Manuál na to, jak prohrát moderní válku skrze aroganci a přemíru dat

Představte si, že máte v ruce ten nejmodernější smartphone. Máte v něm mapy, internet, všechny zprávy světa a aplikaci, která vám radí, kdy a na jak dlouho se máte nadechnout. Cítíte se s ním neporazitelní. A teď si představte, že vjedete do hlubokého lesa, ztratíte signál a najednou nevíte, jak si na noc postavit úkryt a rozdělat oheň nebo kudy zítra vlastně domů. Přesně to se teď děje americkému velení, včetně Donalda Trumpa v Perském zálivu.

Někdy je největším nepřítelem pokroku pocit, že už jste si všechno vyřešili. V březnu 2026 sledujeme v Perském zálivu krvavé boje. Ale auvajs. Najednou tu americké velení, opojené miliardovými hračkami a datovými toky, narazilo na zeď, kterou si samo postavilo už před čtyřiadvaceti lety. Operace Epic Fury totiž není nic jiného než závěrečný účet za pýchu, kterou si Pentagon odmítl léčit, když tolik zpackal válečné hry Millennium Challenge 2002.

Abychom pochopili, odkud se bere ten současný americký vojenský chaos, musíme se vrátit do roku 2002 k již zmíněnému cvičení. Pentagon tehdy utratil – a teď pozor – 250 milionů dolarů, a to doslova za iluzi. Skupina organizující válečné hry pro americkou armádu se jmenuje Spojené velení sil (JFCOM). Sídlí v Suffolku ve státě Virginie. V létě 2002 sem byly svolány stovky analytiků, vojenských specialistů, stratégů a softwarových odborníků.

V jazyce vojenských her se USA vždy označují jako „Blue team“ a nepřítel jako „Red team“. Koncem července cvičení začalo a trvalo dva a půl týdne. Během něj se všechny rozkazy přenášely do jednotek námořní pěchoty, letectva, pozemní armády a námořnictva, které je vykonávaly. Takže když modrý tým odpálil střelu nebo červený poslal letadlo, byla skutečně někde vypálená střela a jinde odstartovalo letadlo. No a když to nešlo, nasimulovalo se to na tehdy nejlepších počítačích tak dobře, že lidé v řídicím centru nevěděli, zda je to fikce, nebo skutečnost.

Akce původně sloužila k testování nových způsobů boje. Po operaci Pouštní bouře v roce 1991 bylo jasné, že konvenční válka už je přežitek. Konflikty příštích let se přenesou do zázemí a až do hlav všech zúčastněných lidí. Rozhodujícím faktorem vítězství už nebude to, kolik potopíte lodí nebo zničíte tanků, ale to, jak se vám podaří rozložit nepřítele.

Jen ti skutečně schopní vojevůdci dějin věděli totéž: že ve válce nikdy nejde jen o nepřítelovu schopnost bojovat, ale o jeho schopnost vést válku. Armáda je totiž napojená na ekonomiku, na kulturu společnosti i na osobní vztahy lidí. A zvítězí ti, kteří pochopí, jak je to vše propojené.

Proti hi-tech logikou a daty prošpikovanému „Modrému týmu“ tehdy postavili generála Paula Van Ripera – chlapa, který věřil víc lidskému mozku než procesoru. Jako starý vietnamský veterán věděl moc dobře, že válka je ze své podstaty chaotická a neodehrává se lineárně. Proces války nepostupuje nikdy v přímé linii z bodu A do bodu B. Místo toho si skáče, jak chce, a probíhá současně v několika rovinách.

Van Riper udělal něco, co algoritmy nečekaly. Když mu Modrý tým vyřadil mikrovlnné vysílače a optické kabely, udělal neočekanou věc: vypnul veškerou digitální komunikaci. Zatímco analytici soupeře čekali na data, Van Riper poslal rozkazy přes kurýry na motorkách a dál je předával světelnými signály z minaretů. Aktivoval flotilu dřevěných bárek, spustil palbu protilodních střel a během hodiny „potopil“ 16 lodí vyloďovací flotily a „zabil“ 20 000 Američanů.

