Článek
Vzhledem k tomu, že jsem si večer před tím dal hráškovou polévku, neuposlechl jsem ji ani to tělo. Ale musím uznat, že osvícení si mnohdy vybírá skutečně zajímavé cesty.
Proboha zpět, ne tohle není povídání o tom, jak mě osvítil prd z polévky z hrášku, ale je o tom, že pokud si umíme v životě stanovit aspoň jeden pravidelný rituál, pak by to měl být stálý čas našeho probuzení.
Řeknete si, copak to není úplně jedno? Vstanu, tak vstanu. Hele, vyzkoušel jsem to a není. Jsem freelancer a spát jdu, když chci. Se vstáváním jsem to měl podobně. Měl jsem.
Dost podstatný problém, a to jsem opravdu netušil, hraje v našem životě, pravidelná doba vstávání. Vynahradit si neklidnou noc posunutím budíku o několik hodin zpět se může v grogy nočním stavu zdát jako opravdu dobrý nápad. Ne, tak to opravdu není.
Jakmile se probudíme více než hodinu po obvyklém čase probuzení – silně to rozhodí tzv. cirkadiánní rytmy. Světlo, které vidíme, když se probudíme, v podstatě říká tělu, že je ráno, což znamená, že je čas vstát z postele a začít svůj den. A my nic.
Možná jste slyšeli termín „cirkadiánní rytmus“ neboli laicky vnitřní hodiny. Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Je to důležitý systém, především pokud jde o naší tělesnou, emoční i duševní pohodu. Zasahuje do metabolismu, řídí spánek až po ovlivňování funkce trávení a imunitního systému, a i včetně teploty těla.
Přírodní národy označují sami sebe často názvy, jenž souvisí se světlem. Lidé světla u nich znamená, že my lidé, se řídíme důsledně cirkadiánními rytmy světla a tmy už po tisíciletí. Světlo je hlavním prvkem regulujícím naše působení ve světě. Právě proto hraje tento motiv v náboženstvích takovou roli.
Srandovním paradoxem je, že kdybychom se z ničeho nic ocitli v tmavé jeskyni bez přístupu světla, naše těla by si stále udržovala onen 24hodinový rytmus, přičemž bychom cca 8 hodin spali a cca 16 hodin byli vzhůru. Tento náš vnitřní smysl pro rytmus času je dán geneticky. Pro živé organismy je totiž důležité, aby cirkadiánní rytmus byl harmonicky sladěn s rytmem dne a noci.
Část mozku, která řídí cirkadiánní načasování signály zvenčí, je v hypotalamu. Nachází se v přední části mozku a světlo k němu dorazí tak, že prochází z očí pomocí nervových drah přímo do mozku. Navíc každá buňka v těle má způsob, jak sledovat cirkadiánní vzorce. Je světločivná, reagující na světlo.
vnitřní hodiny člověka
Pokud například izolujeme kožní buňky nebo srdeční buňky, tak ty budou v petriho misce stále dodržovat cirkadiánní plány. Zajímavé, že? Mozek a hormony spolupracují na synchronizaci všech samostatných systémů našeho těla i jako oddělené samostatné jednotky. Tomu se dá říkat skutečně zázrak.
Proto se cítíme ráno při východu slunce bdělí a vzhůru, a proto se kolem šera soumraku začínáme cítit ospalí. Jednoduchý návod, jak se nejen dobře vyspat, ale jak se i potom přes den cítit lépe, je obrovsky účinný a jednoduchý.
Vstávejme každé ráno v naprosto stejnou dobu. Důvod je ten, že naše tělo jako mechanismus funguje nejlépe, když funguje v důsledně mechanicky udržovaném rytmu.
Pokud se tedy probouzíme každý den v jinou dobu – nebo i když si během týdne držíme docela konzistentní čas spánku, ale přispíte si o víkendu – náš mozek bude zmatený a začne uvolňovat melatonin v podivných hodinách neodpovídajících tomu, co se děje venku. Je to jako bychom neustále cestovali do různých časových pásem a honil nás jetlag.
Tím, jak se naše usínání a spánek dostane pryč z pravidelného rytmu, to začne negativně ovlivňovat tělo. Po jedné neklidné noci je člověk jen trochu pomalejší v reakcích, po několika týdnech nepravidelných cirkadiánních rytmů se silně zpomalí všechny pochody v těle během dne i noci. A to už je velký problém.
Narušuje se metabolismus, zatěžuje se srdce, zhoršují se imunitní reakce a nastupují nepopulární emoce = deprese a úzkost.
První pomoc není přispat si ráno, ale lehnout si přes den aspoň na dvacet až 30 minut - není třeba spát, jen si zavřít oči a odpočívat. To je dobré dělat tak maximálně do cca 15.00, pak bychom si rytmus rozhodili ještě více. Chápu, že ne všude máme v práci gauč, tak si zkusme aspoň sednout někde v klidu, zavřít oči a strávit tak cca deset minut. I to pomáhá.
Trénovat své tělo, aby se každé ráno probouzelo ve stejnou dobu, může dát sice trochu práce, ale stojí to za tu námahu. Věřte mi.
Úspěch není nic jiného, než několik jednoduchých cviků, praktikovaných každý den.
Pokud se o to pokusíte, naplánujme si k tomu i něco, na co se hned po probuzení budeme těšit – polibek od milované osoby nebo třeba oblíbený druh kávy nebo poslouchejme oblíbený podcast. O tom, co dělat ráno, abychom vyletěli ne z kůže, ale jako čertík z krabičky a byly následně v pohodě si napíšeme někdy jindy.
A mimochodem, tenhle malý rituál mi dal jasnou stopku v zbytečném ponocování. Když totiž vím, že druhý den vstávám zas v sedm… naučí nás to skutečně poslouchat své tělo. Ta žena na tom semináři měla pravdu.
A ono na oplátku, to tělo zase poslechne nás. Stačí mu to jen říct, ráno vstávám v sedm.
No, nebojte, zkuste si to. Není to vůbec na prd. Budí totiž skoro na minutu přesně.
Zdroje:
