Konec včerejšího světa už díky AI nastal

V roce 2025 se umělá inteligence vyvíjí už tak rychle, že to, co dnes považujeme za nemožné, může být zítra realitou. Její schopnosti rostou geometrickou řadou. Dario Amodei, CEO společnosti Anthropic, varuje, že AI by mohla během několika let eliminovat až polovinu entry-level kancelářských pozic a způsobit nárůst nezaměstnanosti o 10 až 20 % v západních zemích.

Automatizace neudeří nejdřív na manuální profese, jak by se mohlo zdát. V první frontové linii padnou ti, jejichž práce je rutinní, předvídatelná a založená na přesouvání informací z jednoho formuláře do druhého = úředníci. Administrativa ve veřejném sektoru, ale i v bankách, pojišťovnách či právních firmách se během několika let smrskne na pouhý zlomek své současné podoby.

Dopad změny trhu práce se tím však nezmírní. Naopak bude to o to drtivější, že jednotlivé země, zejména jejich politická vedení, na to nejsou vůbec připraveny. Rozdíl je v tom, že tentokrát se nehroutí jen důvěra v systém, ale i výplatní pásky jejich voličů.

Bez systematické rekvalifikace, bez strategické koordinace mezi státem, soukromým sektorem a vzdělávacím systémem se všemi typy škol zůstane většina lidí, kteří se na AI nepřipravili, doslova a do písmene mimo hru. A to dřív, než si vůbec všimnou, že se začala hrát.

Ze všeho nejhůř na tom budou ti, kdo se do důchodu chystají za pět, sedm, deset let. Většinu kariéry věnovali tomu, aby se naučili používat PowerPoint a Excel, naučili se v něm „dělat ty prezentace a tabulky“. Právě jejich práce teď jako první půjde do koloběhu algoritmů.

Politici na ně obecně nezapomínají – vždyť přece tvoří část voličské základny. Mluví o důchodech skoro i ze spaní, slibují jim valorizace, ohánějí se frázemi o „práci pro každého“. Jen jaksi opomíjí říct, že ten každý možná nebude člověk. Že práce, jak ji známe, se už nebude rozdělovat ani odměňovat podle odslouženého věku, ale podle schopnosti myslet v produktivní kooperaci s umělou inteligencí. Tady a teď.

Ženy drží pohromadě svět. Buďme fér a přiznejme si to. Ale právě ony jsou teď první na řadě, až bude umělá inteligence z byrokracie vybírat, koho nahradí. Proč? Úřednice, asistentky, recepční, koordinátorky, pracovnice zákaznických center. Všude tam, nastoupí chatboti a automatizované workflow.

V byrokracii a obsluze přepážek odvádějí ženy práci, která je dlouhodobě nejhůř placená a nejméně viditelná. Právě díky nim ale ještě funguje každodenní chod státní správy i veřejných institucí. Nikdo přitom nezpochybňuje přínos digitalizace. Jen se zapomnělo na jeden malý detail: co bude s těmi, které nahradí?

Ale pozor, kromě své práce ženy pečují o děti, stárnoucí rodiče, domácnost, vztahy. Rekvalifikace a další vzdělávání říkáte si? Jo, skvělý nápad. Jenže kdo se během oněch rekvalifikací například postará o jejich děti nebo nedej bože nemocné rodiče, zatímco se ony budou učit úplně novou profesi?

A učit se něco tak zásadního jako práce s AI znamená investovat čas, energii a plné soustředění. A ten čas nám nikdo nepřidá. Bude chybět jinde. Nejčastěji právě tam, kde už dnes stát sotva stíhá. V péči o duševní zdraví, v domácí péči o nemocné, staré a zranitelné lidi.

Ženy tak budou stát před volbou, kterou nikdo nechce vyslovit nahlas. Buď si udrží práci, nebo se postarají o blízké. A stát? Ten jim zatím nenabízí vůbec nic. Žádnou strategii, žádné podpůrné programy šité na míru, žádnou pomoc, která by reflektovala, jak náročné je tohle vše dohromady.

Vždyť i výchova dětí se u nás pořád oficiálně nazývá „mateřskou dovolenou“. No díky za péči. Teď už vás nepotřebujeme. A co bude dál, nikdo netuší.

Mladým lidem dnes nehrozí, že práci nezískají proto, že by ji nechtěli. Hrozí jim, že do ní vůbec nebudou mít kde vstoupit.

S nástupem umělé inteligence se pozice, které dříve sloužily jako přirozený start: asistentské role, základní analytika, podpora administrativy, reporting, administrativa buď ruší, nebo transformují do úloh, které už vyžadují pokročilou práci s AI nástroji. A ta se neovládá intuitivně. Nestačí být „digitálně zdatný“. Nestačí znát aplikace. A už vůbec nestačí vyrůst online.

