mnoho lidí, co se pokouší přivést ženskost zpátky z nevědomí. Lidé se chtějí vyjadřovat o svých citech, projevovat emoce, probudit zpátky intuici do svého života.
Někdy se podobná snaha mine cílem, někdy jde o pomíjivou módu, která se zredukuje na vědomá objetí a násilnou spontánnost. A někdy zabere, a to je moc dobře.
Proč jsme však my, západní lidé ztratili tolik ze své schopnosti milovat, procítit a navazovat vztahy? Jsme vojáky na válečném poli nelidských vztahů, které zná jen neustálé další vnitřní i vnější války, zabíjení, zákulisní spojenecké smlouvy a smrt.
A naše niterné ženství je v naší kultuře stále ve stejné pozici – jen následuje vojska vlečeno zaprášeným vlakem maskulinní hnací síly, dusí se válkou a je zapomínáno ve věčném a ohlušující rachotu zbraní…
Kdysi se prý podle starých legend naše ženská část duše Západu vydala na mýtický ostrov v moři poblíž Irska. Odešla, aby žila v nevědomí a čekala na lepší dobu, kdy se vrátí a bude žít lidským životem. Ptám se sám sebe každý den před spaním: „Cos pro to, aby se vrátila, dnes udělal?“
A tak se ptám i Vás. Co uděláte dnes pro naši EVU?
