Článek
Když se dotkneš svého vnitřního člověka, mizí orientace ega na svět kolem. Touhy se bortí, potřeba dokazovat se rozpadá. Ego se rozpouští v přítomnosti. Ale my sami sebe často nebereme vážně. Popíráme své vášně, své emoce, a tím jen ukazujeme, že se bojíme nahlédnout dovnitř. Bojujeme s tím, co jsme si sami přivolali.
Energie, která z nás vychází, je stejná jako ta, která proudí dovnitř. Když někoho obejmeme, nebo mu vmeteme vztek do tváře, dotýkáme se ho stejně, jen jinou kvalitou téže síly. Abychom se mohli pohnout výš, musíme projít tím, co se odehrává dole: územím stínů. Tam, kde se rodí skutečné světlo.
Jenže my sami sebe často nebereme vážně. Jak nás potom může brát vážně svět?
Láhev na hlavě
Na jednom pohybovém semináři jsme se učili stát rovně. Znělo to jednoduše, dokud mi lektor nepoložil na hlavu plastovou láhev s vodou a neřekl: „Jdi.“
Láhev mi padala. Pořád. A s každým pádem rostl vztek. Uvnitř jsem slyšel ten známý hlas: „Zase to děláš blbě.“
Říkal jsem si, že jsem děsný nemotora. Ve skutečnosti jsem jen pospíchal, v křeči, sevřený snahou „dělat to správně“. Nedokázal jsem se vzdát kontroly.
Až když jsem se zastavil, uvolnil a nechal tělo rozhodnout samo, začalo se dít něco zvláštního. Pohyb se zklidnil. Láhev zůstala stát na místě. A já se poprvé po letech rozesmál a začal s ní na hlavě tančit.
Lektor se na mě podíval, usmál se a řekl všem: „Naslouchejte svým srdcem svému tělu.“
Nechápal jsem to. Tehdy mi to přišlo jako nesmysl. Ale právě v té větě se ve mě něco zlomilo. Přestal jsem se hodnotit. A tělo si vzalo zpět svou svobodu.
Dotek srdce
Naše srdce je zvláštní orgán, chvíli bije, chvíli stojí. Tvoří rytmus života.
Jednou je jang, jednou jing.
Jednou síla, jednou ticho.
Možná, že když jsme se naučili uctívat jen polovinu tohoto rytmu, a tím myslím výkon, rozum, světlo, ztratili jsme cit pro druhou polovinu, tu kreativní, trochu temnou, plodivou. Ale bez ní jako lidé zůstáváme poloviční.
Tanec, který tehdy začal s lahví na hlavě, se stal znovu mojí modlitbou. Kdysi jsem tančil vášnivě. A pak jsem zraněný osudem najednou přestal. A teď jsem zase cítil tu vášeň. Ne dokonalou, ale živou.
V ní jsem pochopil, že víra, filosofie i ty „správné“ postoje jsou k ničemu, pokud v těle necítíme pohyb. Protože tam začíná všechno poznání.
Blbec, který tančí
Ve chvíli, kdy pustíš kontrolu a dovolíš si být směšný, ztuhlost odchází. A mně tehdy došlo, že všechno to úsilí o „správnost“ - byl jen strach z pohybu. Z trapnosti. Ze života.
Najednou zjistíš, že se v každém gestu skrývá víc z tvé duše, než sis kdy přiznal. A tehdy pochopíš, že život není o tom „dělat ho správně“, ale o tom být v něm přítomen se vším všudy. Tančit se svým srdcem.
A že člověk se stává člověkem i ve chvílích, kdy si dovolí tančit, i když přitom vypadá jako blbec.