Efektivní používání AI na pracovišti vyžaduje čas, trénink, znalost systémů a validaci výstupů dalšími lidmi. A neustálý update informací, které se mění denně. To všechno jsou náklady. Otázka je jednoduchá: kdo je ponese?

Firmy? Zatím to příliš nevypadá. Ve jménu efektivity si spíš představují, že „mladí už si to přinesou z domu“. Že se to všechno naučí někde bokem, nejlépe ještě před nástupem do práce. A pokud ne, tak se vezme někdo jiný.

Jenže kde se tenhle někdo vezme, když střední školy nemají osnovy a vysoké školy pořád ještě připravují absolventy na svět, který zítra možná už nebude existovat?

Bez podpory, bez infrastruktury a bez investice do startovací fáze vstupu do pracovního trhu hrozí, že mladí lidé zůstanou ve vakuu. Ne proto, že by nebyli schopní, ale protože jim nikdo nepřipravil dveře, kterými by mohli do světa práce vstoupit.

Pokud politické špičky nepochopí, že s nástupem umělé inteligence nejde jen o technologii, ale o zcela novou společenskou strukturu, bude příští desetiletí patřit těm, kteří se narodili v chaosu a z chaosu se budou snažit něco získat. Tvrdě získat. Půjde jim o přežití. Bez důvěry v demokracii, bez pravidel práva, bez opory v lidskosti.

Ale cesta ven z chaosu existuje. Vyžaduje však odvahu a systematický přístup:

Jednat nyní. Potřebujeme národní strategii AI adaptace, která nebude jen technickou záležitostí ministerstva průmyslu, ale skutečnou společenskou smlouvou, státní prioritou. Koordinaci mezi všemi resorty, od školství přes práci až po zdravotnictví. Fond pro rekvalifikace, který bude fungovat flexibilně a rychle. A především: uznání, že péče o blízké není překážka kariéry, ale hodnota, kterou společnost potřebuje všemožně podporovat.

Investovat do lidí. Ne jen do technologií. Ty podniky, které už dnes investují do přípravy svých zaměstnanců na AI svět, budou zítra vítězit. Nejen v konkurenceschopnosti, ale i v loajalitě týmů. Krátkodobé úspory na vzdělávání dnes se totiž stanou dlouhodobými ztrátami na produktivitě zítra.

Učit jinak. Nestačí přidat předmět „informatika“. Potřebujeme změnu celého přístupu k učení, od zapamatování faktů k rozvíjení kritického myšlení a kreativity. K tomu, co AI neumí a nikdy nebude umět: k lidskosti. K rozhodnosti, k schopnosti nacházet řešení.

Jednotlivci začněte hned teď. Čekání na to, až „někdo něco vymyslí“, není strategie. Je to cesta do izolace. Každý den, kdy nezkoušíme pracovat s AI, je den, kdy ztrácíme náskok. Ale pozor, nejde o to stát se programátorem. Jde o to pochopit, jak AI využít jako nástroj pro zkvalitnění toho, co už umíme.

Práce, jak jsme ji znali, končí. A pokud nenastoupí jasná vize toho, co tady bude místo ní, začnou lidé hledat její smysl, hodnoty i přežití jinde. Právě třeba u lídrů, kteří jim nabídnou jen jednoduché odpovědi na složité otázky. Včetně těch špatných. Raketový vzestup násilí na školách a mezi mladými lidmi je první varování. A nebude poslední.

Konec včerejšího světa však neznamená konec naděje možného pozitivního rozvoje. Může znamenat začátek světa, kde budeme pracovat smysluplněji, kreativněji, lidštěji. Kde budeme mít více času na to, co stroje nedokážou. Třeba na láskyplné vztahy, na emocemi nabité umění, na péči o druhé (a o naši planetu).

Spustit takový rozvoj můžeme pouze tehdy, pokud začneme jednat o budoucnosti práce dřív, než to udělá někdo jiný. Čas je teď. A výběr je jen na nás.

Všechno se mění. Všechno se zrychluje. Všechno se dnes proměňuje v něco, co ještě včera neexistovalo. Ale v této řece změn plyne jedna věc stále stejně. Naše schopnost rozhodnout se, kam směřujeme. Sami i společně. S vědomím toho, že budoucnost nevznikne sama od sebe, ale že ji vytvoříme my. Každým prožitým dnem. Každým rozhodnutím. Každou volbou mezi strachem a nadějí.

S možností napsat první kapitolu nové éry. Éry, kde technologie slouží člověku, ne naopak. Kde práce má smysl, ne jen cenu. Kde budoucnost může patřit všem, kdo na ní budou spolu pracovat.

Historie nás bude soudit podle toho, jak jsme tento okamžik využili. Zda jsme ho promarnili v nečinnosti plné hádek a zbytečných konfrontací, nebo ho uchopili jako příležitost k transformaci. Odpověď se rodí teď. V každé kanceláři, v každé škole, v každém domě. V každém z nás. Znovu a znovu.

Konec už nastal. A začátek? Ten také.