Nesmrtelný strejda

Pohádku z roku 1993 Nesmrtelná teta si asi vybavíte. Mám takové podezření, že současně s uvedením tohoto filmu vrcholila i vlna pozitivismu, která se snažila přinést štěstí na naše pracoviště. Všude se zřizovaly koutky nejen pro děti, ale i pro zaměstnance. Kuchyňky začaly vypadat trochu psychedelicky a zaměstnanci mohli během pracovní doby hrát paintball. To přeháním, ale pokouším se popsat, že tvorba pracovního prostředí, které by bylo vůči lidem pozitivní, se dala tehdy do pohybu.

O vztazích mezi pozitivně naladěným pracovištěm a následnou efektivitou a produktivitou zde umístěné pracovní síly, se popsaly stohy papíru. Jenže. Stejně jako ve zmíněné pohádce nebylo vše tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo.

Pozitivismus versus autenticita

Definice šťastných zaměstnanců se totiž během let smrskla do souboje. Do boje mezi nadměrnou přítomností pozitivních sil a absolutní absencí sil, které jsou pro firmu považovány za negativní. A tak vznikl „nesmrtelný strejda“, který svým tlakem na výše zmíněné = vše musí být pozitivní - vytvořil pracovní kulturu, která lidi dovedla až k předstírání požadovaných pozitivních emocí.

Jenže právě předstírání emocí, kdy se nutíme do pozitivismu za každou cenu, vede k psychosomatickým onemocněním. Tím, že jsme nuceni být neustále šťastní a spokojení se nevytvoří ani více mentální aktivity, nezpůsobí to žádnou kreativní revoluci a ani produktivnost nestoupne nijak závratně.

Je to paradox. Kdyby to totiž skutečně fungovalo a mohlo nás to výrazně ovlivnit, měli bychom si pocity spokojenosti a štěstí přenášet i dál do života. A ten by se rozvíjel, stejně jako blaho celého lidstva. Jenže.

Proč potom v současném světě vzrůstá neustále počet depresí, kterými trpí podle údajů z roku 2021, více jak 300 milionů lidí? A dá se předpokládat, že po období Covidu tento údaj ještě silně vzrostl. To nejhorší však je, že WHO předpovídá, že pokud se nebude v oblasti práce s psychickými nemocemi dál nic dělat, stane se právě deprese už v roce 2030 nejčastějším onemocněním na světě.

Na první pohled se to zdá jako věc, která se dá snadno překonat. Není tomu tak. Její zákeřnost spočívá v prostém faktu. Deprese může postihnout kohokoliv z nás. Typická deprese podle klasifikace MKN-10 trvá v průměru kolem 6 měsíců. A projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami a až patologickým smutkem.

Mimochodem každý Čech stráví v práci v průměru 40 let a za svůj život tak celkem odpracuje 76 800 hodin. Strávíme zde cca 22 % svého života. Takže, hezké a ekologické pracovní prostředí? Ano. Zajímavé možnosti pro uvolnění a relaxaci za účelem obnovení pracovních sil během dne přímo v pracovním prostoru? Ano. Různé i alternativní způsoby stravování na pracovištích? Ano.

Nucení se do emočního předstírání, že jsem se vším happy a jsem nadšený a pozitivní za každou cenu? Ne. Ono to tak, asi na první dobrou působit nemělo. Většina tvůrců však v počátku jejich vytváření zapomněla na jedno.

Skupinové myšlení nevzniká jen zespoda, ale především shora. Je diktováno firemním kodexem, politickými idejemi, vizemi, etickými principy. Jako ostatně u všech jiných organizací, skupin, hnutí. A pokud chci být členem čehokoliv, podřizuji se vždy určitému systému vnitřní kultury. Někdy se na jeho tvorbě mohu trochu podílet. Většinou ne.

A když píšu že se tomuto principu lidé podřizuji, tak je to i s nastavenou kulturou pozitivního myšlení, která však následně vede paradoxně k ztrátě toho, na čem byl daný projekt založen. Na ztrátě autenticity, originality, skupinového ducha, nazývejme si to každý podle svého. V případě rodiny na tomtéž. Když jeden pro druhého ztratíme originalitu, ztratíme i přitažlivost. Následuje rozchod.

Vše, co bylo nejprve malé, originální a dralo se to vpřed svou různorodostí, přitahovalo zákonitě pozornost tím, že se to začalo vymykat z průměru. Když si všimlo následně vedení už rozjeté firmy, že úsměv a dobrá nálada, která z toho vzešla přirozenou formou, protože to prostě všechny bavilo, pokusila se jí „pomoci“ tím, že ji ustanovila součástí systému.

