Článek
Jak si vytvořit vlastní stíny se paradoxně naučíme v životě ze všeho nejdříve. Znáte to, ne? „Rozhodni se!“ - „Ukaž mu, co jsi zač“ - „Buď hodný …“ = tak všechny tyto příkazové zkratky nás naučí jen jediné. A sice, že každé naše rozhodnutí rozděluje a vede ke vzniku stínu.
V analytické psychologii je stín buď nevědomý aspekt osobnosti, který vědomé ego dělá, že neidentifikuje, nebo celé nevědomí, tedy vše, čeho si člověk není plně vědom. Česky řečeno zahodíme to, co nás děsí do tmavého hnusného sklepa, odkud doufáme, že už to samo nikdy nevyleze.
Stín je naše neznámá stránka. Ne neviditelná. Jen ta nechtěná. Nemilovaná, nepřijímaná a my se na ní nechceme dívat. Myslíme si o ní totiž, že nás dělá horšími. Jakmile si zvolíme nějaký směr (např. "budu hodný") vyloučíme tím ze svého života minimálně jeden další.
Jeho opak. A jelikož máme být hodní skoro pořád, divíme se při občasném úklidu sklepa, že je tam tolik obživlého uhlí, že by to stačilo pokrýt současnou energetickou krizi, a ještě by zbylo.
Naše společnost nás vycvičila pro rychlá rozhodnutí a boj proti našim protikladům než pro spolupráci obou stran. Fixujeme-li se však na cokoliv, ulpíváme stále jen na jednom pólu a tím stvoříme další stín. Realitu toho, co se děje kolem nás popsal asi nejlépe Hérakleitos z Efesu, když řekl: „Pantha rhei – vše plyne“.
A i když to o světu kolem víme, milujeme fixace na něco; máme rádi jasné pozice a nevyvratitelná stanoviska. Zvláště u politiků bychom chtěli, aby snad nikdy neměnili svoje názory. A pak se rozčilujeme, když je mění.
Když nás jako děti hází do oné soubojové arény, kde se máme rozhodovat mezi dvěma póly a jednomu musíme dát přednost a druhý vyhnat nebo nás z arény nepustí ven, v konečném důsledku si zaděláváme na svoje vlastní problémy. Sejdou se s námi ve stáří. Do té doby máme dost sil se dívat jinam.
Ale stejně jako je Mefisto z Fausta zlý ďábel, který se tak vytrvale snaží konat zlo až z toho vzniká dobro, je i stín tím nejlepším pomocníkem na našich cestách do naší duše. Má totiž jednu velkou výhodu. U něj vždycky víme, na čem jsme.
A tak je největším problémem dnešního světa to, že si většina lidí, kteří se považují za hodné ani nevšimne, jak moc pomáhají zlu. Ale abychom předešli pokustonům, kteří se chytnou kdečeho a vyvodí si závěr, že stačí, když budou zlý a tak dosáhnou dobra, tak ne, takhle to nefunguje.
Šlo, jde a bude to pořád o jednom a tom samém. Uvědomit si zlo a jeho existenci v sobě a ve svém životním příběhu. Tomu se říká uvědomění.
O tom mluví starý příběh čerokézských indiánů. Děda vyprávěl vnukovi o boji, jenž se odehrává v každém z nás. Vypráví mu o dvou vlcích, kteří spolu urputně bojují. Jeden je zlo. Je to závist, žárlivost, pýcha, křivda, nenávist, nenasytnost, arogance, sebelítost, méněcennost, lež nadřazenost a chtivost. Druhý vlk je dobro. To je radost, láska, mír, naděje, klid, lidskost, laskavost, soucit, pravdivost, velkorysost a důvěra. Vnuk se zamyslel a zeptal se: „… a dědečku, který vlk vyhraje?“ A starý Čerokéz říká: „Inu, ten, kterého budeš krmit“.
Takže je skutečně lepší dělat dobro. Jen je dobré si při tom dávat pozor na to, co dělá stín, který u toho konání neustále vzniká a být mu otevřený. Mezi indiány byla zaznamenána postava svatého blázna, jemuž říkali heyoka. Když se o něčem důležitém rozhodovalo v rámci kmene, hrál tento člověk roli odpůrce a požadoval rituálně pravý opak toho, na čem se kmen usnesl. Vlastně jim ozřejmil stínovou stranu dané věci. Ve středověku se podobným bláznovstvím živili dvorní šašci. A my dnes máme ve sněmovně jedince, co tam taky rituálně mluví jako blázni i sedm hodin v kuse.
Stínem je tedy to, co ve světě kolem ani v sobě nechceme vidět. A když tak celý život po něčem toužíme a jiné odmítáme, stín roste a sílí. A čím více stárneme, stává se mocnější a nebezpečnější. Všimněte si toho rozdílu mezi představami a tím, co dělají starší lidé.
Začít s uvědomováním si stínu není nikdy pozdě, ale čím později, tím je to horší. Jo ještě jedna připomínka. Náš stín vidí dobře spíše jiní lidé, my sami jej máme malou šanci vidět bez přípravy. A proto taky tak neochotně reagujeme na „zpětnou vazbu“ druhých, když se týká toho, co my sami nechceme příliš nadšeně vnímat. Nemáme rádi svoje stíny, v tom je. Přitom naslouchat druhým je o tolik levnější než se snažit vše objevit sami. A učit se mít rád? Sebeláska. Tolik omílané slovo v současném seberozvoji. Pročpak asi?
Když chceme, aby se nám stín ukázal, potřebujeme jen přijmout skutečnost takovou jaká je. Jedině přijetí toho, co je, tak jak to je, může vést k tomu to, co se nám nelíbí přetvořit nikoliv znetvořit. Změnit a dát tomu, co už existuje jen jiný život, a ne to jen zničit.
Změňme sebe místo toho abychom požadovali a vynucovali si změny v okolním světě. Většina našich problémů pochází z našeho odporu proti skutečnosti. Až časem, stárnutím možná dojdeme k otázce, zdali se nám ten vysilující boj vlastně vyplatí. A odpověď už známe dávno. Ne, nevyplatí.
Je mnohem jednodušší žít v pravdě. Amen, jak tomu říkávali staří Hebrejci. A když ani pravdu zrovna nevidíte, stačí zašeptat. Ukaž se a stín vám ji spolehlivě odhalí. Jen to asi nebude s láskou. Anebo bude? Čím ho dneska krmíte?
Zdroje:
