Článek
Někdy zapomínáme na to, že nejdůležitějším článkem našeho života je žít v pravdě. Jak říkávali staří Hebrejci jedním slovem = Ámen. V pravdě. Život v pravdě je totiž zdrojem moudrosti. A každá kultura má díky ní tak své tradiční i netradiční prostředky vzdělávání.
A princip, díky kterému se my všichni sobě navzájem stáváme učiteli, se jmenuje otevřenost vůči výsledku. Ne připoutanost k němu. Správný člověk má svou moudrost, učí sebe i druhé důvěře a chápe současně potřebu odstupu tak, aby měli všichni možnost si sami ověřovat své výsledky, a nejen slepě věřit.
A tak je cesta učení především cestou důvěry. Důvěra je ta nádoba, v níž se míchají ty vzácné prvky bytí. Jasnost, objektivita a odstup. A moudrost přichází teprve tehdy, když jsme otevřeni všem možnostem.
Možná, že je učení se proces, kde důležitější, než se nabiflovat vědomosti, které jako lidstvo víme, je daleko důležitější naučit se vyrovnávat s tím, co nevíme.
A tak, když nevím, říkávají šamani je hloupé něco honem, honem dělat, ale čekat a důvěřovat. Naučit se důvěřovat, však může být velice obtížné. Zvláště potom, co vaši důvěru někdo jiný využil a zneužil.
A proto se kolem nás pohybují „kejklíři“. Učitelé, kteří lidi kolem sebe šokují. To, aby si tito uvědomili svou připoutanost a navyklé způsoby jednání. Přinášejí nám překvapení a nečekané zvraty. To je jejich způsob, jak nás spící-bdící za běžného dne probudit z rutiny, které tak rádi říkáváme „život“. Já tomu říkávám „zajeté koleje“.
V knize Synchronicity: Science, Myth and the Trickster popisují její autoři Alan Combs a Mark Holand tuto postavu asi takto. V mytologii mnoha národů je postava kejklíře synonymem, jež ztělesňuje neočekávané. Proniká všemi puklinami světa. Umí najít sebemenší trhlinu v pevnosti, jíž říkáme ego. Přináší štěstí i neštěstí, zisk i ztrátu.
Indiáni mu říkávali Iktinike, Kojot, Králík; v Polynésii je to Maui; u starých Germánů to byl Loki; a v indickém pojetí Krišna. Na západě to byl řecký bůh Hermes. Byly to vše patroni cestovatelů, zlodějů, průvodci duší do podsvětí a poslové Bohů. Byl to vlastně archetyp mistra přechodů všech úrovní bytí a jejich hranic. Mistr seberozvoje.
Jestli je vaším učitelem kejklíř, naučí vás nacházet si své hranice. I ty, kterých jste ani netušili, že je máte. Tím velmi znervózňuje lidi kolem sebe. Nevědí totiž, jak bude reagovat na jejich naučené fráze a postupy. A tím je vytrhuje ze spánku, z letargie přednastavených vzorců chování a jednání. A to nás bolí. Bolí to naši představu o správnosti světa, bolí to naši pýchu, naše ego.
Stáli jste někdy vedle takového člověka? Pravděpodobně vás pak náhle překvapila skutečnost toho, že vedle něj je vše úplně jiné. Učí nás tím vyvarovat se touhy po připoutání se k moci, k pozemským statkům.
Důvěřovat v neočekávané má svůj protiklad. Kdo lidem a ani sobě nevěří, nedůvěřuje, je člověk připoutaný ke své představě o sobě. A taky o moci, kterou mu dávají vědomosti a společenské postavení, majetek. A z toho všeho silná potřeba ovládat druhé. A čím více se bojíme nahlédnout do sebe, tím víc se druhých bojíme a potřebujeme je ovládat. V alegorii dneška je klasickým připoutaným králíkem De Biš.
Připoutání znamená mít neměnná očekávání a touhy, které se projektují jen na určité lidi, situace a místa. A to vše toužíme ovládat a vyhýbáme se při tom jakékoliv změně. A tak nás ti radostní králíci, rohlíci, dortíci, kejklíři, šaškové učí být pružnější a objektivnější.
Pravda, rány od jejich poutnické hole, které se říká pravda opravdu bolí. Především však ty, kteří nevěří tomu, co sami vidí. A raději si v bdělém stavu sní. S otevřenýma očima si představují, jaké by to bylo kdyby…, když totiž zahlédnou skutečnost, děsí je šíleně proto, že po nich chce změnu.
Když totiž máme odstup od svých snů, dokážeme daleko klidněji pozorovat své emoční reakce na různé situace a nebudeme pak už tolik vtahování do těch navyklých vzorců jednání. Ale fňukat a omlouvat svá jednání slovy: „… no, já to jinak neumím!“ Tím jen potvrzujeme to, že se sami nechceme změnit ani za nic. A vnímat realitu už vůbec ne.
Pozor! Chlad a nezájem si s tímto odstupem nepleťme. Jde o pravý opak. A když se nenecháme do něčeho vtáhnout a udržujeme si pořád svůj smysl pro humor, poznáte hned, když ho váš protějšek ztratí kvůli ptákovině. Jde o to projevit zájem o druhé a o situace z nich plynoucí hlouběji a z opravdového objektivního hlediska. Nekamuflovat, na nic si nehrát – být tím, kým jsem. Být autentickým.
Ti, kdo jsou s námi přítomni, jsou ti kejklíři osudu, kteří tu s námi mají být. Protože si díky nim uvědomujeme, že pokaždé když začínáme, je tady a teď ta správná chvíle. A že to, co se nám či s námi děje, je to pravé, co se může dít. A když je to pryč, je to pryč.
A ať už s tím souhlasíme nebo ne, tímhle se vytváří přijetí života takového, jaký je. V jeho rozmanitosti. Bez vylučování na trestnou lavici za něco, za co mohou představy jiných, kterým jsme v životě dali větší váhu než tomu, naslouchat svému vlastnímu srdci. Dokážeme tak přijímat skutečnost takovou, jaká je, a pracovat s ní? S láskou?
Ať se vám to daří. A nezapomínejte, i když jsou to zlodějíčkové a šejdíři, nikdy nezklamou vaše srdce. Vědomi si toho, že připoutat se srdcem k někomu jinému totiž vyžaduje vaši svobodu rozhodnutí se. V pravdě. Hlavně však na nic nečekejte. Vždy je ta správná chvíle.
