Tichý oheň v těle

Každé tělo má svůj oheň. Vteřiny času, kdy se spustí horečka, otok nebo pouhé zarudnutí, to vše je jazyk, kterým tělo říká: „opravím se“. Akutní zánět je z pohledu těla přesně dávkovaný zásah tepla, po němž přijde klid. Jenže v době, kdy bolest příliš náhle zmizí z mapy, přechází tento oheň do ilegality. Hoří tiše a bez kouře.

Věda tomu říká allostatická zátěž, je chronické opotřebení systému, který se už neumí vrátit do rovnováhy. Biologie tomu říká chronický stres, my tomu říkáme život v neustálém napětí. Hladiny stresového hormonu při ní zůstávají vysoko, ale tělo na ně přestává reagovat. Kortizol tak ztrácí schopnost zánět tlumit, a přesto naše imunitní buňky dál pálí ze všech hlavní, i když dávno není po kom.

Tohle je první vědecký paradox: tělo s vysokou hladinou kortizolu může být současně v trvalém zánětu. Když to vezmu čistě filozoficky, zánět může být i jazykem zoufalství. Tělo křičí, že nemůže vypnout poplach, protože už vůbec neví, co znamená bezpečí.

Existují látky, které tělu pomáhají znovu slyšet jeho vlastní rytmus. Jsou to omega-3 mastné kyseliny, kurkumin a vitamin D. Nejsou to žádní hasiči, spíš prostředníci smíru.

Omega-3 mění strukturu buněčných membrán a tlumí tvorbu zánětlivých cytokinů. Kurkumin zasahuje přímo do signální dráhy NF-κB, hlavního dirigenta zánětu. A vitamin D reguluje imunitní reakce, aby nepřekročily svůj rámec.

Společně pomáhají tělu rozpoznat, kdy boj skončil. A teď přichází to ale. Ale samy o sobě nestačí. Studie potvrzují, že jejich účinek se násobí tam, kde tělo dostává šanci odpočívat, kde jídlo není útěk, spánek není přepych a dech není zadržované napětí v hrudníku, při surfování mezi e-maily.

V těle ani v životě však nefunguje chemie bez kontextu. Doplněk potřebuje prostředí, které dovolí účinkům dozrát. Jejich síla se probouzí teprve tehdy, když se tělo vrátí do rytmu, který věda nazývá regenerací a my ji nazýváme klidem.

V taoistickém jazyce se tomu říká ztráta rovnováhy mezi odevzdáním a přijetím. Jang bez jinu je jako den bez noci, stane se z něj silné světlo, které spaluje, protože nemá kam odejít.

Moderní jang má tvář výkonnosti, produktivity a neustálé připravenosti. Věda ukazuje, že tato trvalá aktivace sympatiku, našeho „bojuj nebo uteč“ fyziologického systému, je hlavní biologickou příčinou zánětu. Tělo zůstává v přílišném napětí, krevní tlak i zánětlivé markery stoupají, a mozek se díky naší honbě po výkonu naučí, že klid je podezřelý.

Zánět je tak prostředím, kde dvě jinak přirozeně propojené síly, pohyb a klid, ztratily schopnost spolu mluvit. V tom zmatku výkonu, který přesahuje normy, se ztrácí nejtišší schopnost těla, vědět, kdy může odpočívat a kdy mohou jeho vlastní mechanismy začít napravovat popsanou situaci.

Z pohledu biologie jde o neukončený stresový cyklus. Z pohledu filosofie o jang, který ztratil víru, že jin vůbec ještě přijde.

Sympatikus drží tělo v obranném postoji, HPA osa vypouští kortizol, ale ten už nezavře kruh. Parasympatikus, vedený nervem vaguem, se stává pouhým tichým svědkem. Vědci dnes zkoumají, jak právě aktivace vagového nervu, ať už dechem, meditací nebo řízeným zpomalením, dokáže snižovat hladiny TNF-α a CRP, tedy nejpřesnějších ukazatelů chronického zánětu.

Jinými slovy, se dá říci, že dech je fyzická forma smíření. A tělo se prostřednictvím dechu znovu učí naslouchat sobě samému. Dech propojuje to, co věda nazývá nervovým systémem, a to, co my cítíme jako přítomnost. Každý nádech je tak tiché ujištění, že návrat je možný.

Všechno, co snižuje chronický zánět, má jedno společné, a to je ticho, které ho neruší, ale obnovuje. Spánek, rytmus, dotek, pohyb, jídlo jen kvůli hladu a ne z pocitů úzkosti. Mindfulness, řízené dýchání, HRV biofeedback. Všechny tyto postupy potvrzují totéž, co kdysi věděli starověcí lékaři i mniši v klášterech, a sice to, že klid není absence života, ale jeho inteligentní regenerace.

Vědecké metaanalýzy to dnes měří: snižují se hladiny IL-6, TNF-α, kortizolu, roste aktivita vagového nervu. Ale pro tělo je to prostě návrat domů. Do náruče ticha, v níž se lze uvolnit do stavu, v němž přitom paradoxně můžeme pobývat aspoň chvíli každý den.

Doplňky, i ty nejúčinnější, jsou jen nástroje. Tenhle tichý oheň se neuhasí hasicí kapslí, ale okamžikem, kdy dovolíme tělu ztišit dech. V tom okamžiku se svět obrátí dovnitř, kde v tichu mezi nádechem a výdechem sídlí klid, a duše rozkvete v okamžiku přítomnosti.

A nakonec nám tu zbyde jedna důležitá otázka. Má naše civilizace na to si přiznat, že zánět není nepřítel, ale učitel? Za mě nám připomíná hranice naší odolnosti, které jsme překročili hrou na výkon, ale bez přestávky.

Říká nám, že rovnováha není luxus, ale základní podmínka existence. Východ i Západ popisují stejný princip jinými slovy, ať už jako homeostázu nebo yin-yang. V obou případech jde o návrat k rytmu, v němž oheň hřeje, ale nepálí. Největší léčba nezačíná v laboratoři, ale v okamžiku, kdy se tělo ztiší a znovu si vzpomene, jak se uzdravuje samo. A čím mu můžeme dát šanci?

Největší léčba chronického zánětu nezačíná u hasicí kapsle, nýbrž návratem do rytmu, v němž tělo cítí bezpečí, a kde se zázrak uzdravení odehrává v tichu, kdy už nemusíme utíkat sami před sebou.