Článek
Neznamená to však, že si musíte své ego obětovat nebo se jej pokusit zcela zavrhnout. To jsou fantaskní praktiky mnoha věrouk, církví a sekt. Dodnes nefungují. Naopak jsou všechny paradoxem sebe sama. Čím více se od ega lidé snaží odpoutat, tím více mu nevědomě zcela podléhají.
Když jste spolu, ego se prostě jen ujme své role. Pochopí, že je podřízeno našemu já. A že je jen nástrojem našeho vědomí, nikoliv pánem našeho těla. A tak se z něj stane dobrý sluha, nikoliv zlý pán.
Je třeba se trochu uvolnit a uvědomit si, že tělo má svou moudrost plynoucí z miliard let evoluční historie. Což je fakt, který si lidská mysl dokáže jen stěží představit. Natožpak přijmout, že? Nebo snad vám už vědci zdokladovali to, jak vzniká a funguje, dejme tomu láska? Ani věda nedokáže vytvořit spojení mezi srdcem, které posílá krev do celého těla a srdcem, které je orgánem lásky. To můžeme jedině my. Přijetím sebe sama i našeho ega.
Tělo nežije pomocí vůle. Vůle není schopná regulovat či koordinovat složité biochemické a biofyziologické procesy. Není schopna ovlivňovat veškerý tělesný metabolismus na němž závisí náš život. Sice náš všichni guru přesvědčují o opaku, ale proč tedy s prvním selháním vůle neskončí potom i náš život?
Píšu to proto, že mne fascinuje, jak jsme jako lidé stále pyšní a namyšlení na to, jakou moc v naší vůli máme. A myslíme si, že víme více než příroda, která přitom dala vajíčku v okamžik jeho zrodu, schopnost stát se celou lidskou bytostí. Jako doktor neříká tělu, jak má scelit zlomenou kost. Ani nemůže nařídit kůži, aby se regenerovala, když se škrábneme. Tělo a příroda zafungují a vše se zahojí.
Napadlo vás asi taky, jak je pak možné, že při emocionálních či psychických chorobách tohle to neplatí? Když trpíme depresí, proč se prostě přirozeně neuzdravíme?
Deprese se vracejí, protože jejich skrytá příčina přetrvává. Trauma je zahryznuté více než si myslíme. A aby se uzdravilo muselo by k tomu použít veškeré dostupné nástroje emocí, které zná. Ale to naše lišácké ego nemá zájem na projevování pocitů strachu, smutku či zlosti. Proč si kazit společenskou reputaci zlostnými výkřiky, že?
My moc netušíme, že potlačování všech pocitů snižuje např. naší tělesnou pohyblivost, což má za následek, světe div se, nadváhu a tím pádem přijde zas další deprese. A současně podléháme své výchovou naučené ego představě, že když budeme hodní, úslužní a úspěšní, budou nás mít lidé opravdu rádi. Jistě, takto se zalíbíme mnoha lidem. Nicméně je to iluze.
Opravdovou lásku si totiž nikdy neseženete pomocí iluzí. Ty se dříve či později rozplynou a jedinec propadá ještě větší depresi, než měl. Jistě, když křičíte, bijete někoho či jinak ventilujete zlost, deprese zmizí. Aspoň na určitou dobu.
Ale deprese pomine zcela jen tehdy, zvýšíme-li svou pohyblivost a současně prohlédneme své iluze. Ty byly mechanismem našeho přežití v dětství. A všichni jimi do určité míry trpíme. V raném dětství se iluze rozvíjejí jako prostředek. Jako pomoc k přežití bolestných situací a my si je ukotvujeme v egu. Výchova tomu říkáme. Když dospějeme, nechceme se jich zbavit. Máme strach z toho, jak bychom se vyrovnali se světem. A tak raději trpíme bolestí v iluzích, než bychom vykročili radostně vpřed do neznáma.
A tak zřejmě největší iluzí ze všech je, že vědomá mysl ovládá vůlí naše tělo. Do určité míry. Po dlouholetém tréninku se hloubkoví potápěči ponoří do fantastických hloubek na jeden nádech. Ano, ale nejde to udělat se vším.
Co s tím? No, pokud můžeme změnit své myšlení, můžeme změnit i své pocity. Tahle iluze o ovládání těla vám vystačí pouze do té doby, dokud máte dost energie. Jakmile vám dojde, a z vás se stanou starší a nemohoucí lidé, nastupuje deprese. Tyhle představy ega jsou obranou vůči realitě, která se nám nelíbí. Nejsou špatné, ale měly fungovat jen po určité období v dětství. Na jedné straně ušetří člověka bolesti z možné děsivé skutečnosti, ale současně z něj udělají zajatce ve vlastním vymyšleném, zcela nereálném světě.
V podstatě nám znemožní dospět. Řada z nás se považuje za dospělé. Chováme se však většinou jako malé infantilní děti. Namísto dudlíku máme žvýkačku a cígo a pleny nahradily neprodyšné kalhotky absorbující úniky moči.
Zdraví je naše schopnost přijímat realitu a neutíkat před ní. Naše skutečné já není jen výtvorem mozku. Je živým pulsujícím mechanismem. A chceme-li poznat sebe, musíme umět cítit své tělo. Ztráta vnímání sebe sama je tím nejhorším trestem, kterého se nám od ega dostává, když na oplátku my zavrhujeme své touhy, potřeby a přání. V rámci vyššího dobra. Když přestaneme vnímat a řídit se ETIKOU a nahradíme to vše ETIKETOU.
Všichni žijeme ve stresu. Už od pravěku. Je přítomen s námi každý den našeho života. A podléháme mu více než si myslíme. Největším stresem jsou pro nás naše vztahy. Které prožíváme z pozic naučených rolí, co nám našeptávají svá DOBŘE či ŠPATNĚ. Jenže to vede jen k hodnocení a dalšímu stresu z dodržení či nesplnění norem, nikoli k lásce.
A my namísto, abychom žili s těmi, vedle nichž žádný stres necítíme, se paradoxně podléhajíce egu, podvolujeme moci psychopatických jedinců, kteří na nás křičí, trápí nás nebo námi zcela opovrhují. V rodině i ve společnosti: „Nikdy neodstupím anebo zažijete peklo“. Cožpak by jedinec, co říká tohle mohl, chtít něco dobrého i pro jiné?
Podmínkou poznání se je být v kontaktu se všemi částmi svého těla. Navázat spojení. Vnímat. Cítit. Vibrovat. Až pak můžeme cítit nejenom bolest, ale taky radost. Podvolit se tělu. To je možná nejvyšší stupeň přijetí sebe sama, co existuje. A je základem našeho zdraví. Naší vnitřní svobody.
A pokud neusilujeme o svobodu zevnitř, jak bychom o ní mohli mít, byť sebemenší zájem i zvenčí?