Reakce Pentagonu? Místo aby se poučili, že jejich analytický štábní mozek v chaosu selhal, udělali podvod. Simulaci restartovali, změnili pravidla a Van Riperovi zakázali úspěšné strategie. Nařídili mu prohrát podle scénáře. Ten čestně odešel a vyprdl se jim na to. Tehdy se Pentagon naučil lhát sám sobě. A jak je dnes na konfliktu s Iránem, tuhle dovednost za 24 let vypiloval k dokonalosti.

Nicholas Carr ve své analýze „Nebezpečné mělčiny“ varuje, že nás technologie mění v „palačinkové lidi“ – jsme možná rozprostření široce přes tisíce monitorů, ale naše myšlení nemá vůbec žádnou hloubku. A přesně to se tehdy stalo americkému velení. Děje se to i současnému prezidentu Trumpovi a ministerstvu války.

Generálové propadli kognitivnímu klamu WYSIATI (What You See Is All There Is) – kdy uvěřili, že to, co vidí na svých dokonale vyhlazených displejích, je celá realita. Jenže za hranicí pixelů existuje svět, kde nefunguje GPS a kde se spojenci neumí domluvit na detailech. Pentagon měl studie o tom, že přemíra informací paralyzuje intuici v rozhodování, roky na stole. Rozhodli se je ignorovat, protože tabulka s „predikovaným vítězstvím“ se občanům prodává lépe než upřímné „my nevíme“.

V březnu 2026 už v Perském zálivu žádné tlačítko „Restart“ není. Realita vojenské operace v Íránu lži neuznává a washingtonský účet vypadá následovně:

Jen tyhle 3 poslední položky činí 706 milionů USD. A to nemluvíme o nevyčíslitelných ztrátách, například o životech 5 vojáků ze zříceného tankovacího letadla.

Výsledkem této válečné hry je zatím také 1 787 mrtvých civilistů v Íránu, z toho cca 200 dětí. A kdo spočítá hodnotu jejich životů? Taková cena prostě neexistuje. Hodnota každého života je nevyčíslitelná.

A tak zatímco se Trumpovo velení a spojenci snaží válku „manažersky uřídit“, Írán a jeho spojenci ochromili přes 20 % světového trhu s ropou. Globální ekonomika je na pokraji infarktu.

Na jedné straně máme Donalda Trumpa (83) a na druhé Benjamina Netanjahua (76). Dva muži, kteří by si v tomto věku měli v klidu hrát šachy v parku, si udělali z Perského zálivu jeviště pro svou hru na „zachránce světa“. Neplánují, co bude za týden, a válku berou jen jako způsob, jak se zapsat do dějin. Tenhle rok bude o Nobelovy ceny míru asi velká tlačenice.

Skutečná tragédie operace Epic Fury totiž neleží v neschopnosti Pentagonu trefit cíl, ale v neschopnosti vidět cíl, který není digitální.

Jako „Wizarda“ mě na tom neděsí ty biliony dolarů – ty jsou jen virtuálními čísly v cloudu, dokud tedy nezačnou chybět v regálech s jídlem. Děsí mě však ta naprostá ztráta intuice. Lidského smyslu pro nesmysl.

Pokud totiž delegujeme své rozhodování na algoritmy, které neumí počítat s lidským faktorem, kurýrem na motorce nebo prostou arogancí moci, stáváme se jen diváky vlastní zkázy v HD rozlišení. Přestáváme být lidmi.

Možná je na čase přestat upírat zrak k displejům a začít se znovu učit číst v terénu. V lidech, jejich tvářích a srdcích. Protože v březnu 2026 už víme, že ten, kdo má v ruce nejvíc dat, obvykle jako první přehlédne propast, do které dalším krokem právě padá. A v téhle válečné hře roku 2026 se, na rozdíl od simulace v Suffolku v roce 2002, tlačítko „Restart“, prostě nenachází.

Dobrou noc či den a pevné spojení se zemí, a ne jen s Wi-Fi.