A právě to nikdy s emocemi udělat nejde. Pocit štěstí, radosti vznikají neplánovaně. Pozitivismus se jakémukoliv týmu, skupině, hnutí nedá nadirigovat, pokud už není přirozenou součástí každého jejího člena.

Možná i proto se podle posledních měření Gallup Report, skoro 51 % lidi v produktivním věku rozmýšlí o přechodu do nového zaměstnání. Na prvním místě, které nás vedou k těmto krokům nejsou vždy peníze, ale jiné pracovní prostředí a změna lidí v kolektivu.

Emoční inteligence jako klíč k budoucnosti

Takže s malou úpravou by to vše fungovat mohlo. Chci-li mít kolem sebe skutečně radost, efektivitu, produktivitu, a to v různých formách (to se týká i spokojeného manželství či partnerství), potřebuji v podstatě jen jedno.

Potřebuji zajistit to, aby se účastníci mohli zapojit do toho vykonávat nějakou poutavou, smysluplnou práci, která má pro ně jasně daný účel. Při ní se totiž mohou rozvíjet naše dobré vztahy a my můžeme společně zažívat pocity úspěchu. A ty nás dokážou motivovat k tomu jít společně dál. Spolupracovat. Žít.

Někteří lidé tvrdí, že se deprese lidstva s nástupem AI ještě více prohloubí. To je možné, nicméně se domnívám, že právě nástup AI bude pro lidstvo i novou možností k růstu.

Bude vyžadovat větší rozvoj a zapojení našich emocí, kreativity a představivosti než kdy předtím. Představíme-li si ne příliš vzdálenou budoucnost, kdy budeme součástí, jak v osobních, tak pracovních sférách něčeho, co propojuje biologickou a kybernetickou složku života, budeme vystaveni nebývalé míře složitostí a nenadálých změn. A právě to bude vyžadovat velký rozvoj emoční inteligence.

A ani zdaleka však na tyto změny a na onu rychlost, s jakou nás budou integrovat, nejsme připraveni. V tom hrozí možnost nárůstu depresivních stavů z vyrovnávání se s těmito změnami. Především nastupujícím mladším ročníkům je třeba věnovat velkou péči a pozornost. Aby mohli rozvíjet svoje sebeuvědomění, sociální povědomí (jako např. soucit či laskavost) a schopnost kooperace, která bude probíhat pod ještě větším tlakem než dosud.

Lidstvo přineslo na trh práce tři různé oblasti. Fyzickou. Stroje nás v ní překonaly už ve starověku. A dnes je naší manuální práce zapotřebí čím dál méně. Tu kognitivní a tím se nemyslí jen hra v šachy a a lékařské zprávy, překonávají stroje právě dnes. Zbývá jen jediná doména, kde máme ještě navrch. Ta emoční. Zatím.

Takže úroveň emočních vztahů, tedy emoční inteligence, bude v budoucnu stejně ceněná, jako vysokoškolský diplom. Protože podporují-li naši lidskou vzájemnost, konektivitu s druhými lidmi a naši seberealizaci, bude právě toto tou rozhodující hodnotou. A nejen na trhu práce.

Emoční inteligence je o tom, jak dokážeme vnímat a řídit sebe a své vztahy. Lze se jí naučit. Postupně. Uvědomováním si svých emocí. Takže nové pracovní (a osobní) prostředí budoucnosti, bude přizpůsobené tomu, aby vytvořilo vše pro rozvoj emoční inteligence. Nikoliv jen opakování povinných úsměvů.

Máme-li si nejenom hrát na pískovišti digitálního věku, budeme na něm potřebovat smysluplně naplňující se a velmi emočně odolné lidi, kteří si budou vědomi toho, že štěstí je prima, ale není to to nejhlavnější. To hlavní bude rozvoj autenticity jedince bez toho, že by se jí měl na úkor ostatních, jakkoliv povyšovat či ponižovat.

Čím více budeme na svých pracovištích, domovech či pískovištích předstírat, že jsme šťastní, tím spíše s námi nebude chtít ani nikdo pracovat, žít a ani si hrát. Lidé, kteří předstírají, že jsou šťastní nevytváří pro nikoho žádný užitek. Natož pak pro sebe.

Nebo snad chcete, aby se z vás stal "nesmrtelný strejda"? Se stejným úsměvem jako na obrázku?

Zdroje: