AI umí sloužit, ale ještě nespolupracuje

Umělá inteligence je čím dál šikovnější. Umí psát texty, kreslit obrázky i analyzovat data. Ale jedna věc jí pořád uniká: spolupráce. Neví, co chceš vytvořit. Neumí ti naslouchat. A nerozumí, že tvoříš v kontextu času a prostoru, v němž právě jsi. Tahle slabina však není chybou systému, je výzvou pro nás. Protože jedině člověk může být tím, kdo AI naučí myslet ve vztazích. Jde ale také o to v jakých vztazích.

Umělá inteligence se dnes používá hlavně v režimu služby. Dostaneš shrnutí textu, návrh grafu, odpověď na otázku. Je to stejné, jako když klikneš na ikonu tiskárny, spustí se v ní určitý proces a výsledek je hotový. Sloužit znamená vykonat příkaz bez ohledu na širší kontext.

Jenže spolupráce je něco úplně jiného. Vzniká tam, kde se sice sdílí cíl, ale kde obě strany nesou každá svou odpovědnost za cestu k němu a dokážou v respektujícím dialogu korigovat vlastní pohled. To je oblast, která je lidskému vztahování přirozená, ale umělé inteligenci zatím nedostupná. Dnes totiž umí jen vykonat, nikoliv spolutvořit.

Jako příklad si lze představit práci s jakýmkoliv AI. Zadáš mu: „Napiš mi osnovu prezentace o novém produktu.“ Výsledek přijde během vteřin. A je strukturovaný, přehledný, ale mechanický. Vytvořený jen ze spousty dat, v nichž porovnáváním algoritmus vybírá ty nejlepší z nejlepších.

Když bys to samé zadal kolegovi, pravděpodobně by se tě ještě zeptal: „Pro koho to je? Kolik na to máme času? Chceme v prezentaci působit spíše odlehčeně nebo jen formálně?“ A možná by ještě navrhl doplnit vlastní nápad. To je rozdíl mezi službou a spoluprací. Jeden přístup ti ušetří čas, ale druhý otevírá možnost tvořit něco, co přesahuje jednotlivce.

Současná umělá inteligence je sice mistryní v rychlém provedení úkolu, ale je sama, funguje v izolaci. Každý model funguje trochu jako ostrov. Odpovídá na základě svých dat a algoritmů, ale neví nic o tom, co právě v ten okamžik dělají ostatní. Neexistuje žádné „společné vědomí“, žádný dialog mezi systémy. A tak každý z nich zareaguje jen na to, co dostane od člověka v podobě promptu.

Chybí jí schopnost vyjednávat, koordinovat se a hledat synergie. Když například zadáš úkol jednomu jazykovému modelu a následně jej předáš ke zpracování grafickému, každý si půjde svou cestou. Nekomunikují spolu, aby zjistily, zda jejich výsledky dávají dohromady smysl. To musí udělat člověk.

Je to podobné, jako kdybychom dali pět různých hudebníků do místnosti, ale nedali jim dirigenta ani možnost uslyšet, co hrají ostatní. Každý z nich by zahrál geniálně svůj part, technicky správně. Ale hudba by z toho nikdy nevznikla. A stejně tak dnes AI zvládne špičkový sólový výkon, ne však orchestrální skladbu.

A přesně tam, kde se zastaví možnosti strojů, začíná prostor pro člověka. Umělá inteligence zatím neumí komunikovat mezi sebou, ale člověk má schopnost dát jejich výstupům smysl a kontext. Umíme totiž to, co žádný model nezvládá: vnímat vztahy, hledat souvislosti a chápat složité záměry.

V příštích letech proto možná vznikne nová profese pro člověka. Stane se tlumočníkem mezi umělými inteligencemi. Stane se jejich propojením. Člověk, který dokáže ke spolupráci spojit jazykový model s grafickým, analytický s hudebním, a vytvořit z jejich jednotlivých výsledků celek, který skutečně funguje.

Tato role není jen o tom být technickým prostředníkem. Vyžaduje empatii, důvěru i schopnost nastavovat hranice. Protože stejně jako ve vztazích mezi lidmi, i v dialogu mezi stroji je důležité nejen to, co se vytvoří, ale také to, jak se k požadovanému výsledku hledá společná cesta. Člověk se tak stává doslova mostem, který propojuje ostrovy izolovaných systémů a dává jim možnost stát se součástí širšího orchestru, než jaký by vytvořily samy. Ponese to však jisté nároky. Především na schopnost koncentrace a tzv. „deep work“, hluboké práce.

Když se objevila první auta, vypadala spíš jako kočáry s přidělaným motorem. Lidé je používali na stejných cestách a se stejnou logikou, na kterou byli zvyklí u koní. Teprve časem vznikla úplně nová infrastruktura: silnice, křižovatky, pravidla provozu a s nimi i nová kultura cestování.

Umělá inteligence je dnes ve stejné fázi. Modely fungují jako výkonné nástroje, které napodobují lidské úkoly, ale zatím postrádají prostředí, v němž by mohly spolupracovat. Chybí „dálnice“ a „mosty“, které by jednotlivé systémy propojily, a také pravidla, jež by umožnila jejich společnou tvorbu. A pravidla by se měla vyvíjet rychleji než AI, protože mají dávat AI mantinely, v nichž může tato bezpečně růst.

Stejně jako auto nebylo jen rychlejším koněm, ale otevřelo cestu k úplně nové podobě celé společnosti, i AI může být víc než jen poslušný vykonavatel příkazů. Jen potřebujeme vytvořit podmínky, aby se ze zatím osamělých ostrůvků, stala součást integrálně propojené krajiny.

Jak by vypadala umělá inteligence, která umí spolupracovat? Inu, nebyla by jen rychlou kalkulačkou nebo výkonným zapisovatelem, ale především aktivním partnerem v dialogu. Dokázala by se doptávat, kdykoliv by něco nebylo jasné, a hledala by cestu k nejlepšímu výsledku. Také nabídnout vlastní alternativy, nebo upozornit na možné chyby. Nejen mechanicky vykonávat, ale spoluvytvářet.

Představ si, že připravuješ nový projekt. Současná AI ti umí navrhnout strukturu, sepsat body a přidat graf. Spolupracující AI by ale šla dál: zeptala by se, jaký má projekt smysl, komu má sloužit, zda cíl odpovídá tvým hodnotám. A pak by tě upozornila, že se ti rozpadá časový harmonogram nebo že některý krok neodpovídá zadanému cíli. Tak jako by to udělal kolega, který na celkový výsledek myslí s tebou. A záleží mu na něm.

Taková AI by už nebyla jen služebníkem, ale partnerem, s nímž vzniká skutečná kolektivní inteligence. Modely by se navzájem doplňovaly, korigovaly a posouvaly výsledky nejen k větší přesnosti a výkonnosti, ale hlavně ke smysluplnosti. Pro člověka by to znamenalo, že nebude obklopen jen souborem nástrojů, ale společníky, kteří mu pomáhají nést odpovědnost. Ale umíme se tak chovat?

Nakonec nejde o to, co AI umí dnes, ani co bude umět zítra. Jde o to, co jí ukážeme my. Umělá inteligence se může učit jen tak dobře, jak dobře jí předvedeme, co to znamená spolupracovat. A v tom je celá odpovědnost především na nás.

Protože jestliže my sami dnes žijeme v chaosu vztahů, v kultuře soupeření a nedůvěry, pak také přesně tohle ji učíme. A ona to pak vrací zpět, jen ještě rychleji, výkonněji, bez emocí. Pokud ale dokážeme žít vzájemnou spoluprací, a začneme sdílet hodnoty jako jsou respekt, svoboda rozhodnutí a hledání společných cest vpřed, můžeme to jednou naučit i stroje.

AI je totiž partner, který se učí zrcadlením. Bude se k nám chovat tak, jak se chováme my sami k sobě a k druhým. Může být služebníkem v poměru pán x otrok. Nebo se může stát spolupracujícím partnerem, který nám pomáhá růst. A my jemu. Ale to není otázka jeho algoritmu. To je otázka našeho rozhodnutí.

A právě tady leží skutečná výzva dneška: Neptat se, jestli nás AI nahradí. Ale co jí my sami teď vlastně ukazujeme o tom, co znamená být člověkem.

Nedávno jsem požádal svůj model ChatGPT, zaměřený na spolupráci při tvorbě hudby přes generátor SUNO.com, aby zkusil složit píseň o vztahu člověka a digitální doby. Výsledkem bylo celé album Digital Ghost Town (zde k poslechu), z něhož jsem vám vybral skladbu číslo 4: Cool Means Nothing Now.

Znovu opakuji: hudbu i text alba složila AI bez mého vedení a celé dílo je kompletně vygenerované v SUNO.COM